„Vůbec nic. Ve škole se o vysídlení vůbec nemluvilo. Na mapě byla Československá socialistická republika s Prahou a Bratislavou jako nejdůležitějšími městy. Sudety neexistovaly. Neexistovali Židé, existovali jen naši přátelé a to byl Sovětský svaz, který nás osvobodil, to bylo všechno. V dějepise jsme se učili o Výmarské republice a období předtím, letopočty jsem se do školy rychle naučila zpaměti a tím to bylo vyřízené. Ale období před Hitlerem bylo pouze o tom, že nacisté chtěli všechno zabrat, byli to ti zlí, a Rusové to všechno napravili. Jen takto stručně, zmíněno ve dvou větách, nic víc. Vůbec to nebylo téma a nesměli jsme se ptát, což by podle mne bylo opodstatněné. Upadli bychom v nemilost a řekli by nám jen, že to není v osnovách. Stejně už jsem byla černá ovce, protože jsem se nestala součástí socialisticko-komunistického nastavení, čistě z vnitřního přesvědčení. A už to začalo. Ve druhé, třetí třídě jsme měli novou učitelku, která mi dala dvojku z chování, i když jsem měla vždycky jedničku. Maminka zuřila a ptala se, co jsem provedla. Řekla jsem, že jsem neprovedla nic, že mám dvojku. Šla za učitelkou a ptala se: ,Co provedla moje dcera, že dostala dvojku?‘– ,To záleží na vaší výchově – neposlali jste ji do mladého Pionýra.‘ To byl ten důvod. [Učitelka] totiž byla spolupracovnicí Stasi, to jsem ale zjistila později.“
„Samozřejmě jsem měla všechny dětské nemoci. Narodila jsem se v době, kdy nebylo co jíst. Dokonce jsem byla v dětské nemocnici s tuberkulózou, tři týdny jsem byla bez maminky, to by se dnes nemohlo stát. Byla jsem proto často nemocná, bylo to podmíněno i psychikou. Když vyrůstáte v prostředí, kde vládne melancholie, kde se nikdo nesměje, kde se jen přemýšlí, jaké to bylo kdysi a proč už tam nejsme, tak se to přenese i na dítě. Pro mě byla nejdůležitější zvířata. Se zvířaty jsem uměla zacházet a žít.“
„Mohu to popsat pouze podle vyprávění. Nejdřív je shromáždili ve čtvrti Lerchenfeld [Skřivánek], tam je spočítali a rozdělili, kdo, kdy a kde nastoupí do dobytčích vagonů a kam pojede. Maminčina kmotra jela například až do Hamburku, protože bydlela v Teplicích. Možná se to rozdělovalo podle obcí. Oni jeli do Damshöhe, tam byl tábor, kde je zase rozdělovali, kdo půjde do Dolního Saska a podobně. Tam jim řekli, že se mohou těšit, že pojedou do té nejkrásnější země, kde jsou jezera a lesy. Maminka znala jen hory a babička měla astma, pro tu to tam bylo hrozné. Přijeli tam a ubytovali je tři vedle kravína. A od lidí slyšeli, že přijeli žebráci a co tam chtějí.“
Monika Holfeld se narodila 27. července 1948 v německém městě Waren v bývalé NDR, její rodiče Gertrud a Ludwig Holfeldovi pocházeli ze Sudet. Prarodiče Anna a Josef Stettinovi žili v Telnici v Krušných horách. Maminka se vyučila drogistkou v Ústí nad Labem. V létě 1946 je odsunuli transportem do sovětské okupační zóny v Německu, usadili se ve městě Waren. Tatínek pocházel z rodiny textilního továrníka Alexandra Holfelda z Jiříkova, studoval a stal se poštovním inspektorem. Rodinu odsunuli v roce 1946. Rodiče se seznámili ve Warenu a v roce 1947 se vzali. Maminka nesla odsun těžce. Rodiče nesdíleli komunistický náhled na svět. Pamětnice dostala ve třetí třídě dvojku z chování, protože nebyla členkou Pionýra. Vystudovala střední odbornou školu, obor stavební kreslířka, a potom architekturu na univerzitě v Neustrelitzu. Pracovala v plánovacím studiu v Neubrandenburgu a později v projektové kanceláři ve Warenu. Naučila se česky a provázela delegace československých architektů. Od šedesátých let jezdila do Československa soukromě i pracovně. V roce 1990 odešla do Berlína a stala se členkou Komory architektů. V roce 1997 založila vlastní architektonickou kancelář v Berlíně. Psala odborné knihy, jako poradkyně pomáhala při sanaci panelových domů i v České republice, později se specializovala na bezbariérové stavby. V roce 2025 žila Monika Holfeld v Berlíně.
Rodinná fotografie z roku 1921, prarodiče Anna a Josef Stettinovi, roční maminka Gertrud Stettin a vzadu babiččin bratr s manželkou Wenzel a Emma Weigelt
Rodinná fotografie z roku 1921, prarodiče Anna a Josef Stettinovi, roční maminka Gertrud Stettin a vzadu babiččin bratr s manželkou Wenzel a Emma Weigelt
