PhDr. Martin Kratochvíl

„Já měl takovou ještě jednu aktivitu, to byla Klinika doktora Q, pravidelné besedy v Malostranské besedě na různá témata. Ale vedle toho, a to je důležité… Já jsem byl v té Americe legálně a přivezl jsem odtamtud spoustu materiálů. A když ses ptal, co se dělo mezi lidmi: já jsem velmi silně cítil, že lidi potřebují slyšet z první ruky, jak je to v té Americe. Protože oni nevěděli, na jednu stranu byla [protiamerická] propaganda, na druhou stranu přílišná adorizace USA. Takže já byl vždycky naštvaný, když jsem někam přijel – v té době jsem jen ukazoval fotky z projektoru, ještě nebyla videa – a byl jsem naštvaný a trošku rozmrzelý, že tam přišlo víc lidí než na koncert. Což mě šíleně mrzelo, já jsem si myslel, že tou muzikou říkám všechno. To byla taková eroze systému. Prostě lidi kladli otázky a já jsem jim popravdě odpovídal. Myslím si, že v mnoha situacích to bylo pro některé lidi až rozčarování. Protože já viděl tu Ameriku samozřejmě ze všech stran, zespoda, zezdola, shora. A nebyl jsem jenom její bezmezný obdivovatel. Viděl jsem i to špatný, i když většinou to bylo dobrý. Já jsem do dneška přesvědčený, že to tam nakonec dobře dopadne, až Trump odejde. Ale viděl jsem v Americe i ghetta a to je hrůza. To je lidská beznaděj. Materiální chudoba v Indii nebo v Nepálu se s touhle psychickou beznadějí nedá srovnat. To je šílený.“

„Dostal jsem nabídku tam jet. Šel jsem na ministerstvo kultury, že bych tam chtěl jít studovat. Říkali: ,To je těžký, tam jel nějakej [Jan] Hammer, a ten tam zůstal, a Jiří Mráz, a taky tam zůstal. To nejde.’ Ptal jsem se, co k tomu potřebuji. ,No tak potřebujete všecky ty žádosti a souhlas těchto institucí.’ Bylo jich, myslím, šest. Uliční výbor strany, studijní oddělení na fakultě, kde jsem studoval, městský výbor strany, ČSM, nějaká kulturní instituce, ministerstvo kultury, a já jsem určitě polovičku zapomněl, ještě ty politické. ,A ti všichni vám musí napsat, že souhlasí, že pojedete studovat na rok, na dva, na tři, na čtyři do Ameriky.’ Takže jsem napsal ty žádosti. Vždycky jsem si dělal legraci, že tehdy jsem víc psal na psacím stroji než na pianu. A začal jsem. Neúspěch. Nikdo se pod to nechtěl podepsat. Nikdo. Až jsem přišel na jednoho člověka, jmenoval se Mácha, na ministerstvu kultury. A musím říct – pánbůh mu zaplať, ten to všecko prolomil. Napsal něco takového, že nikdo si nedovede představit větší alibismus. Napsal, že v podstatě vůbec neví, o co jde, že toho člověka nezná a že jistě jsem slušný člověk a že se nic nemůže stát a že on by s tím snad vyloženě nesouhlasil, ale že by proti tomu nic neměl. Takovýhle šílený alibismus do pěti paragrafů. A pod to se podepsal. Bum, vzal jsem papír a šel jsem na městský výbor strany a řekl jsem: ,Heleďte, ministerstvo kultury s tím souhlasí, co vy?’ Přečetli, říkali: ,No to není špatný, bum.’ A takhle to jelo a za půl roku jsem měl všechna ta razítka. A teď přijde ten hlavní moment, opravdu to je jak z detektivky, co teďka přišlo. Můj táta říkal, bacha. Už bylo před odjezdem, v září začínal semestr. Říkal: ,Přijde za tebou StB, budou chtít spolupracovat. To prostě není možný, aby nepřišli. To prostě tady tak chodí.’ Už bylo čtrnáct dní před odjezdem a pořád nic, tak jsem si říkal, že bych se tam propasíroval bez téhle hrůzy? A najednou telefon z ministerstva kultury, že se mám dostavit a že k pohovoru. Tak jsem se dostavil k pohovoru. Mimo úřední hodiny. Ten člověk nechal vyklidit i okolní kanceláře, odehrávalo se to ve Valdštejnském paláci. Zpětně začínám chápat, co se tam vlastně dělo, ale dlouho jsem to nepochopil. Tam jsem si proti němu sedl a řekl mi: ,Soudruhu, my jsme se rozhodli, že vám dáme důvěru, tady máte pas, a že pojedete studovat a že pak to v naší socialistické vlasti hezky uplatníte. A já s vámi musím mít takový pohovor.’ A teď řekl toto: ,Jste si, soudruhu, vědom, že v každém drugstore…’ – drugstore je prostě obchod, kde se prodává všechno, potraviny, drogerie, všechno možné, česky bychom řekli koloniál – ,Jste si vědom toho, že v každém drugstore můžete čelit ideologické diverzi?’ Ty vole, teď já jsem nevěděl, co se to děje. Říkal jsem si, to se mi jenom zdá, co po mně chtějí, abych řekl? A tak jsem jako kroutil hlavou a on se jako pousmál trošku koutky úst. A já jsem řekl: ,Snad jo.’ A on vstal ze židle, pogratuloval mi a řekl: ,Přeju vám šťastnou cestu, na shledanou.’“

„Chci říct, že jsme hráli hodně, hodně často. Ale ne snad proto, že by ten jazz rock, který jsem psal a hrál, byl tak populární. Ale protože to bylo jasné poselství, že to je anti-establishment. Že to je kultura, která svou gravitací na sebe táhla všechny nespokojené. Čili ty koncerty byly na hraně legality a zavírání. Pořád byla kolem StB a na každém koncertě se něco semlelo, někdo něco rozbil a křičel, zejména v Plzni, kde to bylo katastrofální.“ – „Ta hudba lidi tak vybudila?“ – „Ano. Člověk by tomu ani nevěřil. Kdybych hrál rock'n'roll, tak tomu rozumím, že ta hudba sama o sobě má určitou v sobě jednoduchost a přímočarost a revoluční náboj, jako Rolling Stones nebo Dylan. Ale já jsem psal v tu dobu skladby na devatenáct osmin, na které se nedalo tancovat a byly poměrně komplikované. A stejně ty Lucerny byly naplněné a stejně lidi rozbíjeli židle a stejně tam byli lidi přidušení davem. Já nevím, jestli jsem tady o tom minule nevyprávěl, protože co se dělo v Lucernách, to mi dneska nikdo nechce věřit. Bylo to zejména proto, že tady byl hlad [po západní hudbě] a my jsme byli v určité době těch čistek, teď už skoro pádím dopředu v čase… Všecko bylo zakázané. Kromě jazzu, protože jazz byl v očích politiků hudbou utiskovaného černého pracujícího lidu, tak nebylo radno se ho dotýkat, jo. Ani v Rusku, ani nikde jinde, ani v Kominterně, kdekoliv na světě, to bylo prostě tabu. Sice zakázali Flamengo a všecky možné kapely, které hrály v tu dobu skoro to samé, co my. Ale nedotkli se Jazz Q, protože mělo v názvu jazz. A v tu dobu moje máma říkala: ,Nezlob, nebo ti ten jazz zrušej.’ Nemyslela jenom naši kapelu, ale tím, že by místo jazzu napsali rock’n’roll, tak bychom okamžitě šli na řadu. Měli bychom těžší život.“

„Na fakultě vládlo jakési… Ještě dojíždělo to, co bylo předtím. Tam bychom si rychle všimli, kdyby Patočka přišel za týden a říkal něco jiného. K ničemu takovému, přísahám, na té fakultě nedošlo. Tam to šlo tak, že daný člověk tam najednou nebyl. Prostě ho vyhodili a tím to skončilo. Ale nikdo z nich si nesypal popel na hlavu, nikdo z nich nepřehodnocoval svoje názory. A myslím si, že ani moc nenašli nějaký renegáty, kteří by udělali tu špinavou práci. Takže potud si myslím, že ta fakulta z toho vyšla dobře. Ačkoli, když jsem se na fakultě o pár let později už jako nestudent stavoval, abych pozdravil své učitele, potkal jsem tam Milana Sobotku. A ten si mě vzal stranou a říkal: ,Ale, kolego, víte, ti moji studenti chodí na mě udávat, co jim přednáším.’ Přitom on přednášel marxismus, On přednášel dějiny dělnického hnutí a takovéhle věci. Samozřejmě to byl jiný marxismus než ten leninismus, byla to německá filozofie, opravdu dobře zpracovaná a hodně dobře vysvětlená. A i přesto ho studenti chodili udávat, že to není ta linie sovětsko-marxisticko-leninská. Ale přece jen, setrvačnost těch krásných let, šedesátek, na fakultě ještě doznívala, než to bylo úplně udušený mistrným ruským způsobem pomalýho utahování a utahování a vyhazování lidí, až to prostě skončilo úplně špatně.“