Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kunc (* 1944)

• narodil se 27. listopadu roku 1944 v Praze

• po únoru 1948 přišel otec Vojtěch Kunc o živnost

• v roce 1964 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze

• roku 1967 byl z AVU vyhozen

• srpnovou okupaci v roce 1968 prožil na vojenské službě v Berouně

• v roce 1969 byl opět přijat na AVU

• během návratu z dovolené v Itálii emigroval do Spolkové republiky Německo

• v roce 1970 byl přijat na Kunstakademii v Düsseldorfu, kde ho vyučoval Joseph Beuys a Gerhard Richter

• v roce 1978 vytvořil vlastní uměleckou alternativu ke stylu Pop-art zvanou Ost-pop

• v roce 1979 spoluzaložil uměleckou skupinu NORMAL

• ve druhé polovině osmdesátých let žil střídavě v Kolíně nad Rýnem a New Yorku

• od roku 1989 pracoval a žil v italském Římě

• v roce 1992 vystavoval v Letohrádku Belveder na Pražském hradě

• v roce 2004 se přestěhoval do zpět do rodné Prahy

Milan Kunc je jedním z umělců, jehož jméno a práce rezonuje mnohem výrazněji v zahraničí, než v kontextu české kultury. Jeho úspěšná kariéra byla podmíněna svobodou, ke které se dostal emigrací v roce 1969. Vše ovšem začalo jen s padesáti markami v kapse. Díky přijetí v tehdejším západním Německu mohl uplatnit svůj talent, vystudoval prestižní uměleckou akademii v Düsseldorfu, procestoval svět a žil na mnoha místech včetně New Yorku a Říma. 

Dětství v Dejvicích

Milan Kunc se narodil 27. listopadu roku 1944 v Praze do rodiny koncertní pianistky Růženy Kuncové a podnikatele s ovocem a zeleninou Vojtěchem Kuncem. „Měl jsem velké štěstí, že jsem nezažil tu předešlou epochu jako moji rodiče.” 

Život rodiny ale zejména zasáhl nástup komunistického režimu. Otec ztratil svůj obchod a uvažovali o emigraci, ke které se ale nakonec neodhodlal. Matka jako koncertní pianistka nemohla konkurovat nově nastolené kultuře, kde z reproduktorů zněla dechovka a pochody. „Tehdy neměl nikdo chuť poslouchat vážnou hudbu. Její ambice a ego utrpělo ránu.”  Peníze tak začala vydělávat příležitostným doučováním na soukromých hodinách klavíru a z otce se stal člen státní správy, kde dělal úředníka.

Rodina Kuncových žila na pražské Hanspaulce, v létě se pak většinou přesouvala na venkov k příbuzným, nejčastěji do Petrkova na Vysočině. „To byli zámožní kolchozníci. To bylo ještě předtím, než se museli podvolit. Příroda ještě nedostala tak zabrat, jako při správě JZD, kde nikdo neměl zájem dělat něco pro zemědělský úspěch.” 

Z Hanspaulky se rodina musela přestěhovat do dolních Dejvic, kde poznal podobně naladěné přátele jako byli budoucí úspěšní fotografové Jan Reich, či Jiří Jírů. „Po Praze jsem chodil všude pěšky nebo tramvají, na kterou jsem naskakoval za jízdy a vyskakoval ven. Už v šesti jsem jezdil na hodiny klavíru u Václavského náměstí,” vzpomíná Milan Kunc, u nějž hudba v dalším životním vývoji  hrála zásadní roli. 

Hodně kovaných komunistů brečelo

Vztah ke kultuře vycházel hlavně z hudebního vzdělání, které se mu snažila vštípit maminka pianistka. V jeho osmi letech také přišel první “umělecký” úspěch, když po smrti Stalina a Gottwalda dostali ve škole výtvarný úkol na téma tryzna padlých ikon socialismu. „Vystřihl jsem Stalina v uniformě a pomocí koláže jsem obraz naplnil májovými oslavnými křovinami s kvetoucími bezy. Nad to jsem napsal ‚Zemřel za mír!‘ a vyhrál jsem první cenu, bylo to na chodbě na nástěnce. To byl spektakulární úspěch,” vypráví s úsměvem Milan Kunc. 

Dva po sobě jdoucí pohřby představitelů komunistických diktatur popisuje jako totalitní záblesky v hlavě mladého kluka. „Hodně kovaných komunistek ve škole brečelo, to byly tristní scény.” Režim vnímal kriticky velmi brzy. „Rodiče nám říkali, na co si dávat pozor, aby jsme se neprořekli, ale v těch informacích o úspěších, které zněly z rozhlasu o hornících, ROH, o hrdinech socialistické práce byla ta propagandistická masáž evidentní.” 

Jako teeneger se již dostával k vysoké kultuře, která občas prosákla i do oficiální sféry. Italské filmy se sociálním rozměrem bylo možné vidět v běžné distribuci. Postupem času se však k uším jeho generace dostávala i hudba ze západu. Jazz, blues, rock and roll hrály ve vývoji Milana Kunce zásadní roli, a to primárně skrze oblíbené zahraniční Radio Luxembourg, jež za socialismu zpřístupnilo jako jediné kontakt s populární hudbou ze západu. 

Na AVU pod skleněným poklopem

„Když jsem chodil na gymnázium, přemýšlel jsem, co budu dělat dál, a malování se mi jevilo jako zajímavé východisko.” Důležitou roli v tomto období plnilo přátelství s Janem Halasem, synem českého básníka Františka Halase. „Měli úžasnou knihovnu, debatovali jsme o hudbě a na zdi visela výtvarná díla od Čapka, Filly, Toyen. Obrazy, které jsou dnes v Národní galerii. Nahlédl jsem tak do umělecké avantgardy a po maturitě jsem se začal připravovat na přijímačky na Akademii výtvarných umění (AVU).”

Milan Kunc se dal do kreslení a chodil s deskami po Praze, kreslil holešovické industriální scenérie, sýpky, maringotky, pivovary, ale také malostranské střechy a panorama Hradčan. Kreslení bral vážně. Ze čtyř stovek uchazečů na fakultu přijímali 15 lidí a mezi nimi byl i pamětník. 

„Na AVU jsem se dostal bez tlačenky. Tehdy se všichni báli vojny, ale na škole to nebylo nic úžasného.” Na půdě akademie si našel kolegy blízké jeho vkusu, který se formoval z malířů převážně surrealismu, ale nebyl obzvlášť poctivým studentem. „Na AVU jsem se cítil jako pod skleněným poklopem. Ta instituce byla nezajímavá, bez dobrodružství, kam člověk docházel, aby žil s kamarády. Samotná akademie mi moc nedávala. Přednášky mě nudily a nebyl jsem tam moc rád,” dodává.

Na akademické půdě se začalo ideologicky přiostřovat. V prvním ročníku vyhodili Milana Knížáka a ve čtvrtém ročníku došlo i na Milana Kunce. Na klauzurních zkouškách nebyl posuzován dobře i proto, že si našel oblibu v pro socialistickou estetiku provokativních dílech malíře Francise Bacona a jiných surrealistů. „Nebyl prostor se zde společensky vyjádřit, nebyla to atraktivní cesta pro umělce a já nechtěl být národním umělcem, kterého schvalují komise.“

Útěchu Milan Kunc nacházel v hudbě, která se mu jevila imunní vůči režimní indoktrinaci. „Některé věci prostě nešlo změnit, třeba cestovat do zahraničí. Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo žít v jiné zemi za ostnatým drátem, ale neplánoval jsem utéct. Byl jsem dobře usazený v Praze, ale životní pocit byl tristní.” 

Okupované město plné fízlů a špatné energie

Po vyhazovu z AVU musel v roce 1967 narukovat na vojnu. „Všichni kolem mě litovali, šel jsem tam jako tele na porážku, ale byl jsem nad tím, co se bude dít.” Nastoupil ke spojařům v Berouně, odkud to do Prahy nebylo daleko, ale Pražské jaro propásl kvůli vojně. Stal se z něj štábní písař a i on zde zažil několik pro tehdejší totalitní režim absurdních situací, jako byl rozkaz umýt černá kamna mýdlovou vodou. „Občas jsem načerno opouštěl útvar, tak mě zavřeli třeba na čtrnáct dní, které jsem následně musel dosluhovat.” 

Okupaci vojsk Varšavské smlouvy zažil, když byl trestán za útěk. „Jednoho dne, když jsem seděl v base, jsem zaslechl z tlampače: ‚Vojáci, zachovejte klid, naše republika je obsazena útvary Varšavské smlouvy, aby nám pomohli potlačit kontrarevoluci. Zachovejte klid a postarejte se o klidný průběh okupace.‘” 

Šok pro celou republiku se dostavil i v řadách vyšachovaného vojska, které ze setrvačnosti pokračovalo dál, ale neprobíhal již žádný dramatický výcvik a i u nadřízených nebylo možné přehlédnout, jaké překvapení jim vpád cizího vojska na území Československa způsobil. „Když jsem byl často zavřený, umožnili mi v base alespoň často malovat. Namaloval jsem jeden obraz svých vojenských bot ve stylu Van Gogha, který mi celé období okupace připomíná.” 

S rodiči dostali zajímavý nápad, že by se mohl pokusit dostat zpátky na AVU. Když mu bylo umožněno konzultovat práce u profesora Tittelbacha, dostal od něj potřebný dopis s tím, že si ho vezme do ateliéru. Vojenskou službu tak opustil po roce a nastoupil zpět na akademii v Praze. „Praha mě nepřivítala fanfárami. Okupované město mělo sklíčenou atmosféru, plnou fízlů a špatné energie. Každý den to byla veliká potupa. Bez lásky jsem chodil do školy, ale neviděl jsem dobrou perspektivu.”

Řekl jsem rodičům, že zůstanu na Západě

Zlomový moment v životě Milana Kunce přišel v roce 1969, kdy odjel s rodiči automobilem na dovolenou do Itálie. „Už na cestách bylo znát, jak byl celý svět zalarmovaný se situací v Československu. Pražské jaro bylo populární a všude byli všichni velmi solidární a snažili se nám pomoci.” 

Zkušenost s jiným režimem v Itálii, první koupání v moři a pocit svobody Milana Kunce očaroval, a když se vraceli přes Alpy do Německa, dostali z médií zprávu, že lidé na cestách se mohou vrátit do Československa jen do 10. října a kdo dorazí po termínu, bude vnímán jako nepřítel republiky. „Rozhodl jsem se ze dne na den. Řekl jsem rodičům, že se nevrátím a zůstanu na Západě. Maminka plakala a otec mě pochválil. Dostal jsem padesát marek a bylo to. Zůstal jsem v úplně neznámých vodách v Norimberku.” Už dva roky před ním emigrovala jeho sestra Marta, když pracovala s Laternou magikou na Expu 1967 v Montrealu. 

V emigraci začala pro Milana Kunce nová realita. Přišla samota, která mu byla sympatická, a hlavně dobrodružství na svobodě. S rodiči si psal, ale volání bylo vyloučeno kvůli možným odposlechům. Chvilku ovšem trvalo, než si úřady všimly, že se nedostavil na půdu akademie. „V prvních dnech emigrace jsem musel nastoupit do přijímacího lágru jako uprchlík. Trvalo to chvilku, asi deset dní, než jsem dostal azyl. Velmi brzy jsem měl německé kamarády, kteří soucítili, že jsem uprchl z Československa.” 

Německo se po okupaci v roce 1968 jevilo jako benevolentní země a Milan Kunc vidí příčinu i v historickém traumatu nacistického režimu a krutostech druhé světové války. „Byl jsem mladý kluk, něco přes dvacet let, který skočil do naprosté svobody.” 

Postupně jsem úplně zapomněl na Československo

Velmi rychle získal německý průkaz totožnosti, pas a Goethe institut mu nabídl doučování němčiny. Na začátku dostal velmi dobře honorovanou práci v sítotiskárně. Nové perspektivy se snažil využít maximálně. Odcestoval do Londýna na open air festival, kde nakonec zůstal čtyři týdny. „Postupně jsem úplně zapomněl na Československo. Začal jsem se odcizovat od pramáti vlasti. Měl jsem jednoduše co dělat. Svět mě přijal s otevřenou náručí a svoboda byla absolutně normální. Ta mě také zajímala ze všeho nejvíc. Více než peníze a uznání. Dodnes vnímám pocit svobody jako ten nejdůležitější.”

Rodiče se sice v Československu ocitli najednou sami bez dětí, ale režim je nikterak neperzekuoval, byť nepopiratelně strádali. Nakonec i oni skončili v Německu. Pět let po Milanově emigraci zvonili u dveří jeho bytu v Düsseldorfu. „Táta už byl v důchodovém věku a maminka nakonec dostala ve stáří velmi dobrou práci na konzervatoři a byla profesorkou vážné hudby s dobrým platem a kariérními úspěchy,” popisuje s tím, že oba velmi dobře ovládali německý jazyk. 

Ost-pop a NORMAL

Důležitý krok v umělecké kariéře Milana Kunce znamenalo přijetí na tehdy velmi prestižní uměleckou düsserdolfskou akademii, kde vyučoval guru konceptuálního umění Joseph Beuys a světově respektovaný malíř Gerhard Richter. 

Zároveň neměl problém i ke studiu vydělávat dostatek peněz, aby cestoval po celém světě. Štědré stipendium a Německo v plném hospodářském růstu nemělo nouzi o dobře placené přivýdělky v reklamních agenturách. „Jezdil jsem do Londýna, Paříže, Madridu, Řecka, New Yorku, ale i do Afriky a Jižní Ameriky. Během studií jsem si mohl dovolit být měsíc v Mexiku,” popisuje svůj rozlet v nové kapitole života. 

Na rozdíl od trendu tehdejší konceptuální vlny umění se Milan Kunc vydal cestou klasické malby, kterou si ovšem musel osvojit sebevzděláním, protože akademie pod vlivem Beuyse mířila k opačnému pojetí výtvarného umění. Liberální půda ho však uvedla do komfortní situace, kde si mohl dělat, co chce. „V Německu se nikdo nestaral, kdo jsem, nikdo mě nezastavoval na ulici, nekontroloval občanku. Nemusel jsem se bát jít do hospody a povídat si s lidmi, o čem jsem chtěl. To vše odpadlo a pocítil jsem obrovskou úlevu. Po okupaci byla společnost paralyzovaná, komunikace zničená.”  

Od roku 1970 se na škole potkával i s ideologickými levicovými myšlenkami a někteří mladí umělci hledali spásu ve stalinismu, maoismu, socialismu, který znal z vlastní zkušenosti z Československa. „Byl jsem jim trochu trnem v oku, tím, že jsem přišel ze země, kterou okupovali sovětské tanky. Já jsem to však vnímal, že se jednalo spíše o zajištěné děti ze středních vrstev, kteří si hráli na revolucionáře.” Radikálně levicové tendence mladé generace vygradovaly vznikem teroristické skupiny RAF (Frakce Rudé armády), která tehdejší německé liberální prostředí šokovala. 

Stal se ze mě světoobčan

V Německu pamětníka zaujalo, jak se v médiích reflektuje politika minulosti, ale také tehdejší aktuální problémy studené války. „Když jsem viděl, jak se o zločinech Třetí říše píše v novinách neustále, věděl jsem, že jsem ve zdravé demokracii.” Kromě jiného si v době studií vydělával i kopiemi obrazů starých mistrů, ale velmi rychle si osvojil i vlastní umělecký styl a výraz. 

Do povědomí německé umělecké scény se poprvé výrazně zapsal obrazy již na akademii se stylem, jenž nazval „trapným realismem“. Motivy na plátně kombinovaly jistý druh socialistického realismu se surrealistickým podtónem, často s vojenskou tématikou. Vývoj své tvorby později vygradoval provokativní podobou žánru Pop-Art nazvaným Ost-Pop. Téma globalizace a prorůstání kapitalismu do socialismu zvěčnil skrze happeningy, obrazy, fotografie, instalace a performance, kde spojoval ty nejznámější symboly z ideologie komunismu a západního konzumu. 

Pochod po německých městech s malovanými transparenty, kde logo McDonaldu doplňuje srp a kladivo, vzbudily pozornost a v mnoha různých obměnách se tomuto fenoménu věnoval téměř dva roky. V podobném duchu na sebe upozornil i v Moskvě na Rudém náměstí, kde provedl umělecký happening před zraky nechápajících občanů. „Chtěli světu ukázat krásnou Moskvu, ale byl to stejně prvoplánový cíl, jako když Hitler v roce 1936 pořádal olympiádu v Berlíně.” Svou provokací podtrhnul absurditu spojení dvou zcela odlišných světů.

Milan Kunc následně otočil list a vrátil se primárně k malbě. S Janem Knapem a Peterem Angelmannem založili skupinu NORMAL. Malovali velké obrazy na ulicích, jenž v sobě nesly společenská poselství, kterými reagovali na události ve světě. V humoristické a mnohdy až komiksové podobě znovu provokovali se zamyšlením se nad konzumní společností a slavili úspěch. Jako jediní reprezentanti Evropy se zúčastnili Times Square Show v New Yorku. Tato událost byla zlomovým momentem ve vztahu tvorby Milana Kunce v konkurenčním prostředí USA a po výstavách v Los Angeles a New Yorku se zařadil do zásadního uměleckého podhoubí tehdejší East Village scény. 

Nostalgii po Československu tehdy necítil. „Československo mi nahradil celý svobodný svět. Neměl jsme nostalgii po pití piva v Praze.” V osmdesátých letech pomalu opouštěl umělecký styl Ost-Pop a jeho obrazy se začaly vystavovat a prodávat v Německu, Holandsku, Itálii a USA. „Stal se ze mě světoobčan,” komentuje Milan Kunc fakt, že od osmdesátých let se jeho dílo, ale i osoba dostává do světového kontextu. Střídavě bydlel v New Yorku a Německu a na konci osmdesátých let se usadil v Itálii, kde se mu také narodil jeho první syn Roman. 

Za hranicí představivosti

Dramatické politické změny na konci osmdesátých let sledoval nejdříve vzdálen z USA, ale v roce 1989 se na tři roky usadil v italském Římě. Když se v Berlíně drolila zeď mezi západem a východem, ležel jeho otec po infarktu v nemocnici. „Jeli jsme ho navštívit a ukazoval jsem mu noviny, kde byly obrázky z Berlína. Nemohl tomu uvěřit, ale slíbili jsme si, že se tam pojedeme podívat. Brzy na to zemřel, takže se toho nedočkal.” 

Do Prahy se tak v únoru 1990 vydal se sestrou Martou a matkou Růženou. „Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem v Praze. Viděl jsem tady takové začouzené město, žádná auta, to byla krása. Nebylo to tehdy tak masivně zaparkované jako všude na západě. Teď je to stejné, všude samý plech. Už nás může překvapit jenom poušť na Sahaře.” 

Okolnosti přechodu Československa od socialismu ke kapitalismu sledoval skrze média, ale obecně toho o konkrétních osobnostech věděl jen velmi málo. „Věděl jsem, že probíhala normalizace, že existují disidenti, ale já neměl žádné propojení. Emigroval jsem jako student bez politického profilu, ale je mi jasné, že kdybych neodešel, byl bych zavřený, nebo se stal alkoholikem,“ popisuje Kunc. „Havel byl produkt normalizace. Úžasný dramatik a člověk, bez kterého by ta transformace nebyla vůbec možná. Na západě byli nadšení, že se dramatik stal prezidentem.”

V roce 1992 se s prezidentem Václavem Havlem setkal poprvé, když ho pozval k velké výstavě v Letohrádku Belveder v Praze. „Zabodoval jsem, ale nemělo to zde žádný kontinuální průběh. Přišlo nepochopení a závist. Lidi si zde mysleli, že jsem se snad na západě flákal a že teď je Československo vlastně taky západ a přišel čas pro ty, kteří do té doby nemohli.” Postupně ve zdejším prostředí upadl do zapomnění. V roce 2007 se chystala jeho velká retrospektivní výstava v Národní galerii, ale Milan Knížák mu sdělil, že na ni nemá finanční prostředky. „Kdyby chtěl, tak tu výstavu asi udělá,” domnívá se pamětník. 

V roce 2004 se rozhodl se svou druhou ženou přestěhovat zpět do Prahy. „Postupně jsem byl svědkem toho, jak se svět mění. New York už nebyl tím místem jako v osmdesátých letech. Londýn, Paříž, všechna velká města dnes vypadají úplně jinak a v Německu už byla pro mě nuda,” popisuje důvody k návratu. Rozhodnutí se vrátit má i svůj romantický podtext. „Když jsem své ženě původem z Kazachstánu ukázal Prahu, viděla panorama Hradčan a říkala, že to zná z obrovských puzzle, které jako malá skládala s rodiči doma v Kazachstánu.” 

Milan Kunc se v České republice po letech připomněl výstavou v Kampusu Hybernská v Praze s názvem „Za hranicí představivosti”. Retrospektiva ho vrátila do povědomí zdejší kultury, a byť je Milan Kunc stále činným světoobčanem a se svým dílem cestuje po mnoha místech za hranicemi, domov má již trvale v Praze. Jedna základní hodnota ovšem zůstává neměnná: „Svoboda byl důvod, proč jsem začal vyvíjet umělecká díla. Svoboda je to základní, čeho si mají lidé vážit, a ne toho, že si můžete koupit BMW na sekeru, vyjedete na D1, kde si stoupnete do kolony. Tento druh svobody je iluze.”