Anaïse Kanimba

„Změnilo mi to život. Ty dva a půl roku mi změnily život. Na konci prvního týdne jsem musela zavolat své šéfové a říct jí, že si budu muset vzít volno a že nevím, kdy se vrátím do práce. Myslela jsem, že to budou dva měsíce, ale po dvou měsících se táta stále nevrátil. Musela jsem úplně přestat pracovat. Moje sestra také úplně přestala pracovat, věnovali jsme se tomu dnem i nocí. Dnem i nocí tomu, aby ho propustili. Posílaly jsme e-maily všem, kdo nám mohli odpovědět. Ptaly jsme se všech, kdo nám mohli pomoci. Všichni v naší rodině jsme byli neustále u počítače, posílali e-maily, snažili se domluvit schůzky s lidmi, kteří mohli mít nějaký vliv. Ale nejdůležitější bylo, že jsme věděli, že musíme zůstat jako rodina jednotní. Protože pokud bychom jako rodina nebyli jednotní a nepodporovali se navzájem, znamenalo by to, že Kagame vyhrál. Znamenalo by to, že nás zlomil. Největší pýchou mého otce byla jeho rodina. Tak jsme ji chtěli zachovat. Podporovali jsme se navzájem, pomáhali jsme si finančně, když někdo z nás neměl práci. Moji nejstarší sourozenci mi pomáhali platit nájem. Moje sestra byla v našem domě v Belgii, takže se o to nemusela starat. Snažili jsme se najít způsoby, jak si navzájem pomáhat. Moje tety se přestěhovaly k mé sestře, aby nebyla sama. Moji bratranci a sestřenice se přestěhovali k mé sestře, aby nebyla sama. Nejdůležitější bylo, abychom zůstali jednotní.“

„Tohle je příběh, který nám vyprávěl. Když otevřeli dveře letadla, okamžitě vtrhli dovnitř vojáci. Chytili ho a násilím ho odvedli. Křičel: Rusesabagina je tady, Rusesabagina je tady! V naději, že ho alespoň jeden člověk, který pracoval na letišti nebo na ranveji, uslyší a všimne si, že je naživu. Protože nikdo nevěděl, kde je. Mohli ho hned zabít, zabíjeli tak lidi. Odváděli lidi, nechali zmizet a nikdo nevěděl, kde jsou. Hledali jste je roky a roky a pak jste zjistili, že byli zabiti. Ale jeho ušetřili. Chtěli z něj udělat příklad pro zbytek rwandské komunity uvnitř i vně země, že pokud mohou dostat Paula Rusesabaginu, o kterém se věří, že je chráněn Američany a je slavnou veřejnou osobností, pokud můžou dostat jeho, pak všichni ostatní budou muset mlčet a poslouchat rozkazy Kagameho. V těch třech dnech od 27. do 31. srpna byl můj otec v „bezpečném domě“. Tak se těm místům v Kigali říká. Bezpečné domy jsou ve skutečnosti mučírny. Po ty tři dny byl po tmě. Bili ho, dělali mi... Staly se mu tam hrozné věci. A 31. srpna jsem se probudila a v médiích... Vlastně mi zavolal kamarád, že se něco stalo... Vlastně ne, nejdřív mi volal bratr, ale já to nezvedla. Zavolal mé sestře, ale ona to nezvedla. Tak zavolal znovu. Bylo asi 6 hodin ráno. Můj bratr Tresor, proč mě budí v 6 ráno v pondělí? Zvedla jsem poslední hovor a on řekl: Dostali tátu. A když řekl, že dostali tátu, hned jsem pochopila, co tím myslí.”

„Můj otec kladl velký důraz na vzdělání, proto nás zapsal do školy Collège Saint-Michel v Bruselu, což byla jezuitská škola. Byli jsme tam jedni z mála černošských studentů, byla to belgická škola. V Rwandě jsme chodili do mezinárodní školy. Byla jsem zvyklá na různé typy lidí, ale tady to bylo trochu jiné. V této škole se na nás lidé dívali jinak. A škola věděla o tom, že jsem adoptovaná, ještě dříve než já. Moji rodiče to všechno probírali s učiteli. A byla to škola, kdo pomohl mým rodičům najít odvahu a sílu říct nám pravdu o našich biologických rodičích. Řekli, že pokud vyrosteme v domnění, že máme tyto rodiče, a někdo zvenčí nám řekne pravdu, mohlo by to na nás mít velké dopady. Bylo pro nás lepší znát pravdu dříve než později. Umíte si představit, jak těžké bylo pro Tatianu mi říct, že není moje matka. Říct mi, že muž, který je mým otcem, je její bratr, který zemřel. Jen šest let po genocidě. Bylo to ještě tak čerstvé. Během genocidy přišla také o svou matku. Mluvit o tom s dětmi bylo velmi těžké. Ale ta jezuitská škola jim velmi pomohla. Navzdory všem těm obtížím jsme jako děti byli docela chráněni. Věděli jsme, že jsme imigranti. Táta ale říkal, že pokaždé, když se vrátíme do našeho domu, jsme zpátky v Rwandě."

„V té době s námi bydlela moje teta, bylo jí asi 24 let. Jmenovala se Dorothée. Byla v domě a byla to ona, kdo mi řekl, co se stalo. Vypukla válka. Druhý den jsme se rozhodli jít do kostela, byl poblíž nás na náměstí, v jiné čtvrti. Bylo to patnáct až dvacet minut daleko. Ale zdálo se to dál, protože všichni odcházeli. A nikdo nevěděl, jestli zabíjejí Tutsie nebo Hutuy. Protože jsme všichni žili společně, když došlo k genocidě, ta se odehrála během občanské války. Lidé na to někdy zapomínají. Všichni sousedé a naše rodina jsme šli na to náměstí, Hutuové a Tutsiové společně, a vojáci nám řekli, abychom se seřadili. Seřadili jsme se a mysleli jsme si, že nás odvezou někam do úkrytu. Místo toho začali střílet lidi, kteří byli Tutsiové. Všichni utíkali. A při útěku tak zasáhli mého otce, ten den ho zavraždili. Já, moje máma, sestra a teta jsme se vrátili do domu našich sousedů. Pak jsme si uvědomili, že jdou po Tutsiích, ne po Hutuích. Naši hutuští sousedé byli v pořádku. Protože jsme žili všichni společně, snažili se nás chránit. Když se doslechli, že se k nám blíží skupina lidí, schovali nás. Následující tři týdny jsme žili v úkrytu s tetou, sestrou a mámou.“