Jarmila Hálová

"Dobřena Šimáňová Ruthová. Ona se tam vdala a její manžel Zdeněk Ruth zpíval bas a měl tam ještě jiné kulturní role, v tom Národním slovenském divadle. Takže on se tam možná zapsal delší dobu než ona, protože ona asi po deseti letech musela kvůli zdravotnímu stavu, měla astma, musela pěveckou dráhu opustit. Ale i za tu krátkou dobu, proti jiným, kteří mohou působit někde dvacet či třicet let, tak působila kratší dobu, ale zapsala se do Národního divadla i do té společnosti. Tehdy to hrálo velkou roli, určitá oblast těchto kulturních pracovníků. A tahle naše tetička se seznámila se Svědky Jehovovými, vůbec nevím jak, neznám tyhle dějiny. A byla naprosto nadšená."

"Pak jsem se už přihlásila do gymnázia na Sladkovského náměstí. To bylo nejbližší u nás, pěkné renomované gymnázium. Tam jsem nastoupila do tercie a pustila jsem se hned do angličtiny. Tatínek mě k tomu hodně podněcoval. Ve francouzštině jsem se orientovala, dost jsem rozuměla. Angličtinu jsem dělala jako novou, všemi možnými způsoby, nejen co bylo ve škole, ale i na různých jiných kurzech, které byly. To se mi líbilo, a tak to šlo hodně rychle. Dost rychle jsem měla pocit, že se můžu nějak vyjádřit. A protože jsem měla mezinárodní smýšlení, tak mě kdekoliv jsem viděla nějakou adresu… Já vzpomínám takovou legrační věc, že jsem napsala na nějakou adresu do Hobartu na Tasmánii, protože to bylo hodně daleko, a napsala jsem, že bych chtěla něco o nich vědět. Ona to byla nějaká firma, která mi potom opravdu odpověděla. Jednou nebo dvakrát takový nějaký kontakt byl a mně to dělalo velikou radost, že až na druhém konci zeměkoule, že si můžu takhle psát. No potom už ta korespondence, v tom gymnáziu bylo snadné získat ty kontakty, dost se to podporovalo, takže jsem si psala s různými studenty, studentkami z Afriky, to bylo zajímavé."