Josef Hackenberg

„Jak si pamatujete na svého otce? Vy jste nemuseli do odsunu. Proč jste nemuseli do odsunu?“ – „Sklárna žádala, aby tam nechali kvalitní lidi. To bylo díky sklárně. Kdyby otec dělal třeba zámečníka, tak by ho odsunuli. Ale ředitel sklárny si ho nechal. Šel na úřad a žádal razítko, aby otce neodsunuli… Nikdo nemohl být proti, když ředitel řekl, že si otce nechá. Tak tady zůstal – a to bylo všechno.“

„Byl tady ve Vrbně lágr pro Němce?“ – „Byl!“ – „Kde?“ – „Za poštou. Jak je kombinát, tak byla pošta a byla tam fabrika. Co se to tam vyrábělo? Korkovna? Nebo něco takového. Teď už to tam není. Ten komín a všechno ostatní zlikvidovali. Tak tam byl ten lágr. Tam byli v té fabrice ulágrovaní. A pak jeli pryč. Transport. Viděl jsem to až do poslední chvíle, jak odjel.“

„Vzpomínáte si, když přišla Rudá armáda?“ – „Jo.“ – „Jak to bylo?“ – „Devátého května jsem měl narozeniny, šli od Karlovic. Tady nahoru a pak se to rozdělilo. Najednou byli u nás ve dvoře. U toho Richtra. Přijeli auty, měli samopaly a hned k nám, za maminkou. Sedli si v kuchyni za stůl, samopaly položili a říkali mamince, že chtějí kušať, že mají hlad. Maminka přinesla ze statku vejce, udělala plný kastrol smaženice a dala jim chleba. Byli asi tři nebo čtyři. Najedli se a začali si všechno prohlížet. Podívali se tu a zase tam, ale nic nesebrali. Potom vzali samopaly a odešli. Nic. Jenom se najedli a odešli. A my jsme se na ně jenom dívali a třásli. Co budou dělat? Začnou střílet? Nebo co? Ale odešli. Jenže potom přišli další: ,Stáje otevřít! Krávy ven! Všechno ven!‘ Nevím, kam to hnali. Nevím. Po cestě. Možná na Zlaté Hory…“ – „Kdo to hnal?“ – „To byli vojáci. Nebo naši? Já už nevím. Nevím.“ – „Myslíte Sověty?“ – „Asi jo. Ze stodoly všechno sebrali. Byl jsem malý, tak nevím, kdo to byl. Sověti? Rusi? Naši? Ale stáje byly prázdné.“