Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Martin Kratochvíl (* 1946)

• narozen 22. května 1946 v Praze

• rodiče Oldřich Kratochvíl a Květuše Kaplanová pocházeli z rodin s podnikatelskou tradicí

• po roce 1948 rodina perzekvována, dědeček Karel Kaplan krátce vězněn v jáchymovských lágrech

• pamětník absolvoval stavební průmyslovku, krátce studoval na ČVUT, roku 1966 přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filozofie

• studoval u profesora Jana Patočky, roku 1972 u něj obhájil doktorskou práci

• od dětství se věnoval hudbě, roku 1965 vznikla jeho jazzová kapela Jazz Q

• Jazz Q úspěšně koncertoval v Československu, v 70. letech se pohyboval na hraně zákazu, koncerty sledovány StB

• s Jazz Q měl možnost vyjíždět i na Západ na hudební festivaly a koncertní turné

• v letech 1976 až 1977 studoval jazzovou kompozici na Berklee College of Music v Bostonu

• po návratu se ho Státní bezpečnost neúspěšně snažila přimět ke spolupráci

• v 80. letech založil soukromé Studio Budíkov

• roku 1988 založil s Tonym Ackermanem družstvo Bonton na rozmnožování audiokazet, základ pozdější firmy Bonton

• po roce 1989 se Bonton stal významným vydavatelstvím a mediální společností

• v době kuponové privatizace s Michaelem Kocábem založil investiční fond Trend, který byl později jiným majitelem vytunelován

• věnuje se horolezectví, natáčí cestopisné dokumenty

• je zakladatelem podnikatelského a debatního Golem Clubu

Hudebník, jazzman, ale i podnikatel, cestovatel či tvůrce dokumentárních filmů – Martin Kratochvíl – si v životě vyzkoušel mnoho rolí. Jazzová hudba, jíž se věnoval, byla komunisty více tolerovaná než jiné žánry, takže měl možnost koncertovat doma i v zahraničí. A díky své činorodosti uskutečnil před rokem 1989 mnohé, co se v době normalizace obecně pokládalo za takřka nemožné: studoval v USA, začal s podnikáním, vybudoval si soukromé nahrávací studio. 

Z rodinného uzenářství k soustruhu

Činorodost zmíněná v úvodu byla v rodině Kratochvílových bezpochyby rysem předávaným z generace na generaci. Oba jeho rodiče pocházeli z rodin prosperujících živnostníků. 

Otec Oldřich Kratochvíl přišel na svět jako syn smíchovského uzenáře Františka Kratochvíla. Martin Kratochvíl svého dědečka Kratochvíla již nepoznal, vzpomíná jen na babičku Růženu, rozenou Královou, která po manželovi zdědila čtyřpatrový činžovní dům a chatu ve Hvozdech, v kopcích nad Vltavou poblíž Davle. Babička byla praktikující katolička a k víře vedla i své vnuky. Martin v jejím doprovodu jako malý chodil ministrovat do davelského kostela sv. Kiliána.

Oldřich Kratochvíl vystudoval obchodní akademii, a třebaže dovedl připravit výbornou domácí tlačenku, uzenářskému byznysu po otci se nevěnoval. Pracoval v pražských kancelářích báňské a hutní společnosti působící na Ostravsku. Po roce 1948 o tuto práci přišel a podobně jako mnozí prvorepublikoví úředníci musel nastoupit do manuální profese – pracoval jako soustružník v podniku Aeropal Holešovice, který vyráběl letecké součástky. Podle slov Martina Kratochvíla to ale nenesl jako příkoří, manuální práce ho bavila. Později dělal rozpočtáře staveb v podniku Stavby silnic a železnic. 

Podnikání s vůní eukalyptu

Martinova matka Květuše, rozená Kaplanová, pocházela z ještě ambicióznějšího prostředí. Její otec Karel Kaplan vyrůstal jako chudý chlapec, který se vlastní podnikavostí dopracoval k úspěchu.  Nejprve se pokoušel podnikat v oboru galanterie a pleteného zboží. Tento plán zkrachoval, Karel Kaplan ale neměl ve zvyku se vzdávat. Protože zkrachovalý podnikatel si v prvorepublikovém Československu nesměl zřídit další firmu, založil nový podnik na jméno své ženy Růženy Kaplanové. Tentokrát se zaměřil na výrobky z eukalyptového oleje, který dovážel ve velkých barelech z Austrálie. „Mastičky, masti na omrzliny, na kolena, bonbony, piškotky, čokolády, ale také medicína a lékařské nástroje,“ vyjmenovává Martin Kratochvíl dědečkův sortiment. Jeho firemním logem byl klokan a do dnešních dnů zůstaly populární jeho bonbony klokanky, nyní vyráběné pod značkou Nestlé. 

Rodina žila v dejvickém domě ve Václavkově ulici, kde v přízemí sídlila také firma. Martin Kratochvíl vzpomíná, že zásoby eukalyptového oleje rodina ukrývala ještě i v době jeho dětství, a protože bývalí zákazníci o něj měli zájem i v době komunismu, na vyžádání jim ho zasílali – ovšem pouze zdarma. 

Babička Růžena Kaplanová byla podle Martina Kratochvíla „dobrou duší“ rodiny, která původně pracovala jako sekretářka, pověstná svým úhledným rukopisem. Její manžel Karel Kaplan byl naproti tomu extrovertní, výbušné povahy, velký milovník večírků, vína a společnosti přátel. Po komunistickém převratu a znárodnění firmy byl uvězněn a nějaký čas strávil v lágrech na Jáchymovsku, ale vrátil se nezlomený. Dokonce prý shodil kila navíc a fyzická práce mu spíše prospěla. „Komunisti mi platili dovolenou,“ prohlašoval. 

V padesátých letech však prarodiče Kaplanovi žili v chudobě, babička měla mizivý důchod, dědeček jako třídní nepřítel vůbec žádný. Zčásti se živili tím, že rozprodávali zařízení své kdysi luxusní domácnosti. Karel Kaplan však ani v tomto období neztratil podnikatelský elán a snažil se ve sklepě vybudovat pěstírnu žampionů. Tento plán ale skončil neúspěchem, žampiony ve sklepě nerostly a první se objevily až poté, co zeminu s podhoubím vyházel na zahradu. 

Květuše Kaplanová, matka Martina Kratochvíla, vystudovala drogistickou školu a v budoucnu měla převzít rodinnou firmu na eukalyptové výrobky. Kvůli znárodnění k tomu ale nedošlo. Nějaký čas si doma přivydělávala jako písařka na stroji a později pracovala jako účetní Pražského kulturního střediska. „Rodinný úpadek snášela dobře. Asi zdědila přizpůsobivost po otci,“ uvažuje Martin Kratochvíl. 

Poněkud jiný osud měla její sestra Věra, která za první republiky vyrůstala jako příslušnice „zlaté mládeže“ a ztrátu rodinného postavení nesla tíživěji. Ztratila také snoubence, který onemocněl v komunistickém vězení a po propuštění zemřel. Věra se provdala za Leopolda Kuncla, který jako předválečný absolvent důstojnické akademie v Hranicích na Moravě odešel roku 1939 za hranice protektorátu a bojoval v československých jednotkách na západní i východní frontě, účastnil se mj. Karpatsko-dukelské operace a do Prahy se vrátil se Svobodovou armádou. Roku 1948 se Leopold Kuncl účastnil akce skupiny důstojníků, kteří se snažili zvrátit komunistický puč. Byli však pozatýkáni a Leopold dostal za zásluhy v bojích o Duklu mírnější trest – „jen“ osm let žaláře. (Osudy Leopolda Kuncla popsala pro Paměť národa také jeho sestra Miloslava Stropková.) Po propuštění se oženil s Věrou Kaplanovou a společně žili v Nových Hradech, kde pracovali na statku. 

Piano a angličtina v boji o udržení hodnot

Martin Kratochvíl se narodil 22. května 1946 v Praze. O tři roky později přišel na svět jeho mladší bratr Pavel. Rodina žila společně s prarodiči Kaplanovými v domě ve Václavkově ulici v Dejvicích. 

„Bylo kde bydlet, bylo co jíst, i když občas nastávaly neshody kvůli penězům,“ vzpomíná na dobu materiálního nedostatku v padesátých letech. Matka dokázala prosadit to, co pro své syny považovala za nejdůležitější: zimní pobyty na horách, lekce angličtiny a hry na piano. „To jsou ty podstatné věci, o kterých máma věděla, že je potřeba je předat a uchovat, i když všechno kolem jde do háje,“ říká Martin Kratochvíl a znovu uvažuje o rodinné činorodosti: „Lidé, kteří se domohli určitého postavení, něco uměli, něco vybudovali, se dokázali prosadit i v horších dobách. Zůstalo jim povědomí určitých zvyklostí a hodnot, které jsou důležitější než peníze.“ Rodiče podle něj dokázali rozlišovat, co je důležité, a protože věřili, že komunistický režim brzy padne, připravovali své syny na dobu, která měla přijít po něm. 

Martin Kratochvíl vzpomíná, že v době jeho dětství ještě v ulici jezdily poštovní vozy, na které se dalo naskočit a svézt se kus cesty do školy. Do první třídy nastoupil na Bachmačském náměstí, později chodil do školy v areálu Petschkova paláce, dále pokračoval na Krupkově náměstí v blízkosti Stromovky. „Tam ještě dožívali kantoři, kteří něco uměli – dějepis, zeměpis, matematiku,“ vzpomíná na základní školu. 

Třídní učitelka, kovaná komunistka, mu však na konci základní školy napsala posudek, v němž stálo, že kvůli svému původu nesmí být přijat na žádnou střední školu. „Doslova tam stálo, že musím jít rovnou do výroby,“ konstatuje Martin Kratochvíl. Dopadlo to ale jinak: soused Kratochvílových, inženýr Gross, vyučoval na stavební průmyslovce v Dušní ulici předmět stavební konstrukce. Ten přesvědčil ředitele školy, aby Martina přijal. 

„Já jsem ale v té době chtěl dělat cokoli, jen ne stavební průmyslovku,“ upozorňuje Martin Kratochvíl. Zajímal se o chemii, podomácku dělal různé pokusy, byla to i doba jeho hudebních začátků. Na průmyslovce nicméně úspěšně došel až k maturitě. 

Od hodin klavíru k večerům ve Viole

Martin Kratochvíl si už na druhém stupni základní školy utvářel vlastní hudební vkus: kamarád Pavel Kostiuk ho zásoboval gramodeskami, poslouchal Rádio Luxembourg i Hlas Ameriky a začal se zajímat o jazz. Z rádia si nahrával písničky na magnetofon, dokonce i během noci, když se mu podařilo propojit magnetofon s rádiem a budíkem. 

Lekce klavíru však pro něj zůstávaly jen nudnou, nenáviděnou povinností. Martinova matka, která chtěla syna u hry na piano udržet, se díky své práci v Pražském kulturním středisku stýkala s mnoha hudebníky. Oslovila Milana Dvořáka, pianistu, který doprovázel například Hanu Hegerovou, zda by Martina neučil on. „Pochopil, že pouhé donucování nikam nevede, a uzavřel se mnou dohodu. Půl hodiny budeme hrát jazz a půl hodiny klasickou klavírní školu: Lemoine, Beyer, Czerny. Bez toho žádný jazz není,“ popisuje Martin Kratochvíl metodu Milana Dvořáka, díky níž se začal na hodiny klavíru těšit a brzy dělal značné pokroky.  

Na střední škole již vystupoval s Jiřím Stivínem a dalšími přáteli nejprve v Klubu stavařů a posléze ve Viole na Národní třídě. Jejich vystoupení ve Viole začínala v půl jedenácté večer, poté co skončil hlavní program, obvykle večer poezie nebo jiné představení. Kromě toho, že pro Martina Kratochvíla to znamenalo nezanedbatelný výdělek (45 korun za večer), jako pianista na stovkách evergreenů získal potřebnou rutinu. K návštěvníkům Violy v té době patřil Josef Škvorecký, Václav Havel či básnířka Vladimíra Čerepková, „spiklenecká parta lidí, kteří nemuseli ráno do háku“, popisuje to Martin Kratochvíl. 

Ve Viole se roku 1965 uskutečnil i historicky první regulérní koncert jeho kapely, když dostali příležitost vystoupit v rámci hlavního programu od osmi hodin večer. Protože dosud neměli název, provozní tehdy napsala do programu Jazz Q, jazzový kvartet. A tento název už kapele zůstal. 

„Ten název nám později pomáhal,“ vysvětluje Martin Kratochvíl. „Jazz byl považován za hudbu vykořisťovaného černošského lidu, takže bolševik se na něj bál sáhnout. I v době, kdy jiné kapely byly zakazované, jsme díky tomu názvu měli snadnější život.“ 

Martinův učitel klavíru Milan Dvořák měl na něj i po stránce muzikologické velký vliv. Nejenže ho upozorňoval na zajímavé skladby, ale dokázal je také analyzovat, pojmenovat, v čem jsou inovativní a jak docilují svého efektu. 

Zlatá léta filozofické fakulty

V době, kdy se blížila Martinova maturita na stavební průmyslovce v Dušní ulici, docházelo doma ke konfliktům ohledně jeho budoucnosti. Martinův otec si přál, aby syn šel studovat na stavebního inženýra. On sám chtěl po maturitě pokračovat na konzervatoři a později ho zaujalo studium filozofie. Obě tyto varianty však otci připadaly nepraktické a nejisté. Situaci poněkud uklidnil profesor z průmyslovky Jiří Gebfert, který s otcem promluvil. 

Martina však na filozofickou fakultu napoprvé nepřijali a začal studovat na Stavební fakultě ČVUT. „Ke stavařině jsem měl absolutní nechuť, po prvním semestru jsem věděl, že tohle určitě nikdy nechci dělat.“ Ve volném čase navštěvoval přednášky profesora Svobody, který na FF UK vyučoval úvod do filozofie. Jednou se mu po přednášce svěřil se svou situací a dosáhl neuvěřitelného – profesor Svoboda mu na studijním oddělení zařídil přestup z ČVUT na obor filozofie na filozofické fakultě. „Život se proměnil v peříčko,“ konstatuje Martin Kratochvíl. 

Na filozofické fakultě začal studovat roku 1966, tedy v době, kdy fakulta začínala prožívat jisté obrození. Postupně se sem vraceli legendární pedagogové vyhození po roce 1948, jako Václav Černý a Jan Patočka. „Byly to neskutečně zářivé roky, které mě formovaly. A byl jsem do toho vržený šťastnou náhodou, nijak jsem se o to nezasloužil,“ konstatuje Martin Kratochvíl. 

Ve víru života v Londýně

V letech 1967–1968 podnikl Martin Kratochvíl roční cestu do Velké Británie, kam se vypravil s kamarádem Janem Hnízdem. Dorazil s pouhými dvěma librami v kapse a živil se vlastnoručně připravenou směsí ovesných vloček, sušeného mléka a cukru. Po Anglii cestoval autostopem a jeho angličtina, kterou do té doby trénoval hlavně na dílech anglických empiristických filozofů 17. století, vzbuzovala u místních lidí údiv a pobavení. Setkával se většinou se vstřícností a pomocí: „Člověka to vede k názoru, že svět je v podstatě dobrý. Až na výjimky se mi nic špatného nestalo.“ 

Nejvíce času strávil v Londýně, který v té době vibroval atmosférou vrcholících šedesátých let: „V Hyde Parku hráli Rolling Stones, Beatles měli premiéru filmu Magical Mystery Tour. Londýn se stal pupkem světa, byla to velmoc, která určovala módu, muziku, myšlení. Najednou jsem se dostal do velkého světa.“ 

Načerno dělal různé údržbářské práce pro pracovní agenturu, ale příležitostně potkával i příslušníky vyšších kruhů; na výstavě v Kensingtonských zahradách se například setkal s lordem Snowdonem, tehdejším manželem princezny Margaret. Potkal také čerstvé české imigranty, architekty Evu Jiřičnou a Jana Kaplického. Účastnil se přednášek na alternativní Antiuniversity of London, kde vystupoval například Timothy Leary či levicový aktivista Rudi Dutschke. S kamarádem Peterem McMahonem, pozdějším londýnským ombudsmanem, na jaře 1968 vyrazil na výlet do Paříže, zmítané v té době studentskými nepokoji. 

„Pro mě to byl vír života. Uvědomil jsem si, že jsem schopen se ve světě uživit a nějak se uchytit,“ konstatuje Martin Kratochvíl. 

Do Prahy se vrátil 20. srpna 1968, těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zpráva o příjezdu okupačních armád ho zastihla ve chvíli, kdy seděl s Petrem McMahonem v rotisserii v Mikulandské ulici. Druhý den ho matka poslala s kanystrem pro zásobu benzinu, zatímco sama šla shánět potraviny. „Samozřejmě jsme šli do ulic a lezli jsme po tancích,“ popisuje pamětník vzrušenou atmosféru prvních dnů po okupaci. „Na emigraci jsem v té době neměl nejmenší pomyšlení. Na filozofické fakultě jsem byl na konci druhého ročníku a chtěl jsem dostudovat.“

Na dveře už klepaly velké čistky…

„Přespávali jsme na fakultě. Mysleli jsme si, že to tady nějakým dobrým slovem zmákneme. Ale postupně vycházela najevo naše naivita. Byla to holá utopie,“ ohlíží se Martin Kratochvíl za událostmi podzimu 1968, těsně po okupaci Československa. Začalo se dostavovat rozčarování z toho, jak se společnost rychle smířila s novou realitou pod sovětskou okupací: „Ta odezva společnosti byla strašná. Postupně jsme upadali a i čin Jana Palacha byl pokusem zastavit úpadek do strašného marasmu.“ 

On sám byl sebeupálením Jana Palacha 16. ledna 1969 zaskočen: „Z mého pohledu to bylo zvláštní, jako by to přicházelo z jiných, východních světů. Myslím, že v naší kultuře je mnoho jiných způsobů, jak se nadvládě bránit. Vzít si život, to je opravdu ta nejzazší možnost. Hodně mě to v tu dobu vzalo.“ 

Na filozofické fakultě prozatím výuka pokračovala jako dříve. Jan Patočka, Václav Černý i Karel Kosík dosud mohli přednášet. „Na hodinách jsme hledali odpověď na otázku, co s těmi Rusy. Četli jsme Masaryka, jeho Českou otázku. Kosík o tom měl celou sérii přednášek. Nikdo z nich si nesypal popel na hlavu, nikdo nepřehodnocoval svoje názory. Ale taky se smrákalo a na dveře už klepaly velké čistky, které během dvou let skutečně přišly. Atmosféra šedesátých let na fakultě doznívala, než byla úplně udušena ruským stylem pomalého utahování šroubů a vyhazování lidí.“ Martin Kratochvíl nicméně ještě stihl roku 1972 obhájit u profesora Patočky svou doktorskou práci na téma Ontologické předpoklady filozofie britského empirismu. 

Okupace Československa dolehla i na jeho rodinu: mladší bratr Pavel, v době sovětské invaze teprve devatenáctiletý, po srpnu 1968 emigroval. Na Západě studoval teologii, sociologii a medicínu a působil jako kardiolog ve Stuttgartu. „Postavení emigranta vede k tomu, že člověk se snaží překonat svůj komplex méněcennosti tím, že dělá víc, než je potřeba. Snaží se v zemi, kde žije, ukázat, že je lepší než místní. To dělal i můj bratr, stále se ve své profesi vzdělával,“ popisuje Martin Kratochvíl. Když jeho bratr v pětašedesáti letech odešel do důchodu, protože německá profesní organizace nedovolovala lékařům přesluhovat, vystudoval ještě výtvarnou akademii a začal malovat. I v tomto směru byl mimořádně úspěšný. 

Koncerty, kde lidé rozbíjeli židle

Martin Kratochvíl se již během studia na filozofické fakultě naplno věnoval své profesi hudebníka v kapele Jazz Q. Uvádí, že nejprve s Jiřím Stivínem prožívali období free jazzu, kdy se snažili rozbíjet harmonii a vytvářet si nová pravidla. „Ale po dekonstrukci musí přijít konstrukce, kladení nových základů, nová poetika. Pokoušeli jsme se o fluidnější modální harmonii.“ 

Roku 1969 se kapela zúčastnila festivalu ve španělském San Sebastiánu, kde získala první cenu. To jim otevřelo dveře k dalším festivalům i ke koncertování v západoněmeckých klubech, mimo jiné také pro americkou vojenskou posádku v Norimberku. Na Západ vyjížděli prostřednictvím agentury Pragokoncert, které sice museli odevzdávat značnou část výdělku, ale na rozdíl od většiny populace mohli pravidelně cestovat za železnou oponu: „My muzikanti jsme zpočátku měli pas úplně volný, později se to utahovalo a bylo to vázané jenom na koncertování.“ Kromě Španělska a Německa vystupovali například ve Francii a ve Švýcarsku. 

Hráli až dvacet koncertů měsíčně, nejvíce samozřejmě v Československu. „V Lucerně jsme hráli i dvakrát, třikrát týdně, i když někdy to bývaly třeba maturitní plesy a podobně. Ale sál Lucerny byl naplněný a lidi bouřlivě reagovali, na každém koncertě se něco semlelo, lidi rozbíjeli židle.“ Martin Kratochvíl poukazuje na to, že jejich hudba byla sice komplikovanější, méně přístupná než populární big beat, přesto v sobě měla protirežimní náboj, který lidi vybuzoval: „Byl to anti-establishment, hudba, která se stávající společností neměla nic společného a jakousi gravitací přitahovala všechny nespokojené. Myslím, že jsme valnou měrou pomohli k erozi režimu. Na rozdíl od jiných, zakázaných kapel jsme si mohli více dovolit.“ Pamětník je přesvědčen, že hudba sama o sobě má sílu, která otevírá mysl a sjednocuje lidi: „Hudba vznikla z náboženství, mýtu a pohybu. Tam někde má kořeny, u rituálu, rytmu a tance. Stalin se jednou ptal, kolik má papež divizí. Všechno měřil jen silou. Ale jsou věci, ke kterým se silou nedostanete, a přesto mají obrovský dopad. Hudba je jednou z nich.“ 

Na svých koncertech kapela šířila také přihlášky do Jazzové sekce, povolené organizace zaštítěné Svazem hudebníků, které se nicméně dařilo zprostředkovat svým členům vhled do rozmanitých sfér nezávislé kultury. „Byl to neuvěřitelný ostrůvek svobody s velkým nasazením,“ říká o Jazzové sekci Martin Kratochvíl, který sám přispíval do jejích bulletinů texty na různá témata. 

Koncerty Jazz Q však pochopitelně začaly přitahovat i pozornost Státní bezpečnosti, která registrovala, že na nich občas zaznívají protirežimní promluvy. „Jednou jsem například na koncertě v Plzni plácl něco o tom, že čím víc na západ – myšleno od Plzně – tím víc znají jazzovou muziku. Protože měli lepší signál západních televizí. A už to bylo považováno za herezi – jako že čím víc na západ, tím jsou lidi kulturnější?“  

V první polovině sedmdesátých let přituhovalo i mezi muzikanty. Kapely musely absolvovat takzvané přehrávky; skupiny, které měly anglický název, se musely přejmenovat, nebo zanikly.“ Také Jazz Q se v jednom období pohyboval na hraně zákazu, zejména právě v západních Čechách. Tehdy se iniciativy ujala Květuše Kratochvílová, Martinova matka, která pracovala jako správkyně majetku v Pražském kulturním středisku. „Vzala telefon a zavolala do Plzně krajskému tajemníkovi KSČ. Říkala mu: ,Soudruhu, vždyť jsou to mladí kluci, nepijou, nedělají lumpárny, jen si hrajou svoji muziku. A vy je chcete zakázat? Co je na tom špatného, že hrajou?‘ A on jí odpověděl – to pro ni byla poslední kapka – že je to proto, že nemáme v repertoáru sovětské písně.“ Poté Květuše Kratochvílová na vlastní pěst začala objíždět všechny malé kulturní domy a pořadatele v Západočeském kraji a domluvila pro Jazz Q koncerty, na které masově přijížděli lidé z Plzně. 

Byrokratický maraton na cestě do USA

V tomto období začal Martin Kratochvíl pociťovat, že by měl ve své tvorbě udělat další krok, aby nezapadl do určité rutiny. Proto uvažoval o tom, že by chtěl nějaký čas zasvětit odbornému studiu komponování jazzové hudby. Nejlepší metodologii nabízela legendární Berklee College of Music v Bostonu. Martin Kratochvíl do školy zaslal aranže, které psal pro Jazzový orchestr Československého rozhlasu (JOČR), a svou nejnovější desku Elegie. „Obratem mi napsali, že mi dávají čtyřleté stipendium,“ konstatuje. 

Jenže obtížnější než získat stipendium na elitní americké hudební škole bylo přesvědčit československé úřady, aby ho pustily do USA. Martin Kratochvíl se nejprve vypravil na ministerstvo kultury, kde se k jeho žádosti stavěli spíše negativně. Poukazovali na české hudebníky Jana Hammera a Jiřího Mráze, kteří také studovali na Berklee a z Ameriky se už nevrátili. Martin Kratochvíl se přesto rozhodl začít zdolávat byrokratické kolečko mnoha institucí, jejichž razítko bylo k odjezdu potřeba. Zprvu bez úspěchu: „Nikdo se pod to nechtěl podepsat. Nikdo.“ Až po čase mu jeden úředník ministerstva kultury napsal vyhýbavé, ne však přímo zamítavé stanovisko: „Větší alibismus si nikdo nedovede představit. Napsal tam, že vůbec neví, o co jde a co jsem zač, ale že jsem jistě slušný člověk a že on ne snad, že by to vysloveně podporoval, ale že by proti tomu nic neměl.“ Tak získal Martin Kratochvíl první potřebné razítko a další se mu pak už sbírala snadněji. 

Otec Martina Kratochvíla varoval, že se před odjezdem nevyhne pohovoru se Státní bezpečností: „To prostě není možné, aby nepřišli.“ Ale datum odjezdu se blížilo a StB se stále neozvala. Teprve dva týdny před odjezdem pamětníka náhle předvolali k pohovoru na ministerstvo kultury. „Bylo to mimo úřední hodiny, sousední kanceláře byly vyklizené,“ vzpomíná Martin Kratochvíl. Dotyčný úředník ho oslovil: „Soudruhu, jste si vědom, že v každém drugstoru můžete čelit ideologické diverzi?“ Martin Kratochvíl nevěděl, jak na to odpovědět, a nakonec váhavě přisvědčil. Nato mu úředník pogratuloval a propustil ho. „Celé roky mi vrtalo hlavou, co měla tahle komedie znamenat,“ dodává pamětník. „Nakonec jsem si domyslel, že tenhle člověk měl za úkol se mnou provést ideologický pohovor. Ale udělal to tak, abych viděl, že to nemyslí vážně. Vlastně zkarikoval sám sebe.“

V USA Martin Kratochvíl pobýval devět měsíců v letech 1976–1977. Školné bylo hrazeno ze stipendia a na živobytí mu přispívala organizace International Union of Students. K jeho pedagogům na Berklee patřili  hudebníci Gary Burton, Michael Gibbs či Herb Pomeroy. V hodinách analyzovali skladby Igora Stravinského či Oliviera Messiaena a dalších skladatelů moderní vážné hudby. Vyučovalo se však i dirigování, autorské právo nebo hudební marketing. „Kraďte, kde to jde,“ říkal svým studentům Michael Gibbs – měl tím pochopitelně na mysli rozvíjení vlastní kreativity skrze inspiraci u velkých skladatelů. Gary Burton ho na konci semestru nabádal: „Teď zapomeň všechny poučky, začni hrát a dostaví se hudba.“ 

Po skončení výuky Martin Kratochvíl pobýval v USA ještě dva měsíce a procestoval celou zemi ve společnosti dvou přátel. 

Tyto zkušenosti využil i po návratu do Čech, kdy zjistil, že lidé mají zájem o besedy o USA s promítáním diapozitivů. „Cítil jsem, že lidi potřebují vědět z první ruky, jak to v té Americe je. Na jednu stranu tu byla protiamerická propaganda a na druhou stranu přílišné adorování USA. Myslím, že některým lidem přineslo moje vyprávění i rozčarování, protože jsem viděl Ameriku ze všech stran. A nebyl jsem výhradně její bezmezný obdivovatel, viděl jsem i to špatné, například beznaděj v chudinských ghettech.“ Občas býval rozčarovaný i on sám, když viděl, že o jeho americké vyprávění mají lidé větší zájem než o jeho hudbu. 

Tlak StB a přátelé z Charty 77

Po návratu ze Spojených států amerických Martina Kratochvíla kontaktovala Státní bezpečnost a snažila se ho získat ke spolupráci; evidovala ho jako kandidáta tajné spolupráce s krycím jménem „Primáš“. On však spolupráci odmítl. „Ke své spolupráci s orgány bezpečnosti se vyjádřil Martin Kratochvíl odmítavě s tím, že nechce nikoho schazovat (sic) ani udávat,“ stojí v záznamu o pohovoru z 25. října 1977 (Archiv bezpečnostních složek, TS 715747 MV, str. 33). Státní bezpečnost na svou snahu přesvědčit ho ke spolupráci rezignovala v roce 1980, kdy byl svazek uložen: „… byl úkolován k osobám v oblasti kultury. Tyto úkoly ‚PRIMÁŠ‘ nesplnil s odůvodněním, že nechce kompromitovat své známé.“ (Archiv bezpečnostních složek, TS 715747 MV, str. 57–59.)

V době, kdy se Martin Kratochvíl vrátil do Československa, v zemi už několik měsíců zuřila kampaň proti Chartě 77. Osobně ho zasáhla hlavně smrt Jana Patočky, který coby mluvčí Charty 77 zemřel 13. března 1977 po mnohahodinových výsleších StB. „Byl to jeden z největších Čechů a filozoficky snad ten největší,“ konstatuje. 

On sám měl k Chartě 77 blízko jen zprostředkovaně, mimo jiné prostřednictvím bývalého spolužáka z FF UK a signatáře Charty 77 Tomáše Vrby. „Fandil jsem tomu a přes Tomáše Vrbu jsem byl odběratelem samizdatů,“ říká Martin Kratochvíl. 

V kontaktu s Chartou 77 byl však také prostřednictvím svého tchána, signatáře Charty 77 a evangelického kněze Alfréda Kocába, když se roku 1980 oženil s jeho dcerou Magdalenou. Alfréd Kocáb byl pro něj výraznou a respektovanou osobností: „Dokonce jsem slýchal pomluvy, že jsem se oženil s ním, a ne s Magdalenou.“ Vzpomíná, že Alfréd Kocáb varoval před vypuknutím chaosu po (tehdy ještě hypotetickém) pádu komunistického režimu: „Vždycky nám říkal – není nic horšího než chaos. Nepřejte Rusku konec a rozpad na klany, které budou mít pod kontrolou atomové zbraně.“ 

Hrál s Ackermanem i s Vondráčkovou

V osmdesátých letech kromě Jazz Q vystupoval Martin Kratochvíl také ve dvojici s americkým kytaristou Tonym Ackermanem. Ackerman jakožto občan Spojených států byl Státní bezpečností sledován ještě intenzivněji než pamětník. Vzpomíná na vodáckou výpravu na Vltavě, když jejich cestu vlakem z Českých Budějovic do Vyššího Brodu sledovaly žluté volhy Veřejné bezpečnosti. Na koncertě ve Valašském Meziříčí zase Státní bezpečnost chtěla zkontrolovat Ackermanovu kytaru: „Domnívali se, že v nejvyšší struně má zabudovanou vysílačku, kterou komunikuje s FBI.“ 

Spolupracoval však také s hudebníky a zpěváky z jiných žánrů: Petrem Kalandrou, Oskarem Petrem, zpěvačkami Janou Kratochvílovou, Janou Koubkovou či Marthou Elefteriadu. Vyzdvihuje zejména spolupráci s popovou hvězdou Helenou Vondráčkovou, jejíž schopnosti podle něj vysoce převyšovaly většinu soudobých zpěvaček. „Většina zpěváků má vlastní kánon, vlastní žánr a není ochotná to dělat jinak. Ona byla ochotná i schopná vykročit jinam. Byla tvárná a schopná všeho,“ konstatuje pamětník. Poukazuje ale na to, že každý z nich přicházel z jiného prostředí a měl jiné publikum: „Byli jsme jako dva úplně cizí světy, které se jen navzájem dotkly. Společensky jsme z toho oba měli potíže. Mně říkali, že jsem se ,zaprodal bolševikům‘, a jí zase, že se zbláznila, když vyhrává žebříčky hitparád a přitom se pouští do tak podivné hudby.“ 

Soukromým podnikatelem v totalitním Československu

Na začátku společného života s manželkou Magdalenou Martin Kratochvíl koupil dům na kopci Budíkov v Mnichovicích, nedaleko od Prahy. Rychle po sobě se jim narodily dcery Dominika a Lucie. 

Martin Kratochvíl si již v té době začal budovat základ svého budoucího soukromého podnikání – zprvu malé nahrávací studio, později známé jako Studio Budíkov. Do studia chtěl pořídit kvalitní technologii a rozhodl se ze Spojených států dovézt šestnáctistopý magnetofon z druhé ruky. Stál čtyři tisíce dolarů, což byla v té době obrovská částka, odpovídající více než třem průměrným ročním platům v Československu. Martin Kratochvíl si peníze půjčil od americké banky First Boston a postupně je splácel další téměř tři roky. 

Ještě zapeklitější otázkou však bylo, jak v socialistickém Československu legálně provozovat soukromé studio a vystavovat faktury státním firmám. „Neměl jsem oprávnění vlastnit výrobní prostředky. Ale v provozním řádu Pragokoncertu byl jeden paragraf, který umožňoval, aby si hudebníci účtovali použití ozvučovacích systémů – mikrofonů, míchacích stolů a podobně – do ceny svých koncertů. Takto jsem mohl svou práci účtovat Supraphonu nebo jiným podnikům.“ 

Martin Kratochvíl se začal ve velkém věnovat tvorbě filmové hudby, která se natáčela právě ve Studiu Budíkov. Pracoval například na filmu Temné slunce, jednom z posledních snímků filmového doyena Otakara Vávry, který měl být aktualizovanou adaptací Čapkova románu Krakatit. Pamětník nahradil Vávrova jinak exkluzivního dvorního skladatele Zdeňka Lišku, který se na zamýšlenou moderní sci-fi necítil. Při setkání všech tří tvůrců Martin Kratochvíl s úžasem zjistil, že Zdeněk Liška píše hudbu rovnou do not, aniž by si ji přehrával na piano nebo jiný nástroj. „Víte, kolego, ta hudba je v těch filmových obrázcích. Já z nich jenom opisuju,“ řekl mu Zdeněk Liška. Martin Kratochvíl k tomu dodává: „To je poučení číslo jedna pro každého filmového skladatele, který to chce někam dotáhnout. Nemůže do toho vnucovat svoje velké myšlenky, musí vycházet z filmových obrazů.“ 

V té době prožíval velmi intenzivní pracovní nápor. Skládal, nahrával ve studiu, koncertoval s Jazz Q i s Tonym Ackermanem. „Pro mě to bylo úžasné období. Nedělali jsme nic jiného, než seděli ve střižně a nahrávali ve studiu. Všichni jsme podali velikánský výkon,“ ohlíží se Martin Kratochvíl. Extrémní vytížení však poznamenalo jeho manželství, vzpomíná, že jednou pracoval i na Štědrý večer, protože druhý den musel odevzdat hotovou nahrávku. Manželství s Magdalenou nakonec skončilo rozvodem, rozešli se však v klidu a přátelsky. 

Po listopadu 1989? Business as usual

Na konci osmdesátých let, kdy v centru Prahy probíhaly demonstrace k výročí 21. srpna či v rámci Palachova týdne, se Martin Kratochvíl držel spíše stranou. Informace o dění v disentu měl skrze samizdaty, odebíral například samizdatové Lidové noviny. Uvádí, že v jeho studiu se kopírovaly videokazety pro disent, při cestách na Západ měl občas možnost přivézt exilové materiály. Roku 1989 podepsal prohlášení Několik vět, „s výrazným zpožděním“, jak uvádí.  

Zpráva o masakru studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 ho zastihla na hraničním přechodu v Rozvadově, když se vracel autem z Londýna, kde byl kupovat kameru. Následující dny, kdy se hroutila komunistická totalita, prožíval v euforii: „Můj děda byl zavřený, táta byl vyhozený z práce, všichni jsme byli režimem perzekvovaní, takže jsme si samozřejmě oddychli. To snad ani nemusím říkat. Možná, že toho nadšení bylo až příliš, nepředpokládali jsme, že se to začne brzy všelijak politicky zadrhávat.“ 

Pro něj jako pro hudebníka ale pád režimu velké změny nepřinesl. „Business as usual,“ konstatuje. „Prostě jelo se dál, hrálo se pořád víc. Já jsem byl kapitalista vždycky, nikdy jsem nebyl nikde zaměstnaný, takže pro mě to institucionálně neznamenalo žádnou změnu. Makal jsem jako dřív.“ Devadesátá léta považuje především za dobu, kdy byl na vrcholu osobní výkonnosti: „Lítalo to ve dne v noci, pořád bylo co dělat.“ 

Příběh firmy Bonton

Ještě před listopadem 1989 Martin Kratochvíl s kamarádem Tonym Ackermanem snili o tom, že by se chtěli pustit do hudebního podnikání ve větším měřítku. Koupili stroj na duplikování audiokazet a založili výrobní družstvo, což byla v té době povolená forma vlastnictví výrobních prostředků. Debatovali o tom, jak by se vznikající firma měla jmenovat. Tony Ackerman původně navrhoval název Red Dragon, Martin Kratochvíl chtěl, aby v názvu zaznělo francouzské „bon“, dobrý. Na jaře 1988 ho cestou v autě napadl název Bonton, asociující „dobrý tón“, ale i „bontón“ ve společenském slova smyslu. Tony Ackerman s nápadem souhlasil. 

Po pádu komunistického režimu tak měli s podnikáním značný náskok a Martin Kratochvíl se orientoval v podnikatelské a firemní terminologii. Vzpomíná, že když jednou na začátku devadesátých let v televizi vysvětloval, co je akciová společnost, a použil termín „valná hromada“, všichni se začali smát, protože tento výraz dosud neslyšeli.

Bonton začínal jako hudební vydavatelství sídlící v pronajatém domku na Spořilově. „Přišla exploze podnikání. Když jsme vydali desku Rakovina Karla Kryla, nákladní auta ji ani nedovezla do obchodů, prodávala se z korby přímo na ulici a lidi stáli frontu dlouhou desítky metrů.“ 

Firma rychle expandovala a rozšiřovala svou působnost na produkování filmů, vydávání časopisů, provozování kin a radiostanic. Koupili také hudební vydavatelství Supraphon; ve své době šlo o rizikový krok, který vedení Bontonu rozdělil na dva tábory, ale půjčených 200 milionů se podařilo splatit. 

K neúspěchům naopak patřila ve své době snaha o vybudování internetových stránek nebo provozování rádia Echo. 

„Nechtěli jsme Bonton provozovat až do smrti, naším záměrem bylo nakonec firmu prodat,“ upozorňuje Martin Kratochvíl. Původně měl být kolos jménem Bonton prodán jako jeden celek, nakonec ho ale rozprodávali postupně. „Ohlížím se za tím s potěšením. Supraphon stále žije, nyní jako součást Sony Music Entertainment. Distribuční firmy také pořád existují. Nebylo to špatné.“

Kauza Trend: Kaňka, která se nikdy nevyzmizíkuje

Poněkud chmurnější kapitolu v jeho podnikatelském životě představuje kauza investičního fondu Trend, který Martin Kratochvíl založil se svým bývalým švagrem Michaelem Kocábem. Akciová společnost Trend – všeobecný investiční fond, a. s. vznikla roku 1992, v době kuponové privatizace, a postupně získala téměř sto tisíc akcionářů, kteří do ní investovali body ze svých kuponových knížek. „Myslím, že jsme s nimi zacházeli docela dobře. Týdenní schůze brokerů hlásily dobrá čísla.“ Pak ale do fondu vstoupila správcová společnost Královéhradecká brokerská (KHB), vedená Miroslavem Hálkem, která začala fond tunelovat. 

„Když začalo tunelování, fond nám už dávno nepatřil,“ zdůrazňuje Martin Kratochvíl. „Žaloby, které byly podány na mě a na Michaela Kocába, se ukázaly jako bezpředmětné. Skuteční pachatelé skončili ve vězení. Soudní rozhodnutí nás očistilo, nepociťuji sebemenší zrnko odpovědnosti za nějaké špatné konání.“ V očích veřejnosti ale na osobách obou zakladatelů Trendu zůstává stín pochybnosti, pocit, že zbohatli na úkor drobných akcionářů. „Ulpěla na nás kaňka, která se už nikdy nevyzmizíkuje,“ potvrzuje Martin Kratochvíl. „Média jsou média, a když jednou plivnou, je těžké to později setřít.“ 

Sám si z kauzy fondu Trend odnesl ponaučení: „Člověk by měl dělat jenom to, čemu rozumí. Investování na burze je velmi vrtkavá záležitost. Možná ani já jsem se do toho neměl pouštět, i když jsem si v mladické neuváženosti myslel, že díky pobytu v USA tomu rozumím líp než ostatní.“ 

Na cestách po Himálaji 

Martin Kratochvíl se už od mládí věnuje horolezectví: „Po kopcích jsem lezl odmalička, už jako mimino mě tam táta nosil na zádech. Od dětství jsem četl knížky o Himálaji, byl jsem úplně posedlý Mount Everestem a tak dále. Takže když se na začátku devadesátých let otevřely dveře do světa, začal jsem přemýšlet, jak bych se tam mohl podívat.“ 

Poprvé vyrazil do Himálaje v roce 1993 a od té doby se tam stále vrací: „Život ve velehorách je intenzivnější. Za několik týdnů expedice člověk prožije víc než doma za pět let, protože tam pořád jde o život. Každé zaváhání či selhání může mít fatální dohru.“

Jedním z takových nebezpečných dobrodružství byla cesta po Sin-ťiang highway, primitivní silnici vedoucí často ve výšce pět tisíc metrů nad mořem z čínské provincie Sin-ťiang (Ujgurská autonomní oblast) přes Tibet na západ Nepálu a dál do Káthmándú. „Není to silnice, jenom cesta vystřílená do skály, kde projede jenom terénní auto nebo vojenské vozidlo. Cestovali jsme ve třech autostopem a mnoho dní jsme čekali, až nám někdo zastaví.“ Část cesty je svezli čínští vojáci, kteří je ukryli pod náklad uhlí, aby projeli přes kontrolní stanoviště. Poslední vozidlo je odvezlo do města pod posvátnou horou Kailás v západním Tibetu – jenže rovnou do vězení. „Vrata udělala cvak a bylo po legraci. Řidič byl totiž dozorce, který v tom vězení pracoval.“ Ve vězení strávili noc – za slušných podmínek ve srovnání s místními vězni – a druhý den dosáhli toho, že budou pouze úředně vyhoštěni. Následující den je zavezli na hranice Nepálu, kde v té době zuřila občanská válka. Jednou jen o vlásek unikli zastřelení a poté na mnoho dnů uvízli v nepálském městě Simikot, kde marně čekali na letadlo, které by bylo ochotno dopravit je do civilizace. „Už byl listopad, padal sníh a žádné letadlo neletělo.“ Obávali se, že tam uvíznou přes zimu. Nakonec přesvědčili posádku velké ruské vojenské helikoptéry, aby je za posledních devadesát dolarů dopravila do Káthmándú, spolu s několika místními obyvateli, jejich ovcemi a kozami. 

Martin Kratochvíl natočil o Himálaji několik dokumentů a dokumentárních seriálů (například České himálajské dobrodružství). Cennou lekci dostal podle svých slov od střihačky Ivany Davidové, která dokázala jeho materiál efektně sestříhat, ale zároveň byla nemilosrdná při vyhazování roztřesených či jinak nekvalitních záběrů. 

Natočil také dva seriály s duchovní tematikou, Prolínání světů a Bohové a proroci, v nichž za pomoci religionistů zkoumá různá světová náboženství. I tyto dokumenty se prolínaly s jeho vášní pro hory: „Každé náboženství je nějak spjaté s horami. Ty výšky, ty vertikály tam musí být, ať už ve fyzickém, nebo obrazném slova smyslu.“ 

„Za každým mým filmem je hluboká rešerše. Zajímá mě, jak se v dané zemi platí daně, jak se řeší zdravotní péče, jaká je politická situace, rozvrstvení společnosti a podobně,“ popisuje Martin Kratochvíl a dodává: „Dnešní televizi bohužel podobná témata už moc nezajímají. Když jsem televizi nabízel další témata, řekli mi: Lidi chtějí zábavu, ne informace.“ 

Další aktivitou Martina Kratochvíla je Golem Club – původně klub podnikatelů, později spíše debatní klub, který založil roku 1991 a stále mu předsedá. Zakladatelé, k nimž patří i Michael Kocáb, měli původně ambici ovlivňovat veřejný život, bránit případnému návratu komunismu, aniž by museli zakládat politickou stranu. Podle jeho slov se v Golem Clubu v devadesátých letech odehrávala některá politická jednání, politici si před členy klubu „nanečisto“ zkoušeli své projevy. Zatímco dříve bylo hlavním tématem podnikání, od doby covidu začal klub pořádat semináře na nejrůznější témata, od historie a literatury až po sport. 

Vitam ducere – vést si život

„Mám hodně dobré skóre. Doma mám asi čtyřicet knih s výstřižky kritik a recenzí z celého světa,“ shrnuje Martin Kratochvíl svou hudební kariéru. Nejvíce je hrdý na recenzi Adama Barucha z Jeruzaléma, který vyzdvihl desku Elegie z roku 1976: „Napsal, že to byla nejen špička v Československu a východní Evropě, ale v celé Evropě. Že to směle mohlo soupeřit se špičkovou americkou hudbou v tomto žánru, že je vlastně nejlepší na světě. A pak mu ani to nestačilo. Napsal, že to bylo nejlepší ve vesmíru. ,In the whole galaxy!‘“ 

Když popisuje proměny svého muzikantského stylu, mluví o free jazzu, jemuž se věnoval s Jiřím Stivínem, až po jazz rock, ovlivněný blues, hudbou Milese Davise a dalších velikánů, ale i rockovými vlivy, například hudbou Jimiho Hendrixe. „Když jsem viděl jeho živé vystoupení v Sohu, říkal jsem si, že svět jazzu a big beatu se musí propojit.“ Důležité pro jeho tvorbu však byly také inspirace ze světa vážné hudby. Vzpomíná, že jako začínající jazzman si přál narodit se jako černoch, a teprve v Americe dokázal docenit tvorbu Antonína Dvořáka: „To bylo velké probuzení, když mi v Americe říkali: Ten Dvořák je od vás? Ten nás to tady všechny naučil!“ 

Nejdůležitější podle něj ale zůstává blues jako životodárný základ: „Přestřihnout pupeční šňůru k lidovému základu, z něhož hudba vzešla, je její smrt. V případě jazzu to jsou černošské spirituály. Hudba se rodí z mýtu, z náboženství, z tance, a když se od toho odstřihne, tak zplaní a ztratí duši.“ 

Na závěr se Martin Kratochvíl snaží formulovat své poselství pro budoucí generace. Cituje Jana Patočku, který svým studentům říkal – „vitam ducere“, „je potřeba vést si život“. „Je špatně jen reagovat na to, co se děje, a podléhat sebelepším ideologiím, módám nebo stylům. Je potřeba si životní cestu sám určovat,“ vysvětluje Martin Kratochvíl. „Je potřeba sám si lajnovat hřiště, ne si ho nechat nakreslit někým jiným, aby ti určil, kudy máš jít.“