„Když jsme nastoupili do práce, tak nám tam předložili, protože na tom státním statku bylo, já nevím, dva tisíce zaměstnanců, tak oni to sezvali vždycky do nějaké jídelny. A tam přišel nějaký tajemník a řekl, že je potřeba podepsat protest proti – to byl ten materiál – Několik vět.“ – „To už byl rok 1989, červen 1989, čerstvě Několik vět.“ – „Tam oni přišli a řekli, že je potřeba podepsat, že s tím nesouhlasíme a že to odsuzujeme a že prostě to nebude, že takhle ne. A teď my jsme tam s manželem dělali spolu a jsme se na sebe tak koukli. Ten můj muž říkal: ‚Já bych, prosím pěkně, chtěl vědět obsah. Než něco podepíšu, že s tím nesouhlasím, tak bych chtěl vědět, o čem to je.' A to vím, že celý ten sál zašuměl. Všichni se na něj koukli a říkali: ‚Jsi normální, ty to chceš číst?' ‚No, když mám podepsat, že s tím nesouhlasím, tak asi by bylo dobré, kdybych si to přečetl.' A to vím, že bylo zle, že prostě hrozilo, no hrozilo... Prostě mu vyhrožovali, nějak mu říkali něco, že ho vyhodí někam, ale nakonec z toho nic nebylo.“
„Krásný zážitek mám. Jeli jsme se někam podívat na výlet. My jsme seděli v jejich audině vzadu, kočár úžasný, a teď oni pustili nahlas rádio a tam bylo, že významný český spisovatel Václav Havel dostal cenu za literaturu nějakou. A teď oni oba se na nás otočili a řekli: ‚Jste pyšní, že máte takového významného spisovatele?' A my jsme se s Honzou na sebe podívali a řekli jsme: ‚Ale my ho vůbec neznáme.'“ – “Vy jste neposlouchali ten zahraniční rozhlas.“ – „Tak. A pak jsme se teda začali bavit na tohle téma i s nimi a oni nemohli pochopit, že u nás se ten Havel nečte. ‚Vy to fakt nečtete?' Já říkám: 'Fakt to nečteme.' Tak to bylo takové zarážející, že oni ho už v té době považovali za osobnost, a my jsme tady o něm nic nevěděli.“
„Můj Opa byl úplně úžasný a uměl úplně všechno. A já jsem byla na něj strašně pyšná. Mělo to teda vedlejší účinek, že jak všechno uměl, tak byl na všechno strašně pořádný a pořád nás honil. Ale oni třeba, když přišli do těch Želevčic, tak dlouho trvalo, než samozřejmě se tam usadili, šli hned do zemědělství, takže dělali prostě u krav a u býků. No, ale záhy se ukázalo, že ten děda je šikovný. Tak si ho prostě vzali do dílny a dělal pak strašně dlouho v dílně a dokázal si třeba udělat pračku.“ – „První pračka v obci?“ – „První pračka v obci, a to vím, že to strašně špatně nesli někteří sousedi, kteří to nemohli pochopit, že Němci takoví, a oni mají pračku, tak jim taky nějakou pračku udělal. Byli šikovní [děda i babička] prostě a třeba máme doma hodiny. Taky si udělali sami hodiny prostě, včetně truhlářské práce. Mému tátovi udělali za války strašně krásné hračky. Máme ještě autíčko dřevěné. A co je teda třeba strašně zvláštní, co máme, tak starý gramofon, který Opa udělal, na kterém se točí vánoční stromeček. To je takový jako, nevím, řekla bych, že to je jako stoleček. Je to silné, aby to teda ten stromek udrželo. Dala se tam ještě ta stará deska a hrálo to takovou vánoční koledu.“
Petra Jáchymstálová se narodila 2. září 1965 ve Slaném rodičům Peteru a Jarmile Rauscherovým a vyrůstala s mladším bratrem Romanem v Želevčicích. Otcovi rodiče, Emil a Rosa Rauscherovi, byli sudetští Němci z Teplic. Dědeček pracoval jako kovorytec a záměrně se vyhnul službě ve wehrmachtu, přesto je v roce 1946 vysídlili do středních Čech. Malá Petra trávila s babičkou hodně času, a tak se naučila velmi dobře německy. Prarodiče ze strany maminky, Jan a Zdena Vaiglovi, v roce 1951 přišli o velký statek v Hospozíně kvůli nucené kolektivizaci. Komunistický režim je nechal dožít v jediné místnosti jejich vlastního domu a hospodářství zchátralo. Po studiu chmelařství na Střední zemědělské škole v Rakovníku absolvovala Petra Jáchymstálová Vysokou školu zemědělskou v Praze-Suchdole. V roce 1988 navštívila západoněmecký Würzburg a díky příbuzným se tu poprvé dozvěděla o disidentovi Václavu Havlovi. Roku 1989 se provdala za Jana Jáchymstála a oba nastoupili do státního statku ve Zlonicích, kde se její manžel v červnu 1989 otevřeně vzepřel hromadnému odsouzení petice Několik vět. V prosinci 1989 se jí narodil syn Petr, později do rodiny přibyla dvojčata Pavel a Jiří. Po roce 1990 rodina několik let obnovovala restituovaný statek v Hospozíně, po neshodách s otcem se však přestěhovali do Nebužel. Petra Jáchymstálová pracovala jako ekonomka v zemědělské akciové společnosti v Chorušicích a několik volebních období působila jako nezávislá místostarostka obce. V Nebuželích žila i v roce 2025.
