Gerhard Fink

„Poprvé jsme pak museli zasahovat také jako zdravotníci. Ošetřovali jsme lidi, kteří na novou situaci reagovali srdeční arytmií či panickými atakami. Tehdy se tomu ještě takto odborně neříkalo, ale v podstatě to byl holý strach, jenž některé přepadl. Pochopitelně měli nejspíš nějaké odpovídající zkušenosti."

„Kdo zná prostor před velvyslanectvím, ví, jak je stísněný. Zaměstnávala nás už jen samotná skutečnost, že je třeba dostat polní kuchyni z tak úzké kočičími hlavami dlážděné uličky bránou na pozemek velvyslanectví. Zprvu nás zaměstnávaly zcela banální záležitosti, takže člověk moc nevnímal okolí. Opravdu silný okamžik nastal, když jsem prošel dveřmi a ocitl se v rotundě, tedy ve vstupní hale, a všude bylo plno postelí. Stály nad sebou ve čtyřech poschodích a všechny byly obsazené lidmi. V tu chvíli jsem si jen pomyslel: Panebože, kde ses to ocitl. Skýtal se mi velmi dystopický pohled.“

„Každý tu balkónovou scénu zná, ministr zahraničí Genscher na základě své osobní historie nejprve pozdravil všechny, kdo stejně jako on pocházeli z Halle. Myslím si, že to pro uprchlíky znamenalo zároveň důležitý signál, když viděli, že tam stojí někdo, kdo rozumí jejich situaci a rozpoložení. Zvládl říct jen půlku věty, zbytek zanikl v jásotu. Vždycky to přirovnávám k jedinému, co je podobné měřítkem, totiž když nějaké národní mužstvo vyhraje pohár nebo se stane mistrem. Přesně taková hlasitost to byla, když pět tisíc lidí na malém prostoru propuklo v jásot. Při vzpomínce na tu chvíli mi naskakuje husí kůže i po 35 letech a nejspíš na to nikdy nezapomenu, mám to pevně zaryté v paměti.“