Ivanka Fišerová

* 1947

  • „A jak jsme byli v tom podchodu, říkám: ‚Ale víš co, my se můžeme podívat, co se tam děje. My vyjdeme tady z podchodu a půjdeme na rampu Národního muzea, tam to krásně uvidíme.‘ Tak jsme tam přišly a teď jsme viděly Dům potravin – policajti schovaní, antony, tady Mezibranská – policajti schovaní, antony a jinde a podobně. A teď začali z metra vylézat lidé, kteří šli demonstrovat. A oni zase vyběhli, ti policajti, a zase s těmi obušky na ně. A takhle to proběhlo několikrát, než koukám a říkám si, a co tady ten policajt, ten byl takový jako starší, macatější, řekla bych. A on lezl na zábradlí, které bylo u magistrály, lezl přes to zábradlí. A já jsem na ně koukala a říkala si, kam on to leze, co to jako bude. A on šel za námi! Přeběhl magistrálu k té fontáně a já jsem se teprve začala rozhlížet – my jsme tam už nebyli sami! Už nás tam bylo víc. Rozhlédla jsem se ještě víc a vlastně na té rampě po obou stranách byli seřazení policajti a šli nahoru – v řadě. A já jsem říkala, tak ale to nemůžeme prostě projevit žádný strach. To by byl konec. Žádný. ‚Nesmíš utíkat, v žádném případě,‘ říkala jsem dceři. Půjdeme pomalu proti nim. A když jsme k nim přišly, tak jsme viděly, že měli v první řadě kluky ze školy. To mě tedy úplně dostalo – říkala jsem si, že je vysloveně používali... jak se to řekne. Jako nárazník. Jako nárazník, tak to jsem chtěla říct. A když za nimi šli tihle otylí, tedy jejich učitelé, tak jsem cedila skrz zuby: ‚Že se nestydíte, že se nestydíte, že se nestydíte!‘ Dělali, že to neslyší. Ale sešly jsme dolů, takže jsme prošly normálně...“

  • „Druhý den [po demonstraci na Národní třídě] jsem vzala dceru do kina na Pražskou pětku a jely jsme metrem z Dejvic, kde se promítalo, domů do Nuslí. A já jsem řekla: ‚Víš co, vystoupíme si z metra na Můstku a projdeme se po Václaváku. Já ti totiž ukážu, která v tom sousoší je svatá Anežka.‘ Protože předtím byla kanonizace, ne kanonizace, svatořečení Anežky České. Já jsem to ani neviděla, tyto věci jsou nové. ‚Tak pojď, půjdeme kolem.‘ A šli jsme po té straně, co je Baťa. A jak jsme šli, tak slyším po druhém chodníku něco jako cinkání klíčů. A jde tam nějaká skupina. Říkala jsem si, to se mi možná zdá. Byly jsme ale už v půlce Václaváku a oni šli pořád. A já jsem říkala: ‚Baru, to možná jsou ti studenti. Oni možná chtějí dojít do Opletalovy ulice, protože oni tam nemohli dojít včera.‘ Řekla jsem jí, co se [včera] stalo. ‚Pojď, já ti ukážu, nepůjdeme s nimi, ale ukážu ti tu svatou Anežku.‘ Protože jsem nechtěla riskovat s tou dcerou. Ale my jsme se s nimi [studenty] sešli u toho svatého Václava. Přestala jsem je sledovat, ale stejně jsme se tam s nimi potkali. A jak jsme šli tím Václavákem, tak jsme viděli v každé pasáži, v každé postranní ulici: antony, policajty v bílých přilbách s obušky, přikrčené, připravené jenom vyběhnout. Opravdu vyběhli, když jsme tam došli. A to byl i pro mě šok, protože já jsem si nevšímala té druhé skupiny, nebo té skupiny [studentů]. A tam nás prostě začali honit. Všichni jsme utíkali do podchodu. A oni za námi házeli dělobuchy. Takže to skoro ohluchnete. To nechcete jít zpátky. To opravdu nechcete zpátky...“

  • „Tomu, té okupaci, předcházela [vojenská] cvičení. Rodila jsem koncem června a byla jsem ve vysokém stupni těhotenství a pamatuji se, že jsem jela do Technického muzea podepsat petici, aby vojska odešla, protože oni tady měli cvičení a neodcházeli. A pořád se tady zdržovali a pořád... Takže vznikla petice a já jsem ji jela podepsat. Vím, že nějaké dva dny potom nebo tak něco jsem přivedla prvního syna na svět. A když byla okupace, tak jsem byla tady ve Vojkově na Sedlčansku, kam jezdili rodiče, a byla jsem tam shodou okolností s nimi. Protože to bylo první vnouče v rodině a ten dům byl takový, řekněme, sporadicky zařízený, velmi skromně – nebyla tam voda v domě a tak dále, tak jsem potřebovala nějakou pomoc. Můj manžel pracoval, takže byl v Praze. A úplně vidím našeho tátu u rádia. Měl staré rádio, takže tam byly nějaké vlnové délky, že tam ještě byly ty stanice – vím, že poslouchal Luxembourg, třeba. A dostali jsme zprávy ze západního světa o tom, co se děje tady. Můj bratr byl v té době na vojně v Bratislavě. A moje sestra, protože byly prázdniny, byla s námi. A já jsem toho… teď přemýšlím, 21. se počítá večer, že, ta invaze. Takže to bylo už 22. nad ránem. Bylo třeba půl páté. A já jsem v takovém podkrovním pokojíku kojila. A do toho přišla moje maminka mi říct, že přišla sousedka, aby nám sdělila, že jsme okupovaní. A ten šok, že vlastně tady je nový život, který chováte v náruči a vlastně ho živíte, aby mohl žít. A přitom slyšíte takovouto zprávu... Nevěděli jsme vůbec, co bude, jestli to bude válka nebo co. To jsme fakt netušili. To byl tedy veliký šok.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sedlčany, 11.02.2026

    (audio)
    délka: 02:49:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svoboda není jednou pro vždy, je to dlouhá cesta osobních rozhodnutí

Ivanka Fišerová, 1954
Ivanka Fišerová, 1954
zdroj: Archiv Pamětnice

Ivanka Fišerová se narodila 13. února 1947 v Praze. Jejím otcem byl Jiří Fišer, elektrotechnik a radiomechanik, později technik v Československé televizi. Matkou Vlasta Fišerová, absolventka zahradnické školy. Měla dva mladší sourozence. Její strýc Josef Chaloupka byl 6. června 1942 popraven v Praze-Kobylisích za údajné schvalování atentátu na Reinharda Heydricha. Otec byl za nacistické okupace nuceně pracovně nasazen v Berlíně, Vídni a v Praze. Od počátků Československé televize se jako technik podílel na vysílání. Ivanka Fischerová nastoupila roku 1953 do základní školy ve Střešovicích, poté vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) – dnešní Keplerovo gymnázium. Po maturitě v roce 1965 nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, studium však nedokončila. Pracovala v Československé televizi jako asistentka zvuku. Provdala se za studenta FAMU Jana Vopeláka, první dítě porodila dva měsíce před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. V 70. letech se rozvedla a změnila kariérní směr. Pracovala jako ředitelka Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě, později působila jako správkyně zámku Hořovice. Od roku 1982 nastoupila do památkové péče v Jihomoravském kraji. Nejprve na zámku Bučovice, poté v Náměšti nad Oslavou jako zástupkyně správce. Absolvovala dvouleté dálkové studium při Státním ústavu památkové péče pro kastelány. V dubnu 1989 se vrátila do Prahy a pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury jako vedoucí sekretariátu. Během listopadu 1989 se aktivně zapojila do podpory sametové revoluce, účastnila se demonstrací na Václavském náměstí a podílela se na přijetí rezoluce na podporu změn ve svém podniku. Od roku 1993 působila jako vedoucí sekretariátu Náboženské společnosti českých unitářů. V letech 2003–2005 absolvovala magisterské teologické studium v Chicagu a po návratu působila jako duchovní. Po roce 2022 se zapojila do pomoci ukrajinským uprchlíkům v Sedlčanech v souvislosti s válkou na Ukrajině. Byla dvakrát vdaná, je matkou tří dětí. V roce 2026 žila v Sedlčanech.