„A začali si nás zvát na výslech. První manžel. Ten vyšel ven – ‚Prostě konec,‘ říkal. A pak jsem šla já. A mně bylo asi dvacet jedna v té době. A teď oni začali takový výslech, ten začátek si pamatuji: ,A vy žijete s tím člověkem? Kde vy vlastně bydlíte?‘ A člověk byl takový poslušný, říkala jsem: ,No tady v garsonce.‘ ,No a co s ním, jako vy s ním žijete?‘ Prostě šli na tohle téma – co já s ním můžu mít a že je to vlastně takové neetické nebo jak bych to nazvala, nemorální. Že já žiju nemorální život. Prostě normálně chodím do školy dálkově, pracuji, ale to, že mám přítele, tak to je nemorální. A on měl vlastně svoje bydlení, my jsme ani nebydleli spolu. Ale my jsme se vlastně po roce vzali, nám to dlouho netrvalo. Takže to bylo v těch začátcích, to byl asi rok 1981. A teď začali s těmi výstavami a že musí skončit ta sympozia. A já říkám: ,To nemůžete udělat. Tady je nositelka Řádu práce, Irena Blühová. Včera jsme s ní měli otevření v muzeu, tam byly školy, měli jsme tam předávat…‘ A prostě tímhle způsobem. A je to zarazilo. A říkám: ,A víte, kdo byla Irena Blühová? Nositelka Řádu práce, která založila nakladatelství Pravda.‘ To byly noviny Pravda na Slovensku, nevím v Čechách co bylo... Rudé právo. Tak to byla Pravda na Slovensku. A já jsem to na nich viděla, jak začali... Ale možná to jenom teď myslím, protože já na to vůbec nemyslela, jen teď, když o tom vykládáme. Tak jsem si na tohle vzpomněla a možná tam byly další věci, že prostě sympozium pokračovalo, tohle bylo. No a přitom Irena Blühová, ona je studentka Bauhausu ve dvacátém devátém nebo kdy to tam studovala. A pak sice byla komunistka, založila to nakladatelství, ale byla pronásledovaná, dostala utrum. Jenomže oni to nevěděli.“
„Ono se to musí vždycky vrstvit, když se mluví o tom období [totality]. Když se mě pak ptali mladí kolegové v práci, jak jsme to mohli dopustit, proč jsme volili komunisty... A já jsem jim vykládala, že moje první volby byly v době, kdy jsem maturovala na gymnáziu, a za námi chodili – politici bychom je mohli nazvat, to se v té době neříkalo. Říkalo se jenom 'súdruh komunista', soudruzi. Přišel nějaký soudruh a dělali nám přednášky. My jsme měli takové dotěrné dotazy, ale vždycky to bylo nějaké rozumné. Tak já jsem normálně věřila, že volby můžou být i spravedlivé. Šla jsem do volební místnosti… A že jsou svobodné. Šla jsem do volební místnosti a oni mi dali lístek, že to mám vzít a hodit do té schránky. A já jsem byla přesvědčená, že tam ještě bude něco dalšího a že tam bude plenta a že já to jako… Já jsem to tedy hodila a vyšla jsem ven a pak jsem brečela. Celou cestu jsem šla, tam je takový potok, to je asi 20 minut, a tam jsem si sedla a vybrečela jsem se, že to je zklamání veliké. Ale já vlastně nevím, že jsem byla nějaká naivní, že co jsem čekala?“
Anna Fassatiová se narodila 27. března 1958 ve slovenských Topoľčanech jako nejmladší ze čtyř dětí Emílie a Vladimíra Gíretových. Otec za druhé světové války utekl z proněmecké armády Slovenského štátu k partyzánskému odboji, kde byl zajat. Podařilo se mu uprchnout a do konce války se skrýval. V dětství Annu hluboce poznamenal rok 1968, především otcovo odmítnutí postu náměstka a roztrhání knížky Svazu československo-sovětského přátelství před očima dětí. Po maturitě nebyla přes výborné výsledky přijata na denní studium Vysoké školy ekonomické v Banské Bystrici a začala studovat tzv. dálkově, kdy byla zaměstnána ve Středoslovenském muzeu. Roku 1981 se provdala za Tomáše Fassatiho a společně v letech 1980–1985 v Banské Bystrici provozovali pod hlavičkou Socialistického zväzu mládeže galerii s názvem „Galéria F“ zaměřenou na fotografie a grafický design. Dařilo se jim vystavovat v Čechách zakázané autory i mezinárodně známé fotografy, pořádali sympozia a tiskli kvalitní grafické materiály. Časem se galerie dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, manželé byli vyslýcháni a v roce 1985 byla činnost zastavena. Roku 1989 se rodina přestěhovala do Čech a po sametové revoluci se Fassatiovi podíleli na vzniku Muzea umění a designu v Benešově, které získalo mezinárodní renomé. V letech 2015–2017 čelili politickému tlaku nového vedení města, který vyústil v odchod dlouholetých pracovníků včetně Fassatiových. Za činnost v 80. letech a šíření samizdatu obdržela Anna Fassatiová roku 2022 status účastníka třetího odboje. Dále byla oceněna titulem Osobnost benešovské demokracie (2018) a cenou Srdce Benešova (2024) za celoživotní přínos kultuře a budování občanské společnosti. Po odchodu z muzea pracovala krátce na Filozofické fakultě UK, od pandemie covidu je v důchodu. V době natáčení v roce 2025 žila v Praze.
