Milan Kunc

„Moji rodiče dostali nápad, že bychom jeli na výlet do Itálie. Táta měl auto, měl Volkswagen, takového toho brouka, a jeli jsme prostě na výlet do Itálie. Tehdy se hodně cestovalo a Češi byli rozšouplí po celém světě. Každý jezdil do Londýna, do Paříže, do Itálie, do Ameriky se jezdilo. Stačilo jen půl roku, když se lidi rozjeli do světa a my jsme jeli do Itálie s rodičema na celé léto. To byl rok 1969 po okupaci, celý svět byl tehdy zalarmovaný, soucitně zalarmovaný se situací v Československu, která byla tehdy dost populární díky Pražskému jaru. Zvláštní bylo, že kdekoliv jsme přijeli v campu, tak tam měli lidi s námi úžasný, solidární, velmi lidský soucit a prostě se nám snažili pomoci. Cítil jsem tam sympatické souznění s tou hroznou událostí, která se u nás udála v Československu. Ta Itálie mně zcela učarovala. Byli jsme v Římě, v Boloni, u Neapole. Koupali jsme se v moři, já byl poprvé pořádně v moři, tak to se mi hrozně líbilo. Já jsem byl sportovně zaměřený, tak jsem hned plaval v moři v těch nejhorších vlnách. To se mi hodně zamlouvalo, ten nový pocit svobody. Když jsme se vraceli přes Alpy, jeli jsme do Norimberka, tam jsme se dozvěděli z médií, vraceli jsme se do Československa, že lidé, kteří jsou na cestách a vrací se do republiky, že mohou přijet do Československa, už se psal říjen, po desátém říjnu, kdo se vrátí, bude deklarován jako nepřítel republiky. To bylo takové nařízení. Komunisté se chtěli zbavit lidí, kteří byli nebepeční, nebo kteří byli opravdu nepřátelé režimu. Ti,co se vrátili, jeli do jakéhosi domácího vězení. Tam jsem se rozhodl z jednoho dne na den, když jsme měli jet zpátky, řekl jsem rodičům, že do Československa nepůjdu, že zůstanu na západě. To jsem se pevně rozhodl. Máma brečela, táta mě velmi chválil, prostě jsme se rozloučili a oni jeli zpátky do jámy lvové. Já zůstal v Norimberku, dostal jsem padesát marek a bylo to. Prostě jsem skočil do úplně neznámých vod a byl jsem prostě jinde."

„Ty pohřby byly nezapomenutelné. Když zemřel Stalin, tak byla velká tryzna ve škole. Tam bylo hodně kovaných komunistek, které brečely a dělaly tam takové úžasné tristní scény. Tak to jsme zažily, jako děti. V celém tom bývalém ost bloku byly jak v Budapešti, tak ve Varšavě nebo v Sofii v těchto satelitních státech pohřby Stalina na ulici s transparenty a s dechovkou. To byla taková věc. Do toho taková chumelenice, to byla opravdu filmová záležitost. Drsné, tristní. Ve škole jsme také začali na to téma dělat výkresy a já jsem se proslavil velice rychle, protože jsem měl rád koláže. To je známá story, když jsem ještě jako dítě, kolik mi bylo? No osm let mi bylo. Tak jsem udělal takovou koláž, kde jsem vystřihl toho generalisima v bílé uniformě s vojenskou čepicí a udělal jsem tam takovou májovou, oslavnou křovinu v pozadí s kvetoucími bezy a nad tím byl transparent 'Zemřel za mír' a to vyhrálo první cenu. To bylo spektakulární, že se jim líbila ta úprava plakátu, že jsem byl za ten výkres zvláštní pochválen, takže to potom bylo na nástěnce na chodbě. Když tedy zemřel Stalin za mír, tak byl prapodivný klid na chvilku. Pak se to zase změnilo. To byl jeden pohřeb. Za týden nato byl pohřeb Gottwalda, který byl v Moskvě právě na tom pohřbu, tam to nějak nepřežil. Já si myslím, že byl prostě odrovnaný. Klement Gottwald měl potom pohřeb. Byly tedy dva pohřby za sebou. To bylo na to jedno zimní období to much. Jeden pohřeb za druhým. To byly ty události - totalitní záblesky v hlavě jednoho kluka, jako jsem byl já."