Jarmila Hálová

* 1932

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Jednou nám právě tahleta paní Janoušková říkala, že jí tam přišli hledat. Ale že to.. Ona byla chytrá. Že to vyslovovali tak, že ona si to jakoby přeložila jinak. A řekla: Takový tady nikdo nebydlí. No tak jejich výslovnost jména Šimáňe nebo Šimáňová byla taková, že ona to mohla říct. Jednoduše oni odešli. To víte, zpětně potom jsme si říkali, tak tady byly určité... No tak bych řekla skoro jako zázrak. Protože to není tak úplně obvyklé. Fakt je, že jsme udělali, co se dalo, respektive tatínek v první řadě, že to vůbec rozhodl. A to, že to rozhodl zřejmě v té modlitbě, nebo vzápětí po ní, tohleto nevím, my jsme se k tomu už nikdy pak nevraceli. Ale prostě bylo to kategorické rozhodnutí, ať se děje, co chce, já tě tam nepustím. Takhle to bylo. Pak už nastala situace, že zavolali tatínka jako manžela židovské ženy. Oni prostě, já nevím, jak to bylo, že... Jestli ztratili evidenci o ní, založili, co se stalo, nevím. Zkrátka tatínka povolali na seřadiště podobným způsobem, jako to bylo tehdy s tou maminkou."

  • "Dobřena Šimáňová Ruthová. Ona se tam vdala a její manžel Zdeněk Ruth zpíval bas a měl tam ještě jiné kulturní role, v tom Národním slovenském divadle. Takže on se tam možná zapsal delší dobu než ona, protože ona asi po deseti letech musela kvůli zdravotnímu stavu, měla astma, musela pěveckou dráhu opustit. Ale i za tu krátkou dobu, proti jiným, kteří mohou působit někde dvacet či třicet let, tak působila kratší dobu, ale zapsala se do Národního divadla i do té společnosti. Tehdy to hrálo velkou roli, určitá oblast těchto kulturních pracovníků. A tahle naše tetička se seznámila se Svědky Jehovovými, vůbec nevím jak, neznám tyhle dějiny. A byla naprosto nadšená."

  • "Pak jsem se už přihlásila do gymnázia na Sladkovského náměstí. To bylo nejbližší u nás, pěkné renomované gymnázium. Tam jsem nastoupila do tercie a pustila jsem se hned do angličtiny. Tatínek mě k tomu hodně podněcoval. Ve francouzštině jsem se orientovala, dost jsem rozuměla. Angličtinu jsem dělala jako novou, všemi možnými způsoby, nejen co bylo ve škole, ale i na různých jiných kurzech, které byly. To se mi líbilo, a tak to šlo hodně rychle. Dost rychle jsem měla pocit, že se můžu nějak vyjádřit. A protože jsem měla mezinárodní smýšlení, tak mě kdekoliv jsem viděla nějakou adresu… Já vzpomínám takovou legrační věc, že jsem napsala na nějakou adresu do Hobartu na Tasmánii, protože to bylo hodně daleko, a napsala jsem, že bych chtěla něco o nich vědět. Ona to byla nějaká firma, která mi potom opravdu odpověděla. Jednou nebo dvakrát takový nějaký kontakt byl a mně to dělalo velikou radost, že až na druhém konci zeměkoule, že si můžu takhle psát. No potom už ta korespondence, v tom gymnáziu bylo snadné získat ty kontakty, dost se to podporovalo, takže jsem si psala s různými studenty, studentkami z Afriky, to bylo zajímavé."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.03.2025

    (audio)
    délka: 02:05:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na první shromáždění svědků jsme šli s rozpaky

Pamětnice s bratrem v dětství, rok 1942
Pamětnice s bratrem v dětství, rok 1942
zdroj: Archiv pamětníka

Jarmila Hálová se narodila 2. září 1932 v Praze do rodiny Josefa Bořivoje Šimáně a jeho manželky Soni. Rodiče Jarmily Hálové pracovali jako lékaři, otec byl internista a matka zubařka. Jelikož měla matka židovské kořeny, za války se ukrývala, aby nemusela odjet do koncentračního tábora. Josef Šimáňe byl na podzim roku 1944 odevezen do pracovního tábora v polské Vratislavi. Jarmilu Hálovou po válce díky matce zaujalo učení Svědků Jehovových a v roce 1949 podstoupila u Svědků křest. V té době už byli komunistickou stranou zakázáni. V roce 1951 odmaturovala a začala pracovat jako laborantka ve Výzkumném ústavu pro biochemii. 4. února 1952 u Šimáňových proběhla domovní prohlídka, po které Jarmilu Hálovou StB zadržela. Strávila sedm měsíců v cele v Bartolomějské ulici a poté byla převezena na Pankrác. V květnu 1953 byla odsouzena na dva roky za podvracení republiky. Brzy ale nastala amnestie a Jarmila Hálová se dostala na svobodu. Byla nadále praktikující svědkyní, v červnu roku 1960 se provdala za Jaroslava Hálu mladšího, který byl ve stejném procesu jako ona odsouzen na patnáct let. Na svobodu se podmínečně dostal po osmi letech. Šíření učení Svědků Jehovových věnovala celý život.