Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivanka Fišerová (* 1947)

• narodila se 13. února 1947 v Praze

• strýc Josef Chaloupka byl popraven 6. června 1942 v Praze-Kobylisích během heydrichiády

• otec Jiří Fišer byl u začátků vysílání Československé televize na Petříně

• vystudovala SVVŠ, pracovala jako asistentka zvuku v ČST

• roku 1973 nastoupila jako ředitelka Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě

• od roku 1982 působila v památkové péči na zámcích Bučovice a Náměšť nad Oslavou

• v listopadu 1989 se zapojila do sametové revoluce a podílela se na podpoře Občanského fóra

• od roku 1993 působila v Náboženské společnosti českých unitářů

• v letech 2003–2005 absolvovala magisterské teologické studium v Chicagu

• po návratu působila jako duchovní

• v době natáčení (2026) žila v Sedlčanech

Ivanka Fišerová vyrůstala v rodině poznamenané popravou strýce v období nacistické okupace i tichým odporem vůči komunistickému režimu. Vstoupit do Pionýra jí ale rodiče nebránili. Až po mnoha letech jí nastavilo zrcadlo jedno divadelní představení a ona si uvědomila, jak režim dětmi manipuloval a jak toto trauma vytěsnila. Smysluplná práce a svoboda pro ni měla velký význam, a proto ani jako rozvedená matka tří dětí neváhala dělat odvážná rozhodnutí.

Strýce popravili kvůli nevinné poznámce o češtině

Ivanka Fišerová se narodila 13. února 1947 v Praze do rodiny Jiřího Fišera, elektrotechnika a radiomechanika, který byl později u začátků Československé televize. Matka Vlasta Fišerová, rozená Borecká, absolvovala zahradnickou školu. V době Ivančina narození bydleli v Praze-Střešovicích, v domě, který postavil matčin otec. Rodina obývala malý podkrovní byt. O třináct měsíců později se narodil bratr Jiří, o šest let později sestra Michaela. Střešovický dům zůstal pevnou základnou rodiny i v dalších letech.

Matčinu rodinu zasáhla válka tragicky, což dodnes připomíná pomníček obětem 2. světové války v Lánech na Masarykově náměstí i na 3. nádvoří Pražského hradu. Jméno Josef Chaloupka patřilo manželovi Ivančiny tety Marie. Nacisté ho popravili během heydrichiády. V té době byl zaměstnaný jako adjunkt na lánském velkostatku náležícím k zámku, kde za války pobýval prezident Emil Hácha. „Strýc pracovně někam telefonoval a spojovatelka, která do té doby mluvila česky, na něj nyní promluvila německy. On na to zareagoval, zda přes noc zapomněla česky,“ vysvětluje pamětnice.

Tato nevinná poznámka ohledně češtiny měla tragické následky nejen pro něj, ale i pro jeho nadřízeného Ing. Jana Valentu. Ještě téhož dne večer, 5. června 1942, dorazilo do Lán gestapo a Chaloupku i Valentu zatkli. Popraveni byli hned druhý den 6. června v 18:30 a jejich jména se objevila na seznamu osob popravených v Praze-Kobylisích za údajné schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Pro jeho ženu, mou tetu Marii, to byl hluboký otřes, ze kterého se nikdy úplně nedostala. Zůstala bezdětná, bydlela s námi a po zbytek života nám byla milovanou tetičkou,“ vypráví Ivanka Fišerová.

Děda se podílel na restaurování baziliky sv. Jiří na Pražském hradě

Rodina z otcovy strany byla spjata s uměním. Dědeček František Fišer patřil k výrazným restaurátorům, kteří stáli u zrodu moderní památkové péče v Československu. Pocházel z Radnic na Rokycansku, kde začínal jako vyučený malíř pokojů. Řemeslo mu však nestačilo, a tak odešel do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu. Vypracoval se mezi vyhledávané odborníky na restaurování historických maleb. Podílel se například na obnově baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, restauroval nástěnné malby i církevní interiéry.

Výtvarný talent měla i babička Jiřina Fišerová, rozená Lašťovková, kterou spolu s její sestrou také přijali na Uměleckoprůmyslovou školu, avšak jejich studia přerušila válka a později se již do školy nevrátily. Jejich příbuzným byl Čeněk Otakar Jandl, dekorativní malíř a profesor na Státní ústřední škole bytového průmyslu v Praze. „Mého tatínka ale více než výtvarné umění zajímala technika. Vystudoval průmyslovku a už před válkou ho fascinovalo rádio a svět spojové techniky,“ vypráví Ivanka Fišerová.

Utíkal z nuceného nasazení

Její otec za války zažil věci, o kterých s ní nikdy nemluvil. „Myslím, že prožil trauma, a mluvit o tom prostě nedokázal,“ říká. Během okupace ho coby ročník 1921 v roce 1942 povolali k nuceným pracím do Říše. Podle rodinné paměti pracoval v Berlíně v továrně na akumulátory značky NiFe (v rámci koncernu AFA). „Nechtěl sloužit německému válečnému průmyslu, a tak z Berlína utekl zpět do Prahy, ale pak se zase vrátil do Říše, protože tady neměl nárok na potravinové lístky,“ vypráví Ivanka Fišerová.

Další nucené práce podstoupil v Praze na Smíchově v Tatrovce (tehdy Ringhofferovy závody), kde se podílel na elektroinstalaci vozidel. Dle rodinných vzpomínek dostal pokyn, aby s dalším českým pracovníkem odvezl hotová vozidla na východ do Haliče a zůstal tam jako řidič. Rozhodl se neuposlechnout a vydal se zpět. Trasa měla vést přes oblast tehdejší Haliče, tedy území dnešního jihovýchodního Polska a západní Ukrajiny, které bylo v letech 1941–1944 součástí německé správy. Jak utekl trestu, či zda byl potrestán za útěk, není známo. „Nakonec byl nasazen na práci do Vídně, odkud také utekl. Zbytek války strávil v utajení a pomáhal svému otci, restaurátorovi, při pracích v Sázavském klášteře,“ říká Ivanka Fišerová. (V Sázavském klášteře František Fišer restauroval v roce 1943, pozn. editora).

V květnu 1945 bylo Jiřímu Fišerovi čtyřiadvacet let. Praha se zvedla k povstání a rozhlas se stal jedním z jeho center. Vysílání bylo třeba udržet v provozu za každou cenu. „Otec se zapojil jako motospojka. Pohyboval se mezi stanovišti, převážel zprávy a reagoval na to, jak se situace měnila během hodin,“ vypráví Ivanka Fišerová.

Na „televizi“ jsme chodili na Petřínský vysílač

Ivanka nedokáže přesně popsat, jak rodiče prožívali únor 1948. O politice doma nemluvili. Jedna věc je však jistá: do KSČ nikdy nevstoupili. „Otec se držel své práce a vlastních zásad. Ty se se u něj projevily, když ve výzkumném ústavu A. S. Popova, kde v 50. letech pracoval, začali vyvíjet detektor lži, na čemž se měl podílet. Projekt mohl mít různé využití, ale v atmosféře padesátých let bylo zřejmé, jak by mohl být zneužit. Táta tedy raději odešel,“ říká Ivanka Fišerová. Jiří Fišer poté nastoupil do Tesly, kde spolu se dvěma kolegy vyvinul okenní televizní anténu. (Patent byl zapsán v roce 1955 jako „Anténa tvaru V, pro krátkovlnné a ultrakrátkovlnné pásmo, zejména pro televizní vysílání“, pozn. editora)

Mezi první silné osobní vzpomínky Ivanky Fišerové patří začátky vysílání Československé televize (1953), protože její tatínek pracoval na technickém zajištění vysílače na Petříně: „Babička mě a bratra brala na Petřín, kde ve výtahové šachtě vedly kabely, v přízemí stály přístroje a monitory do oblouku a dva technici měli službu. Dívali jsme se tam na dětský pořad Štěpánky Haničincové s medvídkem Emánkem.“ Tehdy se vysílalo jen několik hodin denně, pouze živě z Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici. Televizi měl tehdy ještě málokdo. „Později táta převzal vedení přenosového vozu, odkud se přenášela sportovní utkání a kulturní události,“ dodává pamětnice. Nastal začátek nové éry médií.

Bylo by lepší, kdybys taky vstoupila do Pionýra

Doma se při debatách o politice nemluvilo otevřeně proti režimu, ale postoje rodičů byly zřejmé. „U nás přetrvávaly prvorepublikové hodnoty, zájem o literaturu, hudbu, kulturu. Takže i když nám dětem naši neříkali, co smíme a nesmíme říkat, bylo nějak intuitivně jasné, že existuje rozdíl mezi tím, co se říká ve škole, a tím, co se říká doma,“ vzpomíná Ivanka Fišerová.

Na základní školu nastoupila roku 1953 ve Střešovicích na Norbertově. Ve třetí třídě přišlo téma vstupu do Pionýrské organizace. „Zpočátku nic nebylo povinné, ale na konci čtvrté třídy si mě třídní učitelka zavolala stranou: ‚Bylo by lepší, kdybys vstoupila taky. Ve třídě už jste jen dvě.‘ Pak mě vzali ze školy s nějakými dětmi a jeli jsme do tehdejšího Muzea Klementa Gottwalda v Rytířské ulici. Je to novorenesanční budova s mramorovými schodišti a balustrádami – a to bylo plné pionýrů. Mě postavili nahoru a řekli, abych předříkávala slib. Byl to šok, protože mi neřekli, co budu dělat,“ vzpomíná pamětnice.

Hedvábný sovětský pionýrský šátek

Když přišla domů s tím, že bude pionýrka, maminka to přijala s velkou nevolí. „Ptala se na podobu kroje, přestože ji jistě znala, ale nechtěla se s tím smířit. Nechtěla mi kvůli Pionýru pořizovat novou bílou košili, a tak mi nakonec upravila košili po strýci, kterého popravili nacisti. K tomu modrá sukně a červený šátek, který jsem dostala při skládání slibu,“ líčí pamětnice. Součástí pionýrského života byla téměř povinnost dopisovat si s někým v Sovětském svazu. Od čtvrté třídy se učili rusky, dopisy přicházely do třídy a učitelka je dětem přidělovala. Ivanka si psala se Světlanou z Kirovogradu. „Pamatuju si to jméno dodnes,“ říká. Jednou přišel balíček, v něm hedvábný šátek, což byla vzácnost! Československé pionýrské šátky byly z hrubé látky, ale hedvábný šátek, to bylo něco výjimečného,“ vzpomíná s ironií Ivanka Fišerová.

Není jisté, co by se stalo, kdyby do Pionýra nevstoupila, ale kontrola ze strany KSČ byla všudypřítomná a každý projev neloajality mohl rozhodnout o budoucnosti dítěte. „Ve škole jsme museli uvádět takzvaný dělnický původ, to znamená zaměstnání rodičů i prarodičů. Paní učitelka vymyslela, že když byl táta radiomechanik na letišti, tak je dělnického původu; maminka se zahradnickou školou také. Byla vynalézavá, chtěla nám pomoct,“ vypráví.

Trauma z komunistické manipulace se ozvalo až ve stáří

Dlouho to nevnímala jako problém. Pionýr existoval vedle školy, výletů, soutěží mladých techniků, nakonec vedla i jiskřičky na přání učitelky, kterou respektovala. „S dětmi jsme připravovali scénky a hodně času trávili venku. Nebrala jsem to jako politický úkol, ale odpovědnost vůči dětem, se kterými mě práce bavila. Všechno se tvářilo normálně. Člověk s tím prostě žil. Do chvíle, než jsem si uvědomila, že si nesu trauma,“ dodává pamětnice.

Ta chvíle přišla až v roce 2006, kdy viděla televizní záznam představení Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou, které bylo reflexí totalitního režimu očima dítěte. „U vchodu se rozdávaly divákům pionýrské šátky, na jevišti zaznívaly dětské hlášky o rudé hvězdě, zpívaly se budovatelské písně. Najednou se ve mně všechno vzedmulo; viděla jsem svoje dětství, tu manipulaci dětmi – a musela jsem to stopnout. Strašně mě to rozrušilo a sprostě jsem nadávala. Maminka říkala, že mě takhle rozčílenou ještě nezažila,“ vzpomíná.

Já s miminkem v náručí a ve městech tanky

Díky své všestrannosti nevěděla, čím chce být. Nejprve chtěla malovat jako dědeček, jehož práci znala zblízka. Pak uvažovala o učitelství v mateřské škole. Nakonec vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Parléřově ulici na Pohořelci, dnešní Keplerovo gymnázium. „Ředitelem byl přesvědčený komunista. Zavedl, že studenti museli nosit modré pracovní pláště, aby se někdo ‚nevymykal‘. Učil občanskou výchovu a civilní obranu. Byla to strašná nalejvárna, kterou jsem nesnášela. Opravdu neměl soudnost,“ říká. Vedle toho měli ale i výrazné osobnosti, například češtinářku nebo angličtinářku.

Po maturitě v roce 1965 nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou, na potravinářskou fakultu. Chemie ji bavila, matematika nikoli. Studium nakonec přerušila s plánem doplnit si matematiku a absolvovat roční praxi v potravinářství. Podniky ale měly plno a jen na rok nikoho nepřijímali. Musela tedy nastoupit do práce.

První zaměstnání získala i díky otci v Československé televizi, kde se zaučila jako asistentka zvuku. V roce 1968 se ve svých 21 letech provdala za Jana Vopeláka, studenta produkce na FAMU. Bydleli v centru Prahy, která ji vtahovala do atmosféry pražského jara. Tu vystihuje trefně: „Cestou jsem si kupovala troje noviny a v každých byly jiné informace.“ Čekala tehdy první dítě. Ještě před porodem jela do Technického muzea podepsat petici proti přítomnosti vojsk, která v zemi cvičila, ale neměla se k odchodu. V červnu 1968 porodila a v srpnu, když byla s novorozencem ve Vojkově na Sedlčansku na chatě u rodičů, přišla zpráva o okupaci. „Otec stál u rádia a ladil zahraniční stanice, bratr byl na vojně v Bratislavě a já jsem držela mimino v náruči. Nevěděli jsme, jestli nebude válka,“ popisuje.

Československá televize vysílala v bojových podmínkách

Jiří Fišer patřil pravděpodobně k desítkám televizních techniků, kteří sehráli významnou roli v udržení svobodného vysílání Československé televize, jejíž studia obsazovala vojska Varšavské smlouvy. Televize, stejně jako rozhlas, burcovala proti okupaci a zároveň zklidňovala rozjitřené emoce.

Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 se vysílalo v „bojových“ podmínkách z provizorních vysílacích pracovišť. Technici a další profese dokázali vybudovat během několika hodin náhradní studia z budovy Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici i z improvizovaných pracovišť na Cukráku, v Tesle Hloubětín, ve Výzkumném ústavu A. S. Popova, na Petřinách, v Jabloňové ulici či na rozestavěných Kavčích horách a propojit je s vysílači. Ivanka Fišerová nemá podrobné vzpomínky přímo od otce, protože o tom nemluvil. Kolegové ale vyprávěli o vysílači na Kleti v jižních Čechách, odkud se vysílalo (od 23. do 26. srpna 1968) v pravidelných blocích, i o vysílači Kojál na Moravě, odkud byli pracovníci vypuzeni sovětskou helikoptérou a střelbou.

Desítky přenosových techniků, inženýrů, zvukařů i kameramanů pracovaly pod hrozbou samopalů. Improvizovali s technikou, maskovali zařízení a opakovaně obnovovali signál, i když okupanti obsazovali oficiální objekty ČST. „Například se mluvilo o tom, že na Kleti se technici převlékli za houbaře, nesli košíky a snažili se co nejdéle udržet vysílání v chodu, přičemž s nimi byli i hlasatelé. Když z vysílače odcházeli, míjeli se se sovětskými vojáky, zatímco předstírali návrat z lesa s houbami,“ vypráví Ivanka Fišerová.

Práce na zámcích byla kreativní

V sedmdesátých letech prožila mnoho změn, pracovních i rodinných. Rozvedla se a zůstala sama se třemi dětmi. Ještě před definitivním rozpadem manželství udělala velký krok do neznáma, když v roce 1973 přijala místo ředitelky Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě. „Nebyla to náhoda ani útěk. Měla jsem blízko k hudbě, deset let jsem hrála na klavír a tahle práce mi dávala větší smysl než kancelářské práce,“ vysvětluje.

Poté působila v roli správcové na zámku Hořovice, kde ji místo provozu čekala rekonstrukce a realita, kterou památkáři dobře znají: objekt napadený dřevomorkou, práce spíš krizová než reprezentační. Po několika letech se vrátila s dětmi do Prahy, kde nastoupila do Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Prostředí návrhářů a výtvarníků jí bylo blízké, ale kancelářská práce ji nenaplňovala dlouhodobě. V roce 1982 se vrátila k památkám, tentokrát do Jihomoravského kraje, kde nejprve působila na zámku Bučovice. Neomezila se zde jen na správu objektu, ale začala pořádat koncerty, komorní hudební vstupy při prohlídkách, přivážela studenty konzervatoře.

Po zrušení správy Bučovic ji přeložili do renesančního zámku v Náměšti nad Oslavou, kde se stala zástupkyní správce. Děti nesly další stěhování těžce, ale ona v práci cítila autonomii a svobodu, kterou jinde nenacházela. Právě v této době si také doplnila vzdělání – absolvovala dvouleté dálkové studium při Státním ústavu památkové péče, určené pro kastelány. „Studium zahrnovalo technické, historické i výtvarné obory, základy restaurování i zahradní architekturu,“ vzpomíná. Přiblížila se tak oklikou prostředí, které znala z dětství od svého dědečka – restaurátora. V památkové péči působila až do jara 1989. V dubnu 1989 se vrátila do Prahy a znovu nastoupila do Ústavu bytové a oděvní kultury jako vedoucí sekretariátu.

Nesmíme utíkat ani projevit strach

Listopadové události ji zastihly doma s bratrem, který přinesl rádio, na němž bylo možné naladit zahraniční vysílání, a tak měli informace dříve než většina lidí z okolí. V sobotu 18. listopadu vzala dceru do kina a při návratu navrhla, že vystoupí na Můstku a projdou se po Václavském náměstí. Chtěla jí ukázat sochu svaté Anežky České, která byla krátce předtím svatořečena. Už cestou slyšela cinkání klíčů a viděla skupinky lidí, které se postupně spojovaly v proud. Netušila, že se během několika minut ocitne přímo uprostřed zásahu.

Na Václavském náměstí si všimla policistů připravených v pasážích a v postranních ulicích, v bílých přilbách s obušky. Když vyběhli, lidé utíkali do podchodu a za nimi létaly dělobuchy. S dcerou se pokusily odejít směrem k tramvaji za muzeem, ale ještě se rozhodly podívat seshora, co se děje. Vyšly na rampu Národního muzea, odkud měly přehled o celé situaci. „Viděly jsme antony, výpady policie proti lidem vycházejícím z metra i zmatený pohyb davu. Teprve pak jsem si uvědomila, že po obou stranách rampy stojí seřazení policisté. Když začali postupovat nahoru, říkala jsem dceři, že nesmíme utíkat ani projevit strach. Pomalým krokem jsme prošly mezi nimi dolů, aniž by nás zastavili,“ vypráví.

Rezoluce, letáky a první svobodné dny

Dcera poté ve škole vyprávěla, co zažila, ale učitelé jí nevěřili. V pondělí se v ÚBOKu konala plánovaná schůze ROH a pod okny ulice Na Příkopech už procházeli demonstrující studenti. Kolegové ji vyzvali, aby kandidovala do závodního výboru, a ačkoli váhala, nakonec souhlasila. „Když ale zaznělo, že další program si vedení vyřeší samo, požádala jsem o vyškrtnutí z kandidátky. Dole demonstrovaly naše děti, tak přece nešlo dělat, že se nic neděje. Tím se diskuse otevřela a podnik přijal rezoluci na podporu změn. Rezoluci jsem odnesla do ČTK, na Občanské fórum i do rozhlasu,“ vypráví Ivanka Fišerová.

V následujících dnech s kolegyní polepily sekretariát letáky a podniková rozmnožovna pracovala nepřetržitě. Synům na vojnu posílala balíky s buchtami, pod nimiž byly ukryté letáky. Dceři poslala balík tiskovin do školy. „Starší syn Ondřej vyvěsil leták na nástěnku u letectva v Prostějově, a když se ptali, kdo to udělal, přihlásil se. Nadřízený mu přikázal leták sundat, ale on odmítl a zařadil se zpět do řady. Velitel si nakonec netroufl leták odstranit, protože nikdo netušil, jak se situace vyvine,“ vypráví Ivanka Fišerová.

Ředitel ÚBOKu ji varoval, že armáda je v pohotovosti a že má syny na vojně. Přesto chodila denně na Václavské náměstí a s klíči v ruce přemýšlela, co vlastně pro děti chce. „Věděla jsem spíš, co nechci, než jak má budoucnost konkrétně vypadat, protože jsem demokracii nezažila,“ říká.

Svoboda není jednou pro vždy

Ivanka Fišerová od roku 1993 působila jako vedoucí sekretariátu Náboženské společnosti českých unitářů. Nastoupila v dubnu a už v červnu došlo k dramatickému pokusu o převzetí majetku společnosti. „Skupina osob nechala vyměnit zámky a pokusila se ovládnout ekonomiku organizace. Následovalo sedm let soudních sporů a náročných právních jednání. Ocitla jsem se v roli statutární zástupkyně v době, kdy na účtech nebyly žádné prostředky,“ vypráví Ivanka Fišerová, která spolupráci s unitáři dávno ukončila. V letech 2003 až 2005 vystudovala magisterské teologické studium v Chicagu a po návratu působila jako duchovní. Toto období vnímá jako jednu z nejvýznamnějších a nejkrásnějších kapitol svého života.

Po vypuknutí války na Ukrajině se zapojila do pomoci uprchlíkům v Sedlčanech v rámci platformy Sousedé pro Ukrajinu. Na dobrovolné bázi organizovali sbírky, zajišťovali ubytování, výuku češtiny i doprovody na úřady. Pomáhali řešit případy nevyplacených mezd a hledali práci pro příchozí. Postupně se pomoc zúžila, ale osobní vazby zůstaly.

V životě ji inspiruje myšlenka, kterou proslavil Václav Havel: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Své vyprávění uzavírá slovy, že svoboda není jednorázový okamžik, ale dlouhá cesta osobních rozhodnutí.