Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Fink (* 1965)

• narodil se 22. července 1965 v malé obci ve spolkové zemi Porýní – Falc nedaleko hranic s Lucemburskem

• otec pracoval jako celník, matka pečovala o tři děti jako žena v domácnosti

• přestěhovali se do městečka Euskirchen, kde chodil do školy a na gymnázium

• po maturitě se stal daňovým úředníkem na finančním úřadě

• v rámci civilní služby se stal členem Německého červeného kříže

• s Červeným křížem absolvoval nejprve drobnější zásahy, proškolen byl i pro válečné situace

• na konci září a začátkem října 1989 byl nasazen s týmem Německého červeného kříže v polní kuchyni na velvyslanectví NSR v Praze

• během nasazení spolupracoval také s Československým červeným křížem, zažil rozdmýchávání situace lidmi ze Stasi

• při pádu Berlínské zdi prožil radostný šok

• po sjednocení Německa pracoval s Německým červeným křížem na obnově bývalé NDR

• zůstal aktivním členem Německého červeného kříže a politicky aktivním členem SPD

Daňový úředník a dobrovolník Německého červeného kříže Gerhard Fink pochází z nejzápadnější části Německa, takže se ho po dlouhou dobu existence železné opony příliš nedotýkala. Jeho pohled i život však zásadně změnilo nasazení na velvyslanectví NSR v Praze na podzim 1989, když měl na starosti jednu ze tří polních kuchyní. I po 35 letech mu při některých vzpomínkách naskakovala husí kůže.

Život daleko od železné opony

Gerhard Fink se narodil 22. července 1965 do rodiny celního úředníka u hranic s Lucemburskem ve spolkové zemi Porýní-Falc. Z malé obce se rodina se třemi dětmi brzy přestěhovala do městečka Euskirchen, kde pamětník absolvoval základní školu i chlapecké gymnázium. Většina příbuzenstva pocházela z regionu, někteří příbuzní bydleli také v Lucembursku. Rozdělení tehdejšího světa železnou oponou tam lidé příliš nevnímali, cestovali po Západě. Ani mladého Gerharda život ve východním bloku moc nezajímal, spokojil se s tím, co měl. Po maturitě na gymnáziu se stal daňovým úředníkem na finančním úřadě a v rámci civilní vojenské služby si vybral dobrovolnictví v Německém červeném kříži. Zde následovalo školení pro válečné situace, nicméně obvyklé nasazení dobrovolníků bylo méně významného charakteru, například při povodních nebo jiných katastrofách. Politicky se Gerhard Fink přihlásil k rodinné tradici a stal se členem SPD. V 70. letech obdivoval zahraniční politiku sociálně-demokratického kancléře Willyho Brandta. Podle něj byla Brandtova zahraniční politika vůči východoevropským státům správná svou vstřícností. Když se pak od roku 1988 objevovaly zprávy o uprchlících z východního bloku, prchajících přes Maďarsko na Západ, stále to on i většina lidí na Západě vnímali jako okrajovou záležitost a domnívali se, že to ty státy nějak zvládnou.

Potíže na hraničním přechodu a dystopický pohled

Generální sekretariát Německého červeného kříže (NČK) sídlil v Bonnu, tamní jednotky však byly vytíženy právě péčí o uprchlíky prchající přes Maďarsko. Proto zavolali vedoucímu okresních dobrovolnických jednotek NČK v Euskirchen. Samotný Gerhard Fink obdržel telefonát s povoláním do služby na velvyslanectví NSR v Praze dne 27. září 1989, obratem si vyřídil cestovní pas a druhý den již s dalšími členy týmu vyrazil na cestu. Nejprve v centrále vyzvedli polní kuchyni, kterou měli mít na starost, poté zamířili k hraničnímu přechodu Waidhaus. Dorazili však pozdě večer, když už byl hraniční přechod uzavřen, takže museli přenocovat ve Waidhausu. I když byl na život u hranic zvyklý, přísnost kontroly a bezpočet komplikací Gerharda Finka překvapily. Nakonec je do Československa pustili, cesta do Prahy proběhla rychle a hladce, v Praze pak měli policejní doprovod přímo k velvyslanectví NSR. Neměl čas vnímat nějak výrazněji rozdíly mezi Západem a Východem, soustředil se na úkoly – například jak dostat polní kuchyni z úzké kočičími hlavami dlážděné uličky skrz bránu na pozemek velvyslanectví. Nicméně na první šok po vstupu za dveře velvyslanectví vzpomínal pamětník takto: „Opravdu silný okamžik nastal, když jsem prošel dveřmi a ocitl se v rotundě, tedy ve vstupní hale, a všude bylo plno postelí. Stály ve čtyřech poschodích nad sebou a všechny byly obsazené lidmi. V tu chvíli jsem si jen pomyslel: Panebože, kde ses to ocitl. Skýtal se mi velmi dystopický pohled.“

Osmnáct hodin denně na nohou

Nutnost řešit praktické záležitosti mu však zabránila nad tím vším hlouběji přemýšlet. Polní kuchyně, kterou přivezl se svým týmem, byla již třetí, a zcela tak zaplnili prostor v dlážděné části zahrady velvyslanectví. Jedna polní kuchyně obstarala zhruba 1500 osob. Kromě samotného vaření měli dobrovolníci NČK na starost zásobování, které probíhalo několikrát denně, zejména v noci. Nešlo jen o potraviny, ale také o oblečení a hygienické potřeby. Pro vykládání se vytvářely lidské řetězy pomocí samotných uprchlíků, také v kuchyni při přípravě pokrmů a výdeji pomáhali uprchlíci. Zároveň bylo třeba vždy dostat ven z velvyslanectví odpadky, které pak vyvezli čeští popeláři. Samotní dobrovolníci NČK, což bylo 11 osob, spali v jedné vyklizené kanceláři přímo v budově velvyslanectví, přestože dostali nabídku ze švédského velvyslanectví, že mohou používat služební byt. Volný čas neměli, pracovali osmnáct hodin denně. S přibývajícím počtem uprchlíků se situace stávala neúnosnou, na toalety se stály fronty, v nouzi lidé museli využít i křoví či stromy na pozemku zahrady, fronty se stály i na jídlo. Lidé se pak také střídali ve spánku – ženy a děti spaly v noci, muži přes den. Uprchlíci se snažili o sebeorganizaci, což je alfa a omega každé podobné situace. Někteří uprchlíci se také omylem dostali na pozemek velvyslanectví USA, kde však díky ozbrojencům záhy zjistili, že se ocitli na území jiného státu, než měli v úmyslu. Naštěstí se v tehdejší nouzové situaci diplomacie příliš neřešila, a tak Američané zbloudilé uprchlíky naložili do autobusu a dovezli na velvyslanectví NSR. 

Panické ataky po projevu ministra zahraničí Genschera

Přestože měli omezený přístup k informacím, začala mezi uprchlíky prosakovat informace, že se 30. září 1989 schyluje k něčemu zásadnímu. Zároveň byli samotní uprchlíci přesvědčení, že východoněmecký režim bude chtít jejich situaci vyřešit do oslav 40. výročí vzniku NDR. Skutečně pak v odpoledních hodinách dorazil na velvyslanectví ministr zahraničí Genscher a šéf kancléřského úřadu Rudolf Seiters. Během slavné balkónové scény oslovil Genscher nejprve uprchlíky pocházející z Halle. Pamětník to komentoval následovně: „Myslím si, že to pro uprchlíky znamenalo důležitý signál, když viděli, že tam stojí někdo, kdo rozumí jejich situaci a rozpoložení. Ministr zvládl říct jen půlku věty, zbytek zanikl v jásotu. Vždycky to přirovnávám k jedinému, co je srovnatelné měřítkem, totiž když nějaké národní mužstvo vyhraje pohár nebo se stane mistrem. Přesně takové hlasitosti dosahovalo, když pět tisíc lidí na malém prostoru propuklo v jásot. Při vzpomínce na tu chvíli mi naskakuje husí kůže i po 35 letech a nejspíš na to nikdy nezapomenu, mám to pevně zaryté v paměti.“

Jenomže když Genscher vzápětí zmínil, že vlaky s uprchlíky budou muset projet nejprve přes území NDR, většina lidí se zděsila a mnohé dokonce přepadl holý strach, takže dobrovolníci NČK museli poprvé sloužit i jako zdravotníci. Ošetřovali společně s lékařem velvyslanectví osoby se srdeční arytmií a panickými atakami. Zřejmě mnohé z nich měly v minulosti velmi negativní zkušenosti s režimem NDR. V dané situaci však nebyl zásah zdravotníků to nejdůležitější, klíčová byla podpora ostatních uprchlíků, kteří se rozhodli to zkusit. Gerhard Fink si díky tomu více uvědomil, jak zlý musel režim být a jak silnou vůli odejít tito lidé měli. 

Vlna za vlnou

Když si pak uprchlíci sbalili své věci, začalo vyřizování formalit a postupné vylidňování pozemku velvyslanectví, měli dobrovolníci NČK trochu víc času. Gerhard Fink se tak poprvé procházel po zahradě, trochu víc se rozhlížel a přemýšlel. V zahradě stál například „strom klíčů“, kam uprchlíci věšeli své klíčky od aut. Pomyslel si, že Praha musí být plná trabantů... Vtom se k němu přiřítila mladá žena s kufrem v jedné a dítětem v druhé ruce s otázkou, zda to ještě stihli. Na svou reakci pamětník vzpomínal takto: „Nejprve jsem jí odpověděl: ‚Pomalu, pomalu, poslední autobusy ještě zdaleka nejsou připravené k odjezdu.‘ Zasadil jsem si její spěch do kontextu, že si lidé nejprve šli sbalit své věci, což zabralo nějaký čas, a ona se nyní obávala, že autobusy odjedou bez ní. Vtom mi ta žena padla kolem krku: ‚Takže jsme to stihli?‘ ‚Jak jako stihli?‘ Prý ve večerních zprávách ještě v Sasku viděla projev ministra Genschera a hned se vydala na cestu. Nevím, jaká tenkrát panovala na hranicích opatření, ale nějakými cestami se prostě ještě v noci zvládla dostat sem. Pochopil jsem, že celá ta historie ještě zdaleka není u konce.“

Pak byl najednou pozemek velvyslanectví liduprázdný, dobrovolníci NČK se věnovali úklidu a v poledne vytáhli stoly a spolu se zaměstnanci a velvyslancem v klidu poobědvali. Po obědě se však velvyslanec zvedl, otevřel bránu a klid skončil – nahrnulo se tam dalších pět set uprchlíků z druhé vlny a velmi rychle přibývali další. Nevešli se pak na pozemek velvyslanectví, mnozí zůstali na ulici před ním. Tehdy se projevila jak solidarita obyvatel ulice, kteří uprchlíkům nabízeli pomoc podobně jako pracovníci Českého červeného kříže, tak také prohnanost Stasi. Tajní policisté ze Stasi se v davu pokoušeli o rozvrat, například lidem říkali, že doma by netrpěli zimou a podobně. Dokonce oslovili i dobrovolníky NČK, zda si to také nemyslí. Gerhard Fink je tehdy odpálkoval slovy: „Nejsem tady kvůli přemýšlení, ale kvůli plnění úkolů.“ 

Sanitka jako suvenýr

Plnění úkolů skončilo až po odjezdu druhé vlny uprchlíků autobusy. Tehdy si dobrovolníci NČK jeden den užili Prahu také jako turisté, v obchodním domě Máj si jako suvenýr koupili hračku – sanitku. Vraceli se o víkendu, během cesty domů opět přespali ve Waidhausu, ale v pondělí už je pohltil všední pracovní den. O nasazení v Praze se v týmu bavili i zpětně, ale nijak hluboce nad ním nepřemýšleli. Další dobrovolnickou prací Gerharda Finka byla pomoc uprchlíkům z Kazachstánu, a právě když jel autem do služby, dověděl se z rádia o pádu Berlínské zdi. Byl z toho tak v šoku, že musel vystoupit z auta, protože si uvědomil, jak jeho působení na velvyslanectví NSR v Praze přispělo k začátku konce železné opony. 

Do Prahy pak přijel ještě na Silvestra roku 1990 a prožíval zvláštní pocit, když viděl pozemek velvyslanectví prázdný. Na pozdější výroční setkání však nejezdíval, protože vzpomínky vyvolávané přímo na místě byly příliš intenzivní. Pomáhal však s obnovou bývalé NDR, kde mu v kontaktu s lidmi jeho zkušenost z nasazení v Praze velmi prospívala. 

S tehdejšími uprchlíky z velvyslanectví v kontaktu nebyl, pracoval tehdy velmi profesionálně, protože nevěděl, jak celá situace dopadne. Přece jen si tehdy nebyl jistý, zda všichni nakonec neskončí v nějakém vězení Stasi. Na výroční setkání do Prahy jezdil až posledních několik málo let a zúčastnil se oslav 35. výročí.