Miroslav Klíma

„Já vám nepovím, kdy přišly, kolem desátého dubna, jak už to bylo, nevím. Přišly sem v zuboženém stavu. Ta starší, ta měla asi pětatřicet kilo, tady zůstaly. Nikdo sem nepřišel, když přišel listonoš, tak jsme koukali, aby zalezly. Chodili, četník taky přišel, no tak jsme je koukali zaklidit, a byly tady až..., taky čekaly nějak na ten odsun nebo kam je potom šíbovali, já je vezl potom do Kněžic do zámku, tam měli sraz zajatci a takoví lidé, který byli v pohybu. Tvrdily, že jsou sestry. Jedna se jmenovala Olga a druhá Etha. Té bylo jako mně, té mladé, starší bylo tak třicet, osmadvacet. Vedl je nějaký transport, oni to tady přes ty lesy honili, ty transporty, až je ztratili, až je postříleli, až popadali.“

„Tři ročníky byly povinné [na měšťance], a čtvrtý, kdo chtěl. Tak nám zařídili – tady měli sousedé se mnou starého kluka – tak nám zařídili bydlení ve Světlé, to je půl hodinky pod Hartmanicemi, takže jsme tam šli ráno v pondělí a ve středu jsme šli domů, čtvrtky byly volné, to se neučilo. Pak se šlo ve čtvrtek ráno a v sobotu v poledne domů. Jenomže to trvalo jenom tři neděle. Za tři neděle, byli jsme doma ve středu, ve čtvrtek přišel listonoš, a tak jak se vždycky prohodí pár slov, prý v Hartmanicích bylo zle, tam se střílelo, no tak nás tam ve čtvrtek ráno nepustili. Uvidí se, co bude. Tak jsme v pátek ráno nešli a v sobotu ráno byla mobilizace.“