"Moje sestra, která je o tři a půl roku starší, ta měla ještě více problémů se začlenit. To bylo tedy na začátku. Šli jsme i do židovské skupiny mládeže. Tam jsme chodili. Jednou jsme byli u skautů a jako skauti jsme šli do lesa, bylo mi dvanáct nebo třináct a někdo se mě zeptal, co jsme za skupinu. A já jsem tomu nerozuměla. Řekla jsem, že jsme židovská skupina, a dotyčný tam zůstal stát jako opařený. Řekl, že tomu nevěří. Zeptala jsem se, proč tomu nevěří. 'Židé přece mají rohy na hlavě.' A to jsou takové zážitky... To člověku zůstane navždy. Že člověk si říká, že je něco monstrózního, co nikam nepatří, neví proč, ale cítí se tak. A proto jsem se opravdu velmi snažila, abych se ve Švýcarsku začlenila. Dělala jsem různé věci. Pamatuju si, jak jsem se svým mužem jela z Rakouska do Švýcarska. Tak vždycky když jsme přejeli hranice, tak jsem se proměnila. A můj manžel mi říkal: ‚Ty se tady nemůžeš takhle chovat.' Byla tam taková ta úzkost z toho Švýcarska. Východní Švýcarsko bylo opravdu trochu jiné. Dnes už se to pravděpodobně změnilo, ale v 50. a 60. letech to bylo extrémní. Bylo to neuvěřitelně maloměšťácké.“
„Moji rodiče bohužel neměli to štěstí, že v tom domě dlouho nebyli. V roce 1938, když Hitler vpochodoval do Vídně, tak mamince bylo okamžitě jasné, co to znamená. Bylo jí to jasné proto, protože pracovala v Lize pro lidská práva, která se starala o uprchlíky z Německa. Proto samozřejmě jí bylo jasné, že budeme muset pryč. Říkala například Líze, sestře mého otce, která měla dvě děti, a to byli přátelé mých sourozenců, a ona jim řekla, že se jí ptali, proč musí pryč. A oni říkali: 'Proč bychom měli jít pryč? My jsme tady plně integrovaní, vždyť jsme rodina, která má vážnost. Nic se nám nemůže stát.' A to byla představa, kterou si člověk opravdu nechce připustit. Protože teď se lidé ptají, proč všichni neodešli. Ale kdyby mi teď někdo řekl, že mě zabijí jenom proto, že jsem z židovské rodiny... To si člověk vůbec nedokáže představit.“
„V roce 1969 a 1970 byly dvě mezinárodní konference – nejprve v květnu, kdy byly pokusy restaurovat tento dům a zpřístupnit ho veřejnosti, protože Messerschmitt tam měl několik neblahých zásahů do domu... A já jsem tam byla s maminkou – a to bylo opravdu pozoruhodné, jak to maminka tam prožívala. Vzpomínám si, že jako první šla k onyxové stěně, hladila ji, jako by byla živá, a říkala: ‚Že jsem tě mohla opět spatřit.‘ Viděla tam i lidi, o kterých vůbec nevěděla, že ještě žijí. Ona zde také měla přednášku a to byla velmi důležitá přednáška, protože ona si vzpomněla na věci, které nikdo nemohl vědět. Ona tuto přednášku měla v češtině. A já jsem to opravdu velmi obdivovala, s jakou odhodlaností tam jela. Ona nebyla zahořklá nebo lítostivá nebo že by něco požadovala. Ale souhlasila s tím, že tento dům bude sloužit všem. A chtěla, aby dům byl restaurován a aby byl veřejně zpřístupněn pro všechny. A tehdy byl ten dům neznámý, nikdo ho neznal, pouze pár architektů. Ale z kulturní paměti ten dům zmizel.“
Daniela Hammer-Tugendhat se narodila 2. srpna 1946 v Caracasu. Rodiče Grete a Fritz Tugendhatovi pocházeli z židovských průmyslnických rodin, které se zaměřovaly především na textilní výrobu. Rodiče uzavřeli manželství v roce 1928 a v roce 1930 se nastěhovali do brněnské vily, kterou jim navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe a která dnes patří mezi skvosty funkcionalistické architektury. V roce 1938 rodina emigrovala nejprve do švýcarského Sankt Gallenu a později do Caracasu, kde se 2. srpna 1946 narodila poslední dcera Daniela. Po válce se Tugendhatovi vrátili do Švýcarska, kde Daniela prožila ne příliš šťastné dětství. V roce 1964 začala studovat dějiny umění a klasickou archeologii na univerzitě v Bernu. V roce 1968 přestoupila na Vídeňskou univerzitu, aby ve studiu pokračovala. V roce 1969 se spolu se svou matkou zúčastnila mezinárodního sympozia věnovaného obnově vily Tugendhat. V roce 1970 se provdala za Ivo Hammera, se kterým vychovala syny Lukase a Matthiase. Po habilitaci se stala stálou profesorkou na Univerzitě užitého umění ve Vídni. Na univerzitě působila až do svého odchodu do penze v roce 2012. Zemřela 17. září 2025 ve Vídni.
