Jiří Janíček

„Když bylo to napětí kolem Kuby, tak v tu dobu měla sestra svatbu a já tam nemohl, protože jsme měli pohotovost. To bylo nepříjemné. Velitel roty byl ale kapitán tady z Olešné a ten se mi potom přišel omluvit, že to jinak nejde. Neměli jsme ale nějaké velké obavy. Nebál jsem se, bylo to od nás vzdálené a brali jsme to jako takové cvičení.“

„Devátého května jsme bydleli nedaleko Žďárské ulice. Maminka nám řekla: ‚Pojďte, půjdeme se podívat, jak ustupují Němci.‘ Tak jsme sešli takovou úzkou uličkou a já si to pamatuji dost dobře, protože to byl pohled opravdu neobvyklý na ty dlouhé zástupy těch vojáků v šedozelených uniformách. Nic neříkali a bylo vidět, že jsou unavení. Potom mou pozornost upoutaly body na obloze směrem na Tři kříže. Slyšel jsem různé hlasy a obavy. Maminka říkala, že se musíme rychle schovat. Byla to ruská letadla, která bombardovala ty ustupující Němce. Stihli jsme se schovat do sklepa a byly cítit detonace. Báli jsme se, samozřejmě. Při náletu někdo tloukl nahoře na dveře. Matka se vrátila s vojákem v německé uniformě. Začal ale mluvit rusky a sundal si uniformu. Pod ní měl stejnokroj vojína ruské armády. Byl to asi nějakej zvěd. Nabídl mi čokoládu, ale jak jsem byl rozrušený, tak mi nechutnala.“