Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hackenberg (* 1933)

• narodil se 9. května 1933 do německé rodiny ve Vrbně pod Pradědem

• otec Josef pracoval jako sklářský mistr ve sklárnách rodiny Richtrových

• bydleli na statku majitelů sklárny, kde prožili druhou světovou válku

• v květnu 1945 byl Josef Hackenberg svědkem příchodu Rudé armády

• zažil situaci, kdy sovětští vojáci zabavovali dobytek a hnali stáda neznámo kam

• stal se svědkem ponižování německého obyvatelstva a vyhnání Němců z pohraničí

• rodina do odsunu nemusela, otce potřebovali ve znárodněných sklárnách

• v patnácti letech nastoupil pamětník do skláren, kde se postupně stal mistrem

• jako politicky nespolehlivý absolvoval vojenskou službu u pracovního vojska (PTP)

• v době natáčení pro Paměť národa v březnu 2025 žil ve Vrbně pod Pradědem

Než prolezl celý kurník, nasbíral vajíček plný košík. Odnesl je matce domů, snědl chleba s marmeládou a dostal chuť na hrušky. Zrály v zahradě, do které chodil s Jutou. Vyšel na dvůr rozpálený sluncem. Správce Meissner s čeledínem přijeli právě z pole a odváděli zpocené koně do stáje. „Birnen! Birnen, Pepi!“ volala Juta a utíkala na zahradu. Josef Hackenberg už si nepamatuje, jestli měl raději hrušky, nebo rajčata. Ovšem vzpomíná si dobře, že rajčat a hrušek bylo na zahradě hodně. Rostly tam také švestky, jablka, okurky a ještě všechno možné. Běžel za Jutou, a když vpadli do zahrady, byl tam chládek a vosy. Vzadu u rybízu parkoval vláček. „Pepi, neblázni,“ smálo se blonďaté děvče. Koleje vedly kolem zahrady, Juta s hruškou v dlaních seděla na dřevěném vagónku a Pepi roztlačil vláček tak rychle, že se z toho Jutě chtělo čůrat.

Sklárnu ve Vrbně převzal Felix Richter po svém otci v roce 1934. Vrbno se tehdy jmenovalo Würbenthal a „pod Pradědem“ se mu ještě neříkalo, protože i bez toho každý dobře věděl, kde Vrbno leží. Do sklárny rodiny Richtrových, na pilu Josefa Nitscheho a do továren rodu Grohmannů přijížděli lidé z vesnic a osad pod hřebeny Jeseníků už v 19. století. Josef Hackenberg si myslí, že Felix Richter si otce do sklárny vybral, protože otec byl specialista. Narodil se v Lázních Lipová, vyučil se sklářem a dostal se až do Karlových Varů. Pracoval ve sklárnách Moser, odkud se do Jeseníků vrátil jako mistr a Felix Richter mu poskytl byt na svém statku. Měli tam prostornou kuchyň s kachlovými kamny, na kterých matka vařila rybízovou marmeládu a v troubě pekla štrúdly. Také měli ložnici a ještě jeden pokoj a celý byt měli pro sebe.

Pepi mohl na statku chodit, kam se mu zachtělo, a Juta Richtrová byla jeho nejlepší kamarádka. Zvala Pepiho domů, kde byly koberce, obrazy a služka, a paní Richtrové nevadilo, že si tam Juta vodí Pepiho, protože byla hodná. Ráno, než šel do školy, stavil se do chléva na hrnek mléka. Krávy voněly senem, ve chlévě bylo teplo a také mléko bylo teplé a hřálo v břiše, i když venku zrovna mrzlo. Správce Meissner nosil koženou zástěru a všichni ho poslouchali, protože měl statek na starost a byl za něj zodpovědný. „Komm her, Pepi, komm her!“ volal na kluka a velkou rukou lovil v zástěře bonbóny. Juta byla sice o něco starší, ale chodila do stejné školy jako Pepi, protože Richtrovi se obyčejných lidí nestranili. Někdy přišel Pepi ze školy, vyskočil k čeledínovi na kozlík a jeli na pole. To bylo nejkrásnější odpoledne.

Na statku měli sedm krav, tři koně a jednoho tažného vola. Ve středu 9. května 1945 měl Josef dvanácté narozeniny a najednou byly stáje prázdné. „Krávy ven! Koně ven! Všechno ven!“ křičeli vojáci rusky a vyháněli zvířata ze dvora. Když potom odjela Juta, Richtrovi i správce Meissner, zůstal Pepi s rodiči na statku úplně sám.

Vrata zůstala dokořán

Malý Josef Hackenberg neviděl Hitlera, jak 7. října 1938 odpoledne projížděl Vrbnem. Neviděl, jak führer přikázal koloně zpomalit, a neslyšel zástupy, jak vůdce vítají. Byla tam i Juta s rodiči? Nemohl to vědět, ani o tom nemluví. A i kdyby tam u té cesty stál a také by Hitlerovi mával a radostně volal, stejně by nevěděl, kdo ten člověk je, proč jsou lidé tak nadšení a jakou hrůzu v Evropě ten chlápek právě rozjíždí. Stejně tak později nevěděl, že tam nahoře nad Vrbnem, tam, kde už je to k úpatí Pradědu blíže než ze statku, na kterém vyrůstal, stojí tábor s nápisem „Arbeit macht frei“ nad dřevěnými baráky, kde umírají lidé z celé Evropy, zatímco on dovádí s Jutou v zahradě, s ústy ulepenými šťávou z hrušek, a jsou tam na něj hodní tak, že na to po celý život nezapomněl.

Mohlo to být právě tehdy, v květnu 1945, kdy Josefu Hackenbergovi z Vrbna pod Pradědem skončilo šťastné dětství, ve kterém znal zahradu, rybízovou marmeládu, koně, hrušky, Jutu Richterovou a správcovu zástěru plnou bonbónů. Dvůr rozpálený letním sluncem, chládek pod stromy, vosy s rajčaty a dřevěný vláček. Dětství, kdy neuměl slovo česky, kdy se chodil na otce dívat, jak mistruje ve sklárně a v dílně má pomocníky, se kterými tvoří velké kusy, džbány, vázy a půllitry z těžkého skla, jak se to naučil u Moserů v Karlových Varech, které byly tak daleko, že si to Josef ani neuměl představit. Stejně jako si neuměl představit, co se právě v Evropě děje, protože neměl ani tušení, co se všechno děje zrovna tam, kde se narodil, kde to měl rád, byl tam doma a v bezpečí, protože byl ještě malý kluk, který viděl německé vojáky, jak na louce pasou své služební koně, z nichž ho sice jeden trochu kopnul, když si nedával pozor, ale to kopyto bylo asi tak všechno, čím se ho válka dotkla.

„Rusové přišli do Vrbna od Karlovic. Táhli tady nahoru a pak se to rozdělilo,“ vzpomíná Josef Hackenberg na 8. května 1945, kdy do města vstoupila Rudá armáda. „Najednou byli u nás ve dvoře. Přijeli autem, měli samopaly – a hned k nám, za maminkou. Sedli si v kuchyni ke stolu, samopaly položili a říkali mamince, že chtějí ‚kušať‘, že mají hlad. Přinesl jsem vajíčka, maminka udělala plný kastrol smaženice a dala jim chleba.“ Pepi spočítal, že vojáci byli asi tři nebo čtyři. Najedli se a začali si všechno prohlížet. Podívali se tu a zase tam, ale nic nesebrali. Pepi je sledoval, celý se třásl a přemýšlel: „Co budou dělat? Začnou střílet? Nebo co?“ Potom popadli samopaly a odešli. Nikomu nic neudělali. Nic neukradli ani nerozbili a zmizeli. Jenže na druhý den přišli další: „Stáje otevřít a všechno ven!“ Pepi nevěděl, kam to hnali. Prostě po cestě. Možná na Zlaté Hory… Ale vrata zůstala dokořán a stáje byly prázdné.

„Jak si to mám pamatovat, když je to tak dávno?“ ptá se Josef Hackenberg a snaží se vybavit chvíle, kdy se s Jutou loučil. Vůbec mu to nebylo líto, protože nevěděl, že Juta jede do Německa a už se nikdy nevrátí. Myslel si prostě, že jen tak někam jedou, třeba na výlet, jako jezdívali dříve a brzy byli zase zpátky, a šlo se zase na hrušky nebo do stáje či ke splavu na Opavě, kam se chodili koupat a voda tam byla ledová a taky plná pstruhů, jak už dneska není. Po konci války Felix Richter ještě krátce sklárnu vedl, ale už na něj dohlížel národní správce. Výnosem z dekretů prezidenta Beneše byly majetky Němců znárodněny a Richtrovi museli odejít. Sklárna přišla o 147 sklářů. Skončili v odsunu a byli vyhnáni ze svých domovů i z práce. V únoru 1946 se Richtrova slavná rodinná firma stala součástí národního podniku Českomoravské sklárny.

„Byl tady ve Vrbně lágr pro Němce?“ padne při natáčení otázka. „Byl. Za poštou. Jak je kombinát, tak tam byla pošta a fabrika. Teď už to tam není. Ten komín a všechno ostatní zlikvidovali. Tak tam byl ten lágr. Tam byli v té fabrice ulágrovaní. A pak jeli pryč. Transport. Viděl jsem to až do poslední chvíle, jak ten transport odjel.“

Vyhnání

Také Herbert Schulz, se kterým chodil Josef Hackenberg do třídy, musel pryč. Na další jména už si nevzpomíná, byť těch dětí byly desítky. Žádné české spolužáky ve třídě neměl. Většina obyvatel Bruntálska včetně Vrbna byla německé národnosti a chlapec viděl, jak je z nádraží odvážejí „vagónama“. Dobře to nádraží znal. Richtrův statek nebyl daleko. S nosem na skle jezdil odtud do Krnova, hltal krajinu a byla to vždy výprava, jako by se jelo „do Ameriky“. Na kopci Cvilíně nad Krnovem stojí poutní kostel a tam byly při poutích stánky plné všeho možného a matka vždy něco koupila. Ráno 22. června 1945 vyhnali dozorci z internačního tábora pod Cvilínem tři tisíce žen, dětí a stárnoucích lidí. Bez jídla šli pěšky do hor. Cestou padali mrtví. Hladový pochod přes Vrbno, Videlský kříž, Domašov a Jeseník do Králíků ve východních Čechách nepřežily tři stovky Němců. O tři týdny později, 7. července, zastřelili strážci sběrného tábora v Bruntále dvacet mužů neprávem obviněných ze smrti člena partyzánské skupiny Rudá Morava. Oddíl přijel z Kroměříže dělat s Němci pořádek. Ve dnech 10. až 11. července pak odvezly transporty z bruntálského nádraží do Děčína čtyři tisíce tři sta Němců.

„Staří lidé a ženy s dětmi museli čekat na hřišti. Potom je odvedli na nádraží. Měli tam už nachystané vagóny bez střechy. Jen si to představte. Ženy s malými dětmi, všechny tam napěchovali a v noci je odvezli,“ vyprávěla v roce 2024 pro Paměť národa Edeltraud Ríedelová z Karlovic. Vyrůstala v rodném Bruntále, a když skončila válka, bylo Edeltraud šestnáct let. „Dali nás do bývalého židovského lágru. Byla tam okna, kterými jsme viděly na nádraží, jak ty lidi nakládali a jak je odváželi. Všechny jsme brečely a taky jsme s maminkou chtěly pryč, ale oni nás tam drželi. Musely jsme zůstat a hotovo.“ Čeští vojáci vyhnali Edeltraud a matku z domu. Měly si vzít věci na tři dny a dostavit se na fotbalové hřiště, kde dozorci Němce třídili. Revoluční garda zabavila dům, ale do transportu matku s dcerou neposlaly. Musely zůstat a nastoupit do práce.

Plátěný čtverec deset krát deset centimetrů černé barvy nesl bílé písmeno N a Josef Hackenberg si zapamatoval, že to N měla matka Marie na hrudi. Taková náprsenka to byla. Jako má červenka na bříšku červené peří, dostala matka na hrudník písmeno N. Aby každý poznal, že matka je Němka sudetská, jako každý pozná červenku obecnou. O tom, kdo má nosit N, rozhodovali různí lidé. Členové revoluční gardy, jindy vojáci, četníci nebo policisté. „Nejdřív jsem ty lidi neznal, ale potom už jsem je poznal. A dobře poznal,“ říká Josef Hackenberg. „Jeden četník to tady v tom Vrbně buzeroval fest. Byl to pan někdo,“ vzpomíná. „Jak to buzeroval fest?“ zazní otázka. „No, třeba maminku. Musela nosit to ‚en‘… Nebo stála ve frontě na mlíko, Češi ji předběhli a mohla jen čekat na nějaké zbytky. Na trochu mléka. Byla to krutá doba. My děti jsme to tak nepoznaly, ale pro dospělé to bylo kruté.“

Téměř sto padesát sklářů muselo ze skláren ve Vrbně odejít, protože byli ‚en‘. Nejprve Rusové vyhnali ze stájí koně a dobytek, potom Češi vyhnali ze sklárny všechny s ‚en‘. Jenom šest sklářských mistrů smělo zůstat. Odsun se jich netýkal. Sice také byli ‚en‘, ovšem ukázalo se, že úplně bez ‚en‘ to asi nepůjde. Mezi těmi ‚en‘, bez kterých to nešlo, byl také Pepiho otec Josef. „Nešli jsme do lágru, protože si tátu vybrali. Taky toho a toho… ,Ty, ty, ty… Ty zůstaneš tu!‘ Ředitel… Národní výbor… Razítka…,“ popisuje Josef Hackenberg, jak se na úřadech vyjednávalo o některých ‚en‘. „Nešli jsme do lágru. Ne, ne, ne… Sklárna žádala, aby nechali kvalitní lidi. To bylo díky sklárně. Kdyby otec dělal třeba zámečníka, tak by ho odsunuli taky. Ale ředitel sklárny si ho nechal. Šel na úřad a žádal razítko, aby otce neodsunuli… Nikdo nemohl být proti, když ředitel řekl, že si otce nechá. Tak tady zůstal a tím to bylo vyřízené.“

Nejdřív přišli průzkumníci

Koncem léta 1945 nasedl ve Starém Městě u Uherského Hradiště do vlaku železničář ve výslužbě František Galuška se svým zetěm Antonínem Kročou. Z krajiny cukrové řepy, pšenice a sladu, ve které začínají vinohrady, vyjeli do podhůří Jeseníků, do krajiny, kde pod horskými srázy pole končí a hospodaření tam bylo vždy tak drsné, že tam po staletí dokázali hospodařit jenom Němci, protože Slované z nížin by tam nepřežili. Přijeli do Bruntálu a pokračovali do Vrbna. Doma na Slovácku obývali domek se zahrádkou, hospodařili na kousku půdy a starali se o malou Annu, které koncem války byly čtyři roky. Na třídě Svobody našli ve Vrbně dům číslo 101. Dnes se ta ulice jmenuje Zlatohorská a dům už tam nestojí. Tenkrát měl s půdou tři patra se spoustou pokojů, zahradu a dvůr. V přízemí domu byla prodejna se sklem a porcelánem, ve dvoře prostorná sklenářská dílna. 

„Zařídil to děda s tátou, že jsme se stěhovali,“ vypráví Anna Marková. „Děda byl dobrodruh. Jemu bylo všechno jedno, ale jak dlouho to Vrbno hledali, to nevím. Prostě přišli do Vrbna, tady se jim zalíbil barák, zjistili, že je v něm po Němcích sklenářství, a tak se jim to zalíbilo. Vrátili se. Vyřídili, co potřebovali, a už jsme se stěhovali.“ Na stěhování si Anna Marková nepamatuje, ale vzpomněla si, že přijeli do Vrbna nákladním vlakem a děda říkal, že jim tam bude dobře, protože tam jezdil autobus i vlak. „A taky že bylo!“ vyprávěla Anna Marková pro Paměť národa v březnu 2025, osmdesát let poté, kdy se s otcem, matkou, babičkou a dědou do krajiny pod Pradědem ze Slovácka přistěhovala.

Nových přistěhovalců přicházely do Vrbna zástupy. Každý den vystupovali na nádraží další a další lidé. Ze Slovácka, ze Slovenska, z Valašska. Obsazovali jeden dům za druhým. Také Josef Hackenberg si to pamatuje: „Nejdříve přijížděli průzkumníci a obhlíželi prázdné baráky. Tady prázdný barák, tamhle taky, tady další. Zkoumali terén, odjeli, přivedli další lidi a už si to brali. Najednou měli baráky. Úplně cizí lidé.“ 

Přijížděli ale také řemeslníci. Německé cedule vyměnili za české a otvírali si svou živnost. Miklovi měli cukrářství. Uhlíř byl pekař. Žajdík taky. Pobalovi otevřeli masnu. Paní Mrázková provozovala papírnictví. Tabuli s nápisem „Sklenářství Kroča“ vyvěsil na dům číslo popisné 101 otec Anny Markové, zatímco Hackenbergovi se museli ze statku stěhovat. Z Pepiho už byl sice Pepík, jeho táta byl sice mistr, ale stejně byli ‚en‘ a národní správce rozhodl, že když jsou ‚en‘, musí ze statku se zahradou a vláčkem pryč.

Všechno jsem se učil sám

V přední části žhnula pec dvě stě padesáti stupni, uprostřed bylo čtyři sta padesát, ale vzadu už to šlo dolů. Tam skleněné láhve chladly, ženy je mohly odebírat do krosny a odnášet do skladu, odkud se odvážely k zákazníkům. Většinou to byly láhve na víno. Měly dlouhé hrdlo a nakupovali je vinaři z celé Evropy. 

Rovnou z měšťanky nastoupil Josef Hackenberg do sklárny. Odebíral sklářům láhve a nosil je do pece, kde pomalu chladly, aby nepopukaly. V létě bylo u pecí vedro kolem čtyřicítky. O přestávce otevřeli muži pivo sedmičku, chutnalo jako plzeňské. Josef se mezitím učil. Dílna byla prázdná. Nabral kapku žhavé tekuté hmoty, udělal kuličku a foukal. Hodně toho Josef pochytil už od táty. V dětství býval ve sklárně téměř každý den. Nosil otci svačiny a pozoroval, jak se to dělá. Teď to vzal do vlastních rukou. „Tak jsem se naučil sklářinu. Nemám výuční list. Na všechno jsem přišel sám,“ vypráví Josef Hackenberg.

Nejprve foukal základní baňky, potom už zkoušel foukat do formy. „Kurec, ty jsi šikovný kluk! Budeš u mě pomáhat,“ prohlásil mistr, když viděl, co se Josef naučil. Na vojnu rukoval k pomocným technickým praporům. Na snímku ze služby pózuje Josef s kamarádem s krumpáčem v rukou. Oba byli ‚en‘, proto pracovali na stavbách po celém Československu. Zbraně nesměli dostat, ale nestěžovali si. Bratislava, Kolín, Žatec. Všude dostávali výplaty a chodili si na pivo, kdy se jim zachtělo. Mladí kluci ze stavební čety měli peněz dost. Černí baroni ze Sudet. Jen druhých pétépáků jim bylo líto. Sloužili s nimi třicátníci s rodinami, inženýři vyhození z práce, sedláci vyhnaní z gruntů. „Nám to bylo jedno. Ale pro ně to bylo neštěstí. Měli doma děti. Všechno jim sebrali a museli od rodiny, makat někde s lopatou,“ říká.

Když se vrátil z vojny domů, bylo už z Würbenthalu Vrbno pod Pradědem. Komunistický režim potřeboval vygumovat minulost důkladně a prosté Vrbno nestačilo. Josef nastoupil do sklárny, stal se mistrem a dostal své pomocníky. Vyráběl číše na víno. V tom byl nejlepší. Takových má doma mnoho. Sám je vyrobil. Na poli nad Vrbnem, tam kde se na loukách pásly krávy a ovce, když byl Josef ještě Pepi a hrál si s Jutou Richtrovou, vyrostly bytové domy pro nové obyvatele a jejich rodiny. Na stěnách obýváku ve čtvrtém patře jednoho z těch domů v ulici Svatopluka Čecha visí portréty malované olejem na plátně. „Maloval je otec. Otec byl umělec,“ vypráví nad obrazy starých časů Josef Hackenberg. „Ten první je Bavorák, ten druhý je bylinkář, ten třetí je pohádkář,“ popisuje mužské tváře, s vráskami na čele i pod očima, s mohutnými vousy a hlubokými pohledy. „Projděte se tady trošku. Ať se hnete kamkoli, pořád vás budou sledovat.“