Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Hálová (* 1932)

• narodila se 2. září 1932

• rodiče byli lékaři

• matka měla židovské kořeny

• během druhé světové války se její matka musela ukrývat

• její rodina se začala zajímat o učení Svědků Jehovových

• v únoru 1952 byla zadržena a v květnu 1953 odsouzena za podvracení republiky

• provdala se za praktikujícího svědka Jaroslava Hálu mladšího, který byl odsouzen ve stejném procesu jako ona

• celý život se věnovala šíření učení Svědků Jehovových

Od maminky ukrývající se před koncentračním táborem přes bombardování Prahy a následný vstup do skauta až po přidání se ke Svědkům Jehovovým a uvěznění v komunistickém kriminále. Převratné události provázely Jarmilu Hálovou v prvních třech dekádách života na každém kroku. Všechny ale přijímala s pokorou, v pozdějších letech jí pomáhalo i náboženské přesvědčení. 

Jedna skupinka se rozhodla pro Prahu, tak se připojila k nim

Jarmila Hálová se narodila v září roku 1932 v Praze. Oba její rodiče byli lékaři. Tatínek Josef Bořivoj Šimáně pracoval jako internista a maminka Soňa se specializovala na zubní lékařství. Rodina Šimáňova bydlela v domě, kterému se přezdívalo první český mrakodrap. “Měl, myslím, asi třináct pater. Stál na Žižkově a patřil Všeobecnému penzijnímu ústavu. Přistěhovali jsme se tam, protože tatínek tam měl nějakou pozici,” vzpomíná Jarmila Hálová na dětství v domě nedaleko pražského hlavního nádraží, kterému se dnes říká Dům Radost. Oba rodiče v něm měli vlastní lékařskou praxi, seznámili se spolu ještě v době, kdy oba studovali vysokou školu. “Maminka nebyla z Čech, rodné jméno maminky bylo Šoinová,” vypráví pamětnice. Její matka se navíc původně jmenovala Sára, Soňa si nechala říkat až později. Pocházela z původní Besarábie. “To je území, které zahrnovalo dnešní Podněstří a Moldavsko. Prostě šlo o severní pobřeží Černého moře. Byla tam velká židovská a německá komunita,” vysvětluje pamětnice, kde se vzalo matčino příjmení Šoinová. Jarmila Hálová si ale nepamatuje, že by se v jejich rodině kladl důraz na židovské zvyky, ona i její o čtyři roky mladší bratr Pavel byli vychováváni v souladu s evangelickou církví. 

Jejich matka se do Československa vydala v době, kdy byla Besarábie anektovaná Rumunskem. “Měla tehdy zahájenou univerzitu v Oděse a rumunsky neuměla. Uměla perfektně německy a ruština byla její rodný jazyk. Tak se se skupinkami studentů rozhodli, že budou studovat v jiných slovanských zemích. Jedna skupinka se rozhodla pro Prahu, tak se připojila k nim,” vysvětluje, jak se mladá Soňa Šoinová dostala do Prahy a později si vzala Bořivoje Šimáně. 

Tatínek maminku nepustil do koncentráku

Rané dětství Jarmily Hálové bylo krásné. Brzy do něj ale zasáhla druhá světová válka. V době podepsání Mnichovské dohody byla pamětnice čerstvý prvňáček. Když šla v září do první třídy s aktovkou se štítkem “Made in Czechoslovakia”, netušila, co všechno bude o pár měsíců později jinak. “Po březnu 1939 jsem to z té tašky musela vyškrábat. Jakákoliv zmínka o Československu musela zmizet. Asi se domnívali, že na to lidé zapomenou jenom proto, že se to vyškrábe, nebo nějak zničí. To se samozřejmě nikdy stát nemohlo,” hodnotí zpětně opatření nacistů. 

Ačkoliv byla Jarmila Hálová v době začátku druhé světové války malá holčička, některé události si vybavuje poměrně jasně. Třeba když maminka musela kvůli svému židovskému původu přestat ordinovat. “Tatínek sejmul maminčinu vývěsní tabuli a ona pak už praxi neprovozovala,” vybavuje si Jarmila Hálová. Krátce poté přišlo mamince předvolání, aby se dostavila na seřadiště na Hagiboru nedaleko stanice Želivského. Odsud měla odjet do tábora. “Nechápala jsem, proč má někam odjíždět. A i když v nás rodiče nechtěli cíleně působit napětí, citelné to bylo,” vzpomíná pamětnice. V den plánovaného odjezdu maminky malá Jarmila dokonce viděla svého otce, jak se vkleče modlí. “Byli jsme zvyklí se modlit, ale vkleče jsem nikdy nikoho z rodičů neviděla se modlit. A tatínek za chvíli vyšel z ložnice a řekl mamince, že ji nepustí a že nikam nepojede. Takže bezprostřední napětí pominulo, ale pak se ukázalo, že to není jen tak,” vypráví. Že maminka na Hagibor neodjela znamenalo, že se musela ukrýt. A tak musela vydržet až do konce války, do kterého v té době zbývaly podle vzpomínek pamětnice asi dva roky. “Nikam nechodila, aby nikomu nepřišla na oči. Všechno jsme obstarávali sami,” vysvětluje Jarmila Hálová. Hledat ji na její adresu přišli jenom jednou, prozíravá sousedka ale gestapu pověděla, že nikdo takový v domě nebydlí. 

Jenže po čase si protektorátní úřady zavolaly i Josefa Šimáně. Z Prahy byl na podzim 1944 poslán do pracovního tábora v polské Vratislavi. Oficiálně tak malá Jarmila Hálová a její mladší bratr Pavel zůstali v Praze bez dozoru dospělého. Maminka nemohla vycházet z bytu a tatínek byl pryč. Rodině v době otcovy nepřítomnosti pomáhal rodinný přítel a lékař Jan Stříteský, který bydlel ve stejném domě jako Šimáňovi. “Maminka mohla doma vařit, nákup jsem udělala já. A pokud byly nějaké úřední věci, tak je zařizoval strýček Stříteský. Detaily opravdu nevím, ale myslím si, že kdyby to bylo nějak hrozně obtížné, nebo nemožné, tak bych si to pamatovala,” přiznává pamětnice. Výjimečný stav, kdy na děti oficiálně nedohlížel ani jeden z rodičů, ale netrval dlouho. Už v únoru 1945 se Josef Šimáně z pracovního tábora vrátil zpátky do Prahy. “Do Vratislavi dorazila Rudá armáda a všechno bylo rozpuštěné. Tatínek nám ale o tom nikdy nechtěl vyprávět, takže ta cesta domů musela být nějak zvláštní. Nechtěl si to asi vůbec připomínat,” vzpomíná Jarmila Hálová na otcův návrat. Josef Šimáně tak už doma zažil tragické únorové bombardování Prahy, kdy si americké vzdušné síly spletly Prahu s Drážďany. Bomby v Praze zasáhly i Riegrovy sady. “Viděli jsme, jak tam letí letadla. Tatínek nás všechny tři nahnal do skříně ve zdi, která byla co nejchráněnější, postavil se zády k tomu místu, odkud by mohla jít nějaká tlaková vlna, a takhle nás chránil. Popraskalo okno, ale nic víc se nestalo,” vybavuje si pamětnice. 

Do skauta mě přijímala Mira Mladějovská

Další divoké dny zažila během Pražského povstání. 5. května se v rozhlasu místo pravidelného sobotního dětského programu rozeznělo volání vyzývající k povstání všech Čechoslováků. “Na protějším domě vyletěla československá vlajka. Bylo to krásné, ale opravdu velice náhlé. A jak jsme se radovali, tak byl tatínek dychtivý u toho být. Tak jsme vyrazili do ulic. Nedošli jsme ale dál než ke křižovatce U Bulhara. Tatínek viděl, že to nejde. Myslel si, že když vyletěla vlajka, tak jsme zpátky v Československu. Ale ono se teprve začalo něco odehrávat,” vzpomíná Jarmila Hálová, že se rodina po pár krocích vracela zpátky domů. Ulice Prahy během Pražského povstání nebyly dobré místo, kde trávit čas s malými dětmi. Šimáňovi tak květnové dny a večery trávili v sušárně domu, která jim sloužila jako kryt. Až 9. května se radovali společně s ostatními. 

Svoboda byla cítit na každém kroku. Jarmila Hálová se už v prvních týdnech po konci války přihlásila do skautského oddílu. “Dodnes mám kopii zvacího dopisu, udělal mi velkou radost. Byl to první oddíl skautek s podpisem paní doktorky Mladějovské,” zmiňuje zakladatelku ženského skautingu v Československu Miru Mladějovskou.[1] Jedna z prvních činností, které jako skautka zažila, bylo doprovázení přeživších, kteří se vraceli z koncentračních táborů. “Dostali jsme nějaké parametry, jak bychom je poznali. Zpravidla nejvíc tím, že vyjdou z hlavního nádraží a nebudou vědět kudy kam. Přiváděly jsme je s kamarádkou do prostoru v Opletalově ulici. Tam si je přebírali dospělí, kteří se jich ujali.” Jarmila Hálová pomoc navrátilcům z koncentračních táborů dodnes považuje za jeden z nejsilnějších životních zážitků. 

Po válce Jarmila Hálová nastoupila na gymnázium na Sladkovského náměstí, šla rovnou do tercie. Naprosto jí učarovaly jazyky. Díky rodičům uměla francouzsky a na gymnáziu se k tomu přidala angličtina. Německy mluvila taky, ale jako dospívající dívka nemohla Němcům odpustit hrůzy, které způsobili během druhé světové války, a tak němčinu na čas odložila. Tříleté poválečné období, během kterého se věnovala západním cizím jazykům a aktivně skautovala, ale brzy skončilo. Únor 1948 přinesl změnu celé společnosti. “Těžko se to vypráví. Chodila jsem do krásné školy, kde ti profesoři měli vysokou úroveň ve vzdělání. Ale jakoby se ti lidé mávnutím kouzelného proutku začali měnit,” vzpomíná na období po vítězném únoru. “Začal se vydávat časopis Pěst. Měl opravdu na obálce pěst. A já jsem si říkala, že tady skončila válka, ještě ji máme všichni v sobě a už je tady zase pěst,” vysvětluje pamětnice. Někteří profesoři ze školy po únoru zmizeli. 

Maminka začala číst Strážnou věž

Dospívající Jarmila Hálová politickou situaci vnímala a nadšená z ní nebyla. Na konci roku 1947 ale do života rodiny Šimáňů zasáhla další důležitá událost. Do schránky jim přišel časopis Strážná věž, který jim poslala tetička ze Slovenska. A ačkoliv Šimáňovi patřili ke členům evangelické církve, učení Svědků Jehovových je zaujalo. Jako první časopis začala číst Soňa Šimáňová. “Vždy jsme měli vštípeno, že v Bibli je boží slovo. A když se tím budeme řídit, tak se budeme řídit tím, co si Bůh přeje,” nastiňuje Jarmila Hálová, v čem byla vychovávaná. A i když si Svědkové Jehovovi některé části Bible vykládají po svém, rodina Šimáňova brzy začala chodit na jejich shromáždění. “Shromáždění bývala v ulici Ve Smečkách, chodila tam nejprve maminka a jednoho dne přišla s tím, že bychom mohli jít taky. Tak jsme s tatínkem šli,” vypráví pamětnice. Nejprve si ale nebyli vůbec jistí, jestli je jejich účast na takové akci dobrý nápad. “Šli jsme tam s rozpaky, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Zůstali jsme raději vzadu, abychom mohli případně vyklouznout. Ale nakonec jsme nevyklouzli, protože se nám to hrozně líbilo,” přiznává. “Církev nás naučila velkou úctu k Bibli a my jsme tady najednou viděli velikou bezprostřední lásku k Bohu, Bibli a k lidem,” shrnuje stručně. Maminka, která rodinu ke Svědkům přivedla, se už květnu 1948 nechala pokřtít na krajském sjezdu v Kolíně. Manžel a dcera ji následovali o rok později, v dubnu 1949. Tehdy už byla činnost skupiny komunisty zakázána. “Oficiální zákaz byl vydán v tom dubnu, ale prakticky činnost zakázali už dřív. V listopadu jsme přišli do Smeček a nemohli jsme na shromáždění. Byl tam koridor milicionářů, nebo nevím, co to bylo za osoby, a přístupu bylo fyzicky zabráněno. Od té doby jsme měli shromáždění doma,” shrnuje stručně pamětnice. Setkání Svědků se pak v budoucím Domě Radost konala každý týden až do šedesátých let, kdy se Šimáňovi z domu stěhovali. 

Když mě zadrželi, myslela jsem si, že budu do večera doma

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let příslušníci církve fungovali v ilegalitě. Komunisté jim odepřeli přístup do ústředí v pražském Suchdole, odkud naštěstí ještě před zákazem členové církve zachránili balíky lístků s adresami lidí, kteří si přáli být znovu navštíveni. Bratři a sestry tak mohli dál obcházet domácnosti a šířit své učení. Jarmila Hálová s jednou ze svých “sester” docházela ke starším manželům, kde společně studovali písmo. Jednou se k nim přidal mladý student medicíny, kterého učení Svědků Jehovových podle jeho slov tak zajímalo, že ho Jarmila Hálová v dobré víře seznámila se svým tatínkem, který se přeci jenom v některých otázkách vyznal lépe než sedmnáctiletá studentka. Jelikož ale byli Svědkové komunistickou stranou oficiálně zakázáni, riziko výslechů StB nad nimi viselo každý den. Šimáňovy proto ani nepřekvapilo, když jim jednoho dne na dveře zazvonil kamarád medika, aby jim od něj vyřídil vzkaz. V té době už měla Jarmila Hálová po maturitě a pracovala jako laborantka ve Výzkumném ústavu pro biochemii. Pořád ale bydlela se svými rodiči na Žižkově, vzkaz od medika si tedy vyslechla také. “Poslal svého spolužáka, abychom se nezlobili, že byl u výslechu a že o nás řekl. Abychom věděli, že jsme cílem zájmu Státní bezpečnosti. Vážili jsme si toho, že nám to vzkázal. Vůbec to dělat nemusel,” přiznává pamětnice. Rodina ale dál pokračovala v praktikování učení Svědků Jehovových. Jednou v noci k nim ale přišli příslušníci StB na domovní prohlídku. “Prohledali všechno, ale museli s tím mít dost práce, protože to trvalo asi do jedné hodiny. My jsme neměli všechno na ráně, něco jsme měli také uložené mezi knihami,” vysvětluje Jarmila Hálová. Z domovní prohlídky a zatčení Jarmily Hálové, tehdy ještě Šimáňové, existují záznamy v archivních svazcích. Velitelství státní bezpečnosti v nich popisuje průběh zatčení. „Po příjezdu na uvedenou adresu zazvonili orgány na sousední byt, a to z důvodu, aby se dostali do domu. Po vniknutí do bytu a představení přikročili k provádění domovní prohlídky,“ píše se ve spisech.[2] Příslušníci toho asi moc nenašli, ale při odjezdu si Jarmilu Hálovou vzali s sebou. “Vzala jsem si huberťák, a že budu do večera zpátky,” vypráví o svém zadržení. Když z domova 4. února 1952 s příslušníky StB odjížděla, nevěděla, že se domů podívá až více než za rok.   

Pamětnice se dostala do stanice na Bartolomějské ulici, kde absolvovala několik výslechů. “Velice rychle jsem dokázala rekonstruovat, že nevěděli o moc víc, než co jim ten mládenec mohl říct. A věděli, že ani ze mě nemůžou nic dostat, protože já jsem nepřišla do kontaktu s žádnou organizací,” vysvětluje Jarmila Hálová. Proč si do vazby vzali zrovna ji, dodnes neví. V archivních materiálech přitom stojí, že byla podezřelá z toho, že pokračovala v rozšiřování náboženství Svědků Jehovových i po zákazu, které v dubnu 1949 vydalo ministerstvo vnitra.[3] Pamětnice si ale své zadržení vysvětlovala jinak. “Když jsem si kladla tuhle otázku, tak jsem si říkala, že ten mládenec byl možná natolik důvtipný, že udělal to nejmenší zlo, které mohl udělat. Byl ve styku s tatínkem a asi nechtěl uvést nic na něj,” přemýšlí po letech nahlas. Jarmila Hálová nebyla ale zdaleka jediná, kterou Státní bezpečnost v rámci likvidace Svědků Jehovových zatkla. Podle Archivu ministerstva vnitra bylo 4. února 1952 zatčeno 111 osob, provedeno 850 domovních prohlídek a zabaveno velké množství literatury. Návrh na další postup počítal s tím, že třicet hlavních zatčených bude centralizováno do Prahy, kde měl být připraven “vzorný veřejný proces, kterým ukážeme masám příslušníků sekty, že bylo zneužito jejich náboženského cítění pro nepřátelskou činnost proti republice“. Po skončení tohoto procesu měly být uspořádány další – krajské „veřejné i neveřejné podle stávající situace jednotlivého kraje“.[4]

Na výsleších mě nikdy nebili

Pamětnice strávila v Bartolomějské sedm měsíců a posléze ji převezli na Pankrác. I tam podstoupila několik výslechů. “Nikdy se nestalo, že by na mě byli hrubší nebo mě někdo uhodil. Někdy si rovnou psali, někdy asi až dodatečně. Zpočátku chtěli nějaké osoby. Jenže buď je už znali, nebo jsem zase já o nikom nevěděla, takže museli sami vědět, že to k ničemu stejně nevede,” vysvětluje. Příslušníci StB se ji snažili zlomit i tím, že jí tvrdili, že jim její tatínek už všechno řekl. “Jednoduše jsem na to nereagovala. Pak se ukázalo, že tatínek u výslechu nikdy nebyl.” Soudu se Jarmila Hálová dočkala po patnácti měsících, stanula u něj v květnu 1953. Za údajné podvracení republiky dostala dva roky nepodmíněně. “Za krátkou dobu nato byla amnestie, tak mi z toho zůstalo těch patnáct měsíců, které už jsem měla odseděné,” vzpomíná. “Propuštění bylo legrační v tom, že když jsem nastupovala, tak byl únor, a vycházela jsem v květnu. Takže ten můj huberťák byl v tom teplém letním dni už trochu nad úroveň počasí,” vypráví se smíchem. Jarmila Hálová ještě půl roku po propuštění brigádně pracovala pro Rakovnické keramické závody, kde pomáhala i jako vězenkyně. Práce s keramikou se jí líbila a ráda se bavila i s vězenkyněmi, které ještě nebyly propuštěné. Později pracovala jako soustružnice ve Sportovních a technických potřebách na Praze 3. 

Pamětnice měla vlastně štěstí, protože její trest byl „pouze“ dvouletý. Jiní členové Svědků Jehovových si vyslechli trest odnětí svobody až na patnáct let. Mezi nimi byl i její budoucí manžel Jaroslav Hála mladší. Vzali se v červnu roku 1960, poté, co byl po osmi letech propuštěn na podmínku. Z archivních materiálů víme, že StB roku 1963 založila na Jarmilu Hálovou vyšetřovací svazek, kde byla vedena pod krycím jménem „Kazatelka“. Tento materiál byl zaveden z důvodu podezření, že se navzdory svému zatčení v roce 1952 dál věnuje „šíření nepřátelské ideologie náboženského zaměření a získávání osob pro činnost zakázané sekty“. Podle vyhodnocení agenturně operativního plánu příslušníci StB v listopadu 1963 podezření potvrdili.[5] Ani rok a čtvrt v komunistickém vězení tak Jarmilu Hálovou neodradil od její víry. Dál se scházela se svědky, šířila jejich víru mezi ostatní lidi a součástí této náboženské komunity zůstává dodnes, už téměř osmdesát let. 

 

 

[1] Sken dopisu je dostupný v dodatečných materiálech. 

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty jsou dostupné v dodatečných materiálech.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty jsou dostupné v dodatečných materiálech.

[4] Zdroj: Archiv ministerstva vnitra

[5] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokumenty jsou dostupné v dodatečných materiálech.