Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Hammer-Tugendhat (* 1946  †︎ 2025)

• narozena 2. srpna 1946 v Caracasu

• rodiče Grete a Fritz Tugendhatovi pocházeli z židovských průmyslnických rodin

• nechali si navrhnout brněnskou vilu (dnes vila Tugendhat), do které se v roce 1930 nastěhovali

• v roce 1938 rodina emigrovala do švýcarského Sankt Gallenu a později do Caracasu

• tam se jim 2. srpna 1946 narodila poslední dcera Daniela

• po válce se Tugendhatovi vrátili do Švýcarska, kde Daniela prožila své ne příliš šťastné dětství

• v roce 1964 Daniela začala studovat dějiny umění a klasickou archeologii

• v roce 1969 se spolu s matkou zúčastnila mezinárodního sympozia věnovaného obnově vily Tugendhat

• v roce 1970 se provdala za Ivo Hammera, se kterým vychovala syny Lukase a Matthiase

• po habilitaci se stala stálou profesorkou na Univerzitě užitého umění ve Vídni

• na univerzitě působila až do svého odchodu do penze v roce 2012

• zemřela 17. září 2025 ve Vídni

Nebýt pohnutých událostí 20. století, Daniela Hammer-Tugendhat by se pravděpodobně narodila v Brně a své dětství prožila v ikonické vile Tugendhat. Místo toho přišla na svět 2. srpna 1946 v Caracasu, hlavním městě Venezuely, kam její rodina uprchla kvůli židovskému původu. Ale nepředbíhejme. 

Danielina maminka Grete Tugendhat se narodila v roce 1903 v Brně do bohaté židovské průmyslnické rodiny. Její rodiče Marianne a Alfréd Löw-Beerovi patřili k rozvětvené rodině, jejíž kořeny bychom našli v boskovickém ghettu. V průběhu 19. a 20. století se rodina významným způsobem podílela na industrializaci Československa. Provozovala několik textilních továren, cukrovarů a cementáren v Brně a blízké Svitávce, ale také ve slezské Zaháni a v Rakousku. Grete vyrůstala v secesní velkoryse pojaté vile (dnes vila Löw-Beer) v Brně.[1]

Už jako mladá dívka Grete poznala Danielina budoucího tatínka Fritze Tugendhata. „Jenže můj tatínek byl člověk, který moc nemluvil, a tak si maminka myslela, že ji tatínek nemiluje.“ Načež spálila mosty, v roce 1922 opustila univerzitu a provdala se za průmyslníka Hanse Weisse v tehdy německém Slezsku. „Maminka tam byla velmi nešťastná. Prodělala několik neúspěšných těhotenství.“ Potěchu hledala především v umění a architektuře. V Německu se mimo jiné seznámila s dílem architekta Ludwiga Miese van der Rohe. 

Grete se nakonec rozvedla a v roce 1928 se provdala za Fritze Tugendhata. Ten pocházel taktéž z brněnské židovské rodiny působící v textilním průmyslu. Fritzova rodina spoluvlastnila textilní firmy Feldhendler et Co. a Max Kohn. A ačkoli Fritz chtěl studovat medicínu, převzal rodinný podnik a stal se návrhářem látek.

Tatínek viděl brněnskou vilu jako ve snu

Novomanželé Tugendhatovi dostali od Gretiných rodičů pozemek nad vlastní vilou a neomezený rozpočet na stavbu domu. „Byl to způsob, kterým maminka získala rodinné dědictví, protože se nepodílela na podnikatelské budoucnosti svých rodičů. Na rozdíl od svých bratrů Maxe a Hanse.“

Pamětnice o svých rodičích říká, že je fascinovala moderní architektura a Brno bylo moderní město se skvostnou architekturou. „Byli to skromní, spíše introvertní lidé. Nešlo jim o prestiž.“ Architektem domu se měl podle Daniely původně stát Ernst Wiesner. „Ale maminka nakonec požádala o konzultaci u Ludwiga Miese van der Rohe. Byla fascinovaná jeho osobností a rozhodla se, že zakázku dá právě jemu.“

Na návrhu vnitřních prostor vily se výrazně podílela i Miesova spolupracovnice Lilly Reich. „Společně vytvořili návrh do posledního detailu. Maminka mi říkala, že Miese van der Rohe a Lilly Reich stáli dlouhé hodiny v místnostech a diskutovali o barvách a látkách. Tatínek v jednom článku napsal, že tento dům viděl jako ve snu. Bylo to přesně to, o čem snil.“

Stavební práce na vile Tugendhat začaly v červnu 1929. V prosinci 1930 se rodiče spolu s oběma dětmi, Hannou a Ernstem, mohli nastěhovat. „Bydlení v domě bylo velmi šťastné. Děti trávily většinu času venku. Svažitý terén využívaly k sáňkování i lyžování. Navíc měly přímý vstup ke svým prarodičům ve spodní vile.“[2]

V den anšlusu rodina utekla z Brna 

Šťastné a zdánlivě bezstarostné dny netrvaly věčně. „Když Hitler vpochodoval do Vídně, mamince bylo jasné, co to znamená,“ říká Daniela Hammer-Tugendhat. Její maminka totiž působila jako členka představenstva Ligy pro lidská práva.[3] V této organizaci od roku 1933 vedla pomoc uprchlíkům z tehdy již diktátorského Německa. 

Ještě v den anexe Rakouska hitlerovskými jednotkami, 12. března 1938, rodina Tugendhatových, přesněji Grete s oběma syny Ernstem a Herbertem, emigrovala.[4] Svůj nový domov našla ve švýcarském Sankt Gallenu, a to díky obchodním kontaktům Danielina otce. Ten ještě několik měsíců přebýval v Brně ve snaze zachránit alespoň část majetku. Pro rodinu byla podle Daniely ztráta domova jen těžko uchopitelná. „Moji rodiče si říkali: ‚Proč bychom měli jít pryč, vždyť jsme rodina, která tu má svoji vážnost, nám se přece nemůže nic stát.‘“

Brzy poté, co i nad Brnem zavlály vlajky s hákovými kříži, propadl židovský majetek státu, což se týkalo i vily Tugendhat. Gestapo ji zabavilo v říjnu 1939 a v sousední vile Löw-Beer se ubytovaly jednotky SS. 

Ne všem členům rozvětvené rodiny Löw-Beer a Tugendhat se podařilo utéct do bezpečnějších koutů světa. Sestra Danielina otce byla spolu se svým manželem Richardem Schwarzem a oběma dětmi odeslána do Terezína a odtud do vyhlazovacího tábora, kde byli zavražděni. Stejný osud potkal i Danielinu babičku z otcovy strany Marii Tugendhat. Dědeček z matčiny strany Alfred Löw-Beer zahynul za nevyjasněných okolností při útěku na rakouské hranici. 

Ani ve Švýcarsku se však Tugendhatovi necítili bezpečně. „Když to vypadalo, že Hitler obsadí i tuto zemi, tak se moje rodina rozhodla odejít do Venezuely. Vlakem projížděli okupovanou Francií, pak se lodí dostali do New Yorku a pak ještě jednou lodí do Caracasu,“ popisuje Daniela náročnou cestu a dodává, že se rodiče pokusili naučit španělsky a integrovat se, ale v kontaktu zůstávali prakticky jen s židovskými emigranty. Přesto se otci podařilo založit v Caracasu továrnu na vlněné sukno.

Když skončila válka, Danielini rodiče podle jejich slov uvažovali o tom, že by se vrátili zpět do Brna. Jenže už v roce 1946 se vila dočkala zestátnění.[5] A tak rodina v září 1949 poslala žádost k brněnskému okresnímu soudu o majetkoprávní restituci. Odpověď přišla o více než půl roku později a stálo v ní pouze to, že restituční proces byl již ukončen.

Mezi lety 1945–1950 vila sloužila coby soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky Karly Hladké. Poté vilu získal Státní ústav léčebného tělocviku, který zde prováděl rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatným držením těla. „Jsem ráda, že děti mohly být v tomto světlém prostoru a v jeho kráse se uzdravovat. To je velkolepé,“ komentuje Daniela Hammer-Tugendhat.

To je ta z prasečího chlívku, volaly děti na Danielu 

V roce 1950 se rodina (i pod vlivem Grete, která nechtěla zůstávat ve Venezuele) vrátila do Sankt Gallenu. Tam Daniela prožila většinu svého dětství, které podle jejích slov nebylo zrovna nejšťastnější. „Jako dítě jsem pociťovala velký strach ze všeho. Souviselo to s emigrací rodiny,“ říká Daniela Hammer-Tugendhat a dodává, že měla velký problém porozumět švýcarské němčině. „Když jsem přišla první den do nové školy, tak řekli: ‚Podívejte se, tohle je židovská dívka, ale přesto ji budeme mít rádi.‘“ Problém začlenit se pociťovala i Danielina sestra Ruth. „Děti ve skautu jí říkaly, že Židi přece mají rohy na hlavě. Když mi to říkala, cítila jsem se jako monstrum, které nikam nepatří a neví proč.“ 

Ani Danielini rodiče se ve Švýcarsku necítili vždy přijímaní. „My jsme se tam nehodili a nehodil se tam ani náš dům, který si moji rodiče nechali postavit v roce 1957.“ O domu vyšel dokonce článek v místním periodiku St. Galler Heimatblatt. Psalo se o něm jako o kombinaci prasečího chlívku a indické mešity. Daniela vzpomíná, že za ní děti volaly: „To je ta z prasečího chlívku!“ Návrh domu vycházel z podobných principů jako vila Tugendhat. „Maminka říkala, že brněnská vila byla mnohem extravagantnější, a přesto nevzbuzovala takové pozdvižení či zděšení jako dům ve Švýcarsku.“

Dospívající Daniela, která vyrůstala v cizí zemi, tehdy nechápala, že její kořeny jsou v Československu. „Můj původ jsem chápala spíše emocionálně a cítila jsem jej v rodině. To je typické pro židovské rodiny. Protože člověk je tak trochu mimo společnost. Neexistuje pro mě pevná identita, ať už židovská, nebo česká. Je pro mě absurdní cítit příslušnost k Evropě nebo třeba k Venezuele.“

Danielino dětství poznamenalo také to, když její otec onemocněl rakovinou žaludku. „V závěru života byl velmi depresivní,“ vzpomíná Daniela, které bylo 11 let, když její otec nemoci podlehl. „Nechtěla bych vrátit a znovu prožít ani jeden den svého dětství,“ uzavírá tuto etapu. 

Je tolik otázek, které bych chtěla mamince položit

Daniela se i pod vlivem své matky zajímala o umění. „Dokázala jsem strávit v galerii i osm hodin. Možná to zní zvláštně, ale pokud jsem se někde cítila jako doma, tak právě v umění.“ A tak Daniela začala studovat kunsthistorii a klasickou archeologii na univerzitách v Bernu a ve Vídni.

V roce 1975 promovala prací, ve které se věnovala historické interpretaci principů rozvržení malby nizozemského malíře Hieronyma Bosche. A ještě během studií se seznámila s Ivo Hammerem, za kterého se v roce 1970 provdala. Společně vychovali syny Lukase a Matthiase. 

Ale ještě předtím, v roce 1969 tehdy třiadvacetiletá Daniela poprvé navštívila brněnskou vilu Tugendhat, někdejší domov svých rodičů. Doprovázela tam matku, se kterou se účastnila mezinárodního sympozia věnovaného obnově této vily. „Obdivovala jsem, s jakou odhodlaností tam jela. Bylo pozoruhodné, jak to maminka prožívala. Nebyla zahořklá, lítostivá nebo že by něco požadovala. Chtěla, aby se dům zrestauroval a veřejně zpřístupnil.“ Danielina matka na sympoziu vystoupila se svou přednáškou v češtině, jejíž text se dodnes dochoval.[6]

Jedním z iniciátorů této konference byl architekt František Kalivoda, který byl Svazem československých architektů pověřen, aby se ujal snah o rekonstrukci vily, která v té době byla ve velmi špatném technickém stavu. „Maminka s ním byla v živém korespondenčním styku a nabídla mu, že společně budou psát knihu o vile.“ Jenže k sepsání nedošlo. V prosinci téhož roku Grete Tugendhat zemřela. „Zrovna kupovala vánoční dárky. A když přecházela silnici, přejelo ji auto. Byla v kómatu, ze kterého už se neprobudila. Je tolik otázek, které bych chtěla mamince položit, ale už nemohu,“ dodává dcera Daniela.

Domovník nám ve vile řekl, že tam nemáme co dělat

I přes velké úsilí o renovaci vily Tugendhat uplynulo ještě dalších deset let, než se mohlo skutečně začít. Samotná renovace probíhala v letech 1981–1985 a podílel se na ní mimo jiné Kamil Fuchs a Josef Janeček. „Některé věci se povedly, jiné byly naopak velmi špatné. Například z kuchyně a koupelny odstranili kachličky a další předměty, včetně původních umyvadel. Zřejmě měli pocit, že se to tam nehodí,“ hodnotí Daniela Hammer-Tugendhat.[7]

Po renovaci v letech 1986–1994 sloužila vila Tugendhat jako reprezentační konferenční středisko a dům pro hosty. Po pádu komunistického režimu v Československu se rodina Tugendhatových rozhodla, že na brněnskou vilu nepodá žádost o restituci. Přáním Danieliny maminky Grete Tugendhat totiž bylo dům zrestaurovat a zpřístupnit veřejnosti. 

V roce 1990 Daniela společně se svou sestrou Hannou vilu navštívily. „Sestra tam byla poprvé od doby, kdy dům opustila. A byl to pro ni hrozný zážitek. Když se šla podívat do svého dětského pokoje, vůbec jej nepoznala,“ vzpomíná Daniela na místnost, která v dané době sloužila jako hotelový pokoj. „Pak jsme šly ke vchodovým dveřím, kde jsme se potkaly s domovníkem. Byl to odporný typ, který nám řekl, že tam nemáme co dělat. Moje sestra z toho byla zhrozená. Nebylo to hezké přijetí.“

V roce 2004 začaly pokusy o rekonstrukci brněnské vily. Soutěž však byla označena za zmanipulovanou a v roce 2008 ji antimonopolní úřad na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. „Celé roky se nic nedělo a dům chátral. A tak jsme se na základě toho jako rodina rozhodli, že nakonec budeme požadovat restituci.“ Přesněji řečeno šlo o bezplatný převod majetku jakožto uměleckého díla. Rodina však neuspěla. „Řekli nám to na zasedání města, kde jsem byla s mou sestrou. Nejdříve byla debata a potom padlo rozhodnutí, že nám dům nevrátí.“

K rekonstrukci vily nakonec došlo až mezi lety 2010–2012. Na restaurování se podílel Danielin manžel Ivo Hammer, konzervátor – restaurátor a historik umění. Vila byla slavnostně otevřena veřejnosti v únoru 2012. 

Daniela Hammer-Tugendhat po habilitaci na Oldenburské univerzitě začala od roku 1994 spolupracovat s Vídeňskou univerzitou a stala se stálou profesorkou na Univerzitě užitého umění ve Vídni. Jedním z hlavních témat její rozsáhlé pedagogické, přednáškové a publikační činnosti byla otázka genderu a feminismu v dějinách umění. Právě za tuto činnost jí byla v roce 2009 udělena prestižní rakouská Státní cena Gabriely Possanner. Na univerzitě působila až do svého odchodu do penze v roce 2012. Daniela Hammer-Tugendhat zemřela 17. září 2025 ve Vídni. 

 

[1] Původem rodiny Löw-Beer se podrobně zabýval člen rodiny Daniel Löw-Beer ve své knize Archy života. Historie rodu Löw-Beer. 

[2] Život ve vile popsala i Grete Tugendhat: „Od prvního okamžiku jsme si dům velmi oblíbili. Můj muž si v zimní zahradě zařídil skutečný skleník s kvetoucími rostlinami. Pohled přes zeleň skleníku na sníh venku byl nádherný. Když jsme byli sami, seděli jsme v knihovně, ale s přáteli jsme rádi trávili večery před skleněnou zdí osvětlenou zezadu, která navazovala na okrouhlou stěnu a vrhala příjemné jemné světlo.“ HAMMER-TUGENDHATOVÁ Daniela, HAMMER Ivo, TEGETHOFF Wolf. 2013. Vila Tugendhat Ludwiga Miese van der Rohe. Rodinný dům Tugendhatových. Barrinstel & Principal. S. 26.

[3] Československá liga pro lidská práva byla založena v roce 1929 iniciativou tehdejšího ministra Edvarda Beneše.

[4] Hanna, Gretina dcera z prvního manželství v březnu 1938 odcestovala do bezpečí do Anglie ke svému otci Hansi Weissovi, který tam emigroval v roce 1934.

[5] Vila Tugendhat utrpěla během druhé světové války několik ran. Při bombardování 24. listopadu 1944 tlakové vlny z výbuchu rozbily téměř všechny tabule zrcadlového skla. V dubnu 1945 osiřelý dům zrekvírovala Rudá armáda, přičemž došlo k poškození linoleových podlah v interiérech a travertin ve vstupní hale, na jídelní terase a zahradním schodišti. 

[6] Viz sekce Dodatečné materiály. 

[7] Viz také výpověď Josefa Janečka: „Přestože projekt nebyl hotový, nastoupila stavební četa investora. Bylo to ještě před zahájením samotné stavby. Rozhodli se, že objekt vyčistí. Nevím, koho to napadlo. Nicméně vybourali původní kachličky v koupelnách a kuchyni až na omítku, ústřední topení, sanitární vybavení. Zachoval se jen keramický obklad trezoru na kožichy. Jinak všechno naházeli na hromadu a odvezli.“