"Takový zajímavý příběh, který by vás měl zajímat, je, že jsme se jednou vraceli z nějaké takové cesty [se strýcem]. Už večer, už byla tma. A najednou, když jsme šli od nádraží do městečka, tak jsme viděli obrovskou červenou nebo oranžovou záři. Byla opravdu skoro po celém obzoru! No tak on říká: 'No to jsme přišli určitě o mladoboleslavskou Škodovku nebo Prahu.' Jenže ráno jsme se dozvěděli, že to byly Drážďany! Až tam to bylo vidět. Až v té Libáni! Já jsem to měřil na mapě, je to bezmála 150 kilometrů vzdušnou čarou. A to bylo vidět, jako kdyby to bylo někde za humny. To byla tak obrovská záře! Já jsem se bál, tulil jsem se k němu [strýčkovi], tenkrát mi mohlo být tak deset let."
"Čím se zvyšovala produktivita práce? Zvyšováním otáček, většinou zvyšováním otáček nebo že tkadlena měla třeba původně – já nevím, dvanáct stavů, pak nějakých šestnáct a byly i takové, co měly dvacet stavů. Ono to potom vlastně ani větší efekt nepřinášelo, ale prostě bylo to módní, bylo to údernické hnutí. Vezměte si, naše slavná tkadlena, paní Šimáková z Podluží! No ta spoustu času trávila třeba na okresním nebo na krajském výboru strany. Za ni tkala náhradní tkadlena, ale psalo se to Šimákové, čili ona byla pořád nejlepší!"
"Teď je důležité, jak jsem skončil jako osvětlovač. Velveta měla nějaké výročí, to je ten rok, kdy začínala normalizace. A Velveta si pozvala umělce z Prahy. A mimo jiné tam měla vystoupit nějaká striptérka – jako vrchol toho estrádního pořadu. No přijeli sice o hodinu později, tak se to nějak protahovalo, no a ona potom skutečně vystoupila. Jenomže, to víte. My jsme byli všichni nalezlí v portálech – hasič a já a [pracovníci] z pokladny a ředitelky tohoto divadla a v první řadě seděla městská generalita. No a když byl ten závěr, když se měla odhalit, tak se otočila, takže se natočila obličejem k nám, co jsme tam stáli. A na ně tam vystrčila zadek. A on tam seděl jeden funkcionář a ten to sepsul – snůška oplzlostí a takové. A já jsem se naštval. Velveta tenkrát vydávala podnikový časopis, Rudý samet se to jmenovalo. A do toho prý napsal takový hanlivý článek a já jsem to odebíral. Teď to čtu, říkám: 'Ježíšmarja, co on to tady píše za ptákoviny?' No a vlítl jsem tam k němu do kanceláře. Totiž takhle, v rámci konsolidace vyhodili bývalého ředitele a on tam suploval. On dělal sice ve Velvetě, ale dělal i ředitele divadla. A já mu říkám: 'Hele, ty buď rád, že tě tady drží, jsi lempl až na půdu!' No a on mě na hodinu vyhodil z toho divadla. Prostě konec. No, tak já jsem si to nenechal líbit a měl jsem ještě do konce měsíce asi čtyři představení svítit. No nesvítil jsem je, pochopitelně, poněvadž mi to zakázal. A šel jsem si na něj stěžovat na národní výbor a on mně musel ze svého ty peníze – ty hodiny – zaplatit."
Ervín Heinl se narodil 6. února 1932 v Jičíně. S rodiči žil nedaleko cukrovaru v Libáni, kde oba také pracovali. A právě návštěvy cukrovaru nasměrovaly pamětníka k jeho budoucí profesi. Elektrikář v cukrovaru se totiž malého chlapce ujal a ukazoval mu, jak který stroj funguje. Vzbudil v něm vášeň pro vše mechanické a hlavně elektrické. Po válce se chtěl Ervín Heinl vyučit elektrikářem, v pohraničí byl ale nedostatek dělnických profesí, a tak se nakonec vyučil tkalcem pro národní podnik Velveta Varnsdorf, který se zabýval výrobou sametu a manšestrů. Elektrikářský kurz si nakonec udělal také a působil v podniku jako mistr tkadlec a elektrikář v jedné osobě. Pamětník prožil v pohraničí celý život, sledoval postupné zalidňování po válce téměř prázdného Varnsdorfu i pomalý úpadek tamního průmyslu. Už v učení se nechal přemluvit ke vstupu do komunistické strany, časem ale přestal rozumět jejímu ideologickému směřování a s obavami pozoroval, jak režim proměňoval nepohodlné lidi na základě mnohdy smyšlených záminek v protistátní živly. Okupace Československa v srpnu 1968 byla poslední kapkou a ze strany vystoupil. Občas tak slýchával, že je zrádcem strany a dcera se kvůli jeho kádrovému posudku nedostala na vysněnou školu. Pamětník si z toho velkou hlavu nedělal, zasvětil život práci, rodině a svojí zahrádce. V roce 2023 žil Ervín Heinl ve Varnsdorfu. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Varnsdorf. Zemřel 8. března roku 2026.
