Jiří Dvořák

„Já jsem si ještě vzpomněl – v tom Malechově, když byly volby v roce 1986, tak za námi přišla k baráku celá ta komise s tou urnou, a jestli bychom nešli volit. Tak si pamatuju, že tenkrát jsem jim říkal: ‚Heleďte, není na výběr. Komunisty volit nebudeme a není na výběr.‘ Ale oni říkali, to si pamatuju: ,Ale prosím vás, my tady nebudeme mít těch sto procent v té vesnici.’ Že neodevzdají sto procent lístků. A my jsme říkali: ,To se nedá nic dělat.’ To už jsme tam bydleli se ženou, ještě jsme nebyli oddaní, ale bydleli jsme spolu. Říkali jsme: ,Nezlobte se, ale my zkrátka volit nebudeme.’ Tak nakonec odešli a potom po nějakém čase, vím, že žena říkala, že někde zjišťovala, jaká byla volební účast. Ukázalo se, že Malechov se prezentoval, že měl sto procent. A nevím, jak to udělali.“

„Tenkrát to bylo ještě takové lehké pošimrání ze strany StB. Byli jsme s kamarádem v Polsku a přivezl jsem si takový odznak, který měli harceři polští. A na tom byl takový kříž a na tom byla lilie. Tak jsem si to dal na bundu tenkrát a bylo to na šroubek, na matičku. Tak jsem si to dotáhl kleštěmi a nosil jsem to na bundě. No a jednou takhle jsem šel po dnešní Americké třídě v Plzni a zastavil mě takový pán středního věku, takhle klopu zvednul, povídal, že je od Bezpečnosti, abych se legitimoval. Dal jsem mu občanku a on si všimnul, že mám ten odznak. A povídal, co to tam mám. Já jsem říkal, že to jsem si přivezl z Polska. A on říkal: ,Tak tohle se nemůže nosit.’ A abych to sundal. Já jsem říkal: ,No, ale to nejde sundat, já jsem to dotáhl kleštěmi doma.’ A ne, ne, tak to vzal, popadl tu moji bundu a tak dlouho to mordoval, až se mu to povedlo povolit, sebral mi to a povídal, že si pro to přijdu potom k nim. Takže to bylo první, přišla mi obálka s předvoláním na výslech, nahoru, na tu Klatovskou. Takže jsem se tam dostavil, proběhl výslech: s kým se stýkám, kde se člověk pohybuje, kam jezdí, jaké má přátele, jaké má názory. Během toho výslechu se jich vystřídalo víc, mělo to nějaký svůj scénář. No a takže potom to tam doťukal na stroji, ne všichni byli zdatní, takže to chvilku trvalo, než to naklofal na tom psacím stroji. A člověk měl čas, ještě trošku mu běžely myšlenky, co řekne a co ne. No a takže vám dali přečíst tu výpověď, podepsat. A když to zakládal do desek a dával to do šuplíku, ten spis, tak jsem viděl, že na šuplíku je cedulka ‚závadová mládež‘. Takže takhle vlastně si pamatuju, že se člověk dostal do té mašinérie, když to tak řeknu, a už si vás našli.“

„Jedna z prvních věcí, že když člověk nastoupil, tak přišli, aby vstoupil ke svazákům, do Socialistického svazu mládeže [SSM]. No, tak to jsem odmítl. To jsem říkal: ‚Já nepotřebuji být v tom svazu, ani nechci.‘ A to byl takový průběžný, neustálý boj. Možná do toho třeťáku, kdy člověka nutili. Jestli mohu odbočit, vím, že spolužačky ze základky, které šly na gymnázium, tak ještě v deváté třídě si je třídní učitelka zavolala a řekla jim, že pokud nevstoupí do SSM, tak jim nedá doporučení na ten gympl. Takže takhle vlastně to fungovalo. No, takže člověk už se takhle vyčleňoval. Nedělal jsem to prvotně, že bych se stavěl do role nějakého bojovníka proti režimu. Ale když jsem viděl, jaké je tam pokrytectví, a když jsem viděl, že v rodině nebo mezi přáteli jsou to úplně odlišné světy, tak prostě postupně tak nějak ve mně uzrálo, že s tím nechci mít nic společného. Takže postupně jsem dělal takovéhle kroky, přirozeně. Samozřejmě že to člověka určitým způsobem z té společnosti vyčlenilo. Ale nebylo to to prvotní. Člověk se nechtěl vyčlenit. Člověk chtěl žít, jaké měl představy, nebo jak se v něm formovaly nějaké hodnoty a vstupoval vlastně do života.“