Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Dvořák (* 1960)

• narozen 20. května 1960 v Plzni jako syn Jiřího a Jiřiny Dvořákových

• v rodině se tradovaly vzpomínky na osvobození Plzně americkou armádou

• vyučil se instalatérem pro Pozemní stavby Plzeň

• v učilišti odmítl vstoupit do SSM

• postupně se sbližoval s undergroundovým prostředím

• Státní bezpečnost ho vyslýchala a vedla jako příslušníka „závadové mládeže“

• roku 1982 s přáteli koupil dům v Malechově u Klatov

• nákup domu provázelo trestní stíhání, protože oficiální kupní cena byla nižší než skutečná

• Jiří Dvořák byl odsouzen k podmíněnému trestu s dvouletým odkladem

• v Malechově několik let žili komunitním životem, hospodařili, pořádali společenská, kulturní i sportovní setkání

• i zde je sledovala a vyslýchala StB, která provedla nejméně jednu domovní prohlídku

• v druhé polovině 80. let se společenství v Malechově pod tlakem postupně rozpadlo

• v roce 1987 Jiří Dvořák s manželkou dům prodali a přesídlili do Babic u Teplé

• zde se zapojili do činnosti křesťanského společenství

• v Babicích a okolí pracoval jako sanitář, pracoval na pile, v botanické zahradě i v domově pro handicapované

Jiří Dvořák se svou ženou a přáteli dokázal v 80. letech uskutečnit sen mnoha mladých lidí z undergroundu: koupili dům na venkově, kde mohli žít společně a po svém stranou konformní normalizované společnosti. Za dočasnou a relativní svobodu ale zaplatili soudním popotahováním a dohledem Státní bezpečnosti: „I po dlouhých letech, když mi přišla obálka s pruhem, mi celým tělem projel divný pocit. To se do člověka otisklo a později s tím v životě chtě nechtě zápolil,“ konstatuje Jiří Dvořák, kterého přátelé oslovovali přezdívkou Jura podle Jurajdy – filozofujícího kuchaře okultisty z románu „Osudy dobrého vojáka Švejka“.

Rodinné vzpomínky na osvobození Plzně

Jiří Dvořák se narodil 20. května 1960 v Plzni a vyrůstal v plzeňské čtvrti Bolevec. 

Jeho matka Jiřina, za svobodna Krásná, pocházela z Plzně. V rodině se tradovalo, že Jiřinina matka, „babička bolevecká“, pracovala jako šestnáctiletá dívka v místní muniční továrně, v dílně, kde se granáty plnily střelným prachem. Roku 1917 tam došlo k tragické nehodě, při velkém výbuchu zahynuly asi tři stovky dělníků a dívka se spolu s dalšími zachránila útěkem. Jiřina vystudovala obchodní školu a celý život pracovala jako účetní v různých podnicích. 

Dědeček z otcovy strany pocházel z jižních Čech, kde rodina provozovala hospodu, a žil v plzeňském Božkově. Pracoval jako malíř pokojů a jezdil za prací do Francie, později se u něj vyučil i jeho syn, pamětníkův otec Jiří Dvořák starší. 

Za druhé světové války zažili oba rodiče dramatické situace. Jiří Dvořák starší byl roku 1945 totálně nasazen u Brna na kopání zákopů. Podařilo se mu odtamtud utéct, ale při cestě vlakem zažil nálet amerických hloubkařů: „Nechali lidi vyskákat z vlaku a pak rozstříleli lokomotivu,“ popisuje Jiří Dvořák. Jedna z kulek uvízla v polštáři, který si otec vezl s sebou. 

Spojenecké nálety zažila i matčina část rodiny v Plzni. Jeden z nejhorších byl veden na seřaďovací nádraží za kopcem Mikulka. Přímo v Bolevci při bombardování zahynula jedna rodina v sousední ulici. 

Oba rodiče rádi vzpomínali na příjezd americké armády do Plzně: „Dodneška mám po mamince památník se jmény a adresami amerických vojáků,“ říká Jiří Dvořák. Dobrý dojem na ně udělaly zejména jednotky prvního sledu, které se účastnily frontových bojů. Jiřina si po roce 1945 dopisovala s dívkou z Ameriky a dvě její sestřenice se provdaly za americké vojáky a odešly do USA. 

V době, kdy Jiří Dvořák vyrůstal, však už tato témata byla komunistickým režimem tabuizovaná. Vybavuje si dětskou vzpomínku, kterou mu na srazu třídy ze základní školy připomněla bývalá spolužačka: „Ve čtvrté třídě nám paní učitelka vyprávěla, že nás osvobodila Rudá armáda. A já jsem se prý postavil a řekl jsem paní učitelce, že to není pravda, že nás osvobodili Američané.“ 

21. srpen 1968 – den, kdy poprvé viděl dospělé lidi plakat

Jiřího rodiče se politicky neangažovali a doma se o ožehavých tématech raději moc nemluvilo. Vyrůstal jako jedináček; až v dospělosti se dozvěděl, že mohl mít staršího bratra, který zemřel při předčasném porodu. Své dětství na okraji Plzně, v blízkosti boleveckých rybníků, popisuje jako hezké a poměrně bezstarostné. S politickým uvolněním v druhé polovině 60. let a blížícím se pražským jarem začínaly být i mezilidské vztahy družnější a otevřenější; Jiří Dvořák onu dobu popisuje jako „barevnou“ a naplněnou optimismem.  

Část srpna roku 1968 trávil Jiří na prázdninách s rodiči a jejich přáteli na přehradě Hracholusky nedaleko Plzně. Zde se k nim dostala zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa: „Takže jsme se sbalili a jeli jsme autem do Plzně. V Prešovské ulici najednou proti nám vyjel tank a nezastavoval. Vycouvali jsme do boční ulice a nějak jsme se dostali na náměstí, které ale bylo zaplněné nákladními auty a tanky. Vystoupili jsme a maminka mluvila rusky s jedním vojákem, který vykoukl z poklopu tanku. Najednou se objevil velitel, toho vojáka seřval, poklop se zabouchl a už nikdo nevylezl.“ Otec hned po příjezdu domů odšrouboval z domu ceduli s názvem ulice. 

Jiří Dvořák vzpomíná na nepříjemné pocity strachu a nejistoty dospělých, které se přenášely i na děti: „Mezi dospělými se mluvilo o tom, jestli bude válka.“ Soused, se kterým trávili prázdniny v Hracholuskách, byl voják z povolání: „Byl první dospělý člověk, kterého jsem viděl brečet. Později, když přišly čistky v armádě, ho vyhodili.“ 

V následujících dnech Jiří přinesl domů balík novin shozený ze sovětské helikoptéry, a otec jen poznamenal, že budou dobré na podpal do kamen.  

Za určité meze prostě nepůjdu

Vzhledem k tomu, že Jiří na základní škole neměl moc dobrý prospěch, nastoupil po absolvování deváté třídy do učení na instalatéra pro podnik Pozemní stavby Plzeň. Vzpomíná, že už na konci základní školy se děti setkávaly s tlakem na vstup do Socialistického svazu mládeže (SSM): „Spolužačky, které se hlásily na gymnázium, si učitelka zavolala a řekla jim, že pokud nevstoupí do SSM, nedá jim doporučení.“ 

On sám se s náborem do SSM setkal až v učilišti a vstoupit odmítl, přestože nátlaku čelil opakovaně. „Nedělal jsem to prvotně proto, že bych se stavěl do role nějakého bojovníka proti režimu. Ale když jsem viděl to pokrytectví, že rodina, přátelé a veřejný prostor jsou úplně odlišné světy, nějak ve mně uzrálo, že s tím nechci mít nic společného,“ vysvětluje. „Samozřejmě že to člověka určitým způsobem vyčlenilo ze společnosti. Ale to nebyl můj záměr. Chtěl jsem žít podle svých představ a hodnot, se kterými jsem vstupoval do života.“ 

V tomto období se zajímal o zahraniční rockovou hudbu, poslouchal Radio Luxembourg, od kamarádů si půjčoval zahraniční desky a přehrával si je na kotoučový magnetofon. S hudebním fanouškovstvím se samozřejmě pojilo i to, že si postupně nechal narůst dlouhé vlasy: „Byla to určitá forma protestu, vymezení proti světu, v jakém jsme žili. Viděl jsem, že ta společnost je jiná, než se prezentuje, a nechtěl jsem s tím souznít.“ Jiří byl odhodlaný si dlouhé vlasy ponechat, i kdyby mu za to v učilišti hrozili vyloučením: „Nejsem konfliktní člověk, ale už tehdy jsem byl rozhodnutý, že za určité meze prostě nepůjdu.“ 

V postupném sbližování s undergroundem mu byl inspirací soused Jiří Kratochvíl. Jezdila za ním parta o něco starších dlouhovlasých lidí, mimo jiné František Čuňas Stárek a další obyvatelé komunity v Nové Vísce. Ti ale vystupovali jako poměrně uzavřená skupina, Jiřího navíc odrazoval i určitý věkový odstup, takže se více realizoval se stejně starými přáteli z okolí. 

Společně chodili do hospod v okolí a postupně začali pořádat různé akce, například v roce 1979 zorganizovali v Útušicích koncert Psích vojáků s tehdy čtrnáctiletým Filipem Topolem, který úspěšně proběhl bez policejního zásahu. Další víkendové akce s hudbou se konaly na chalupě v Újezdu u Chanovic. Navštěvovali venkovské „baráky“, kde v té době žilo několik undergroundových komunit, například ve Služetíně a v Hrochově Týnci. 

Jiří Dvořák se spřátelil s Davidem Němcem, synem disidentů Jiřího a Dany Němcových, a několikrát navštívil jejich legendární byt v Praze v Ječné ulici. Vzpomíná, že v bytě vždycky vládla rušná atmosféra: „Jeho rodiče seděli u stolu s dalšími lidmi a debatovali. Úplně jsem se mezi ně necpal, byli o generaci starší, takže jsem měl trošku respekt a odstup. Ale bylo to takové nahlédnutí do jiného světa.“ 

V šuplíku „závadová mládež“

Tak jako mnoho mladých mužů v undergroundu Jiří dosáhl zproštění vojenské služby skrze krátkou hospitalizaci na psychiatrii: „Při prvním odvodu jsem dostal odklad a při druhém modrou knížku. Chvíli jsem si pobyl v ,Kuffneráku‘ [psychiatrická klinika Kuffnerův ústav v Plzni].“

Se spolužákem ze základní školy se Jiří několikrát vypravil do Polska, kde je hostila spřátelená rodina a jednou tam navštívili koncert bluesového zpěváka Johna Mayalla. Z Polska si přivezl odznáček harcerů, polských skautů, který nosil připevněný na bundě. A právě ten k němu poprvé přitáhl pozornost Státní bezpečnosti (StB). Jednou ho na ulici zastavil muž v civilu, ukázal mu odznak pod klopou a vyzval ho, aby se legitimoval. Přitom si povšiml odznaku s křížem a lilií, začal se na něj vyptávat, poté ho násilím z bundy strhl a oznámil Jiřímu, že si pro něj přijde „k nim“. Zanedlouho mu skutečně přišlo předvolání k výslechu na služebně na třídě 1. máje (dnešní Klatovské). 

„Ptali se, s kým se stýkám, kde se pohybuju, kam jezdím, jaké mám přátele, jaké mám názory. Přitom mi běželo hlavou, co říct a co ne,“ vzpomíná Jiří Dvořák. Když si policista nakonec jeho výpověď zakládal do šuplíku, Jiří si povšiml, že je na něm cedulka „závadová mládež“. „Takhle se člověk dostal do té mašinérie. Potom už si vás našli.“ 

Od té doby býval předvoláván na výslechy opakovaně, nebo ho sebrali přímo na ulici. „Snažil jsem se říkat co nejméně jmen, dávat co nejméně informací nebo zavést hovor jinam. O některých věcech byli ale poměrně dobře informovaní, takže nemělo cenu hrát divadlo. Některé věci člověk řekl na rovinu, ty zásadnější se snažil nepustit.“

Na samém začátku 80. let Jiří Dvořák uvažoval o emigraci, s kamarádem si dokonce zažádal o devizový příslib do Jugoslávie a skutečně ho získali. Pak byl ale opět předvolán k výslechu na třídu 1. máje, kde mu devizový příslib zabavili. 

Dům, kde chtěli žít po svém

Alternativou k emigraci na Západ byla „emigrace“ do venkovské undergroundové komunity. Začátkem 80. let proto Jiří Dvořák s přáteli začali uvažovat o pořízení venkovské usedlosti, kde by mohli žít podle svého: „Slibovali jsme si od toho, že budeme moci žít tak, jak jsme si to představovali. Že to bude opravdu svobodný prostor, který naplníme našimi představami o životě. Že za námi budou jezdit přátelé a Státní bezpečnost nás nebude obtěžovat.“ 

Začali proto sledovat inzeráty na prodej venkovských domů. Volba padla na budovu bývalého zájezdního hostince v Malechově u Klatov, což byl velký dům s 12 ložnicemi, sálem, stodolou a stájí. Prodával ho sochař Čestmír Suška, který v té době uvažoval o odchodu do emigrace. Dohodli se, že dům koupí za 100 tisíc korun. Kupní smlouva však byla napsána pouze na částku 45 tisíc, aby se prodávající vyhnul placení vysoké daně. Dohodli se, že v den podpisu smlouvy předají pouze oněch 45 tisíc a zbytek peněz budou splácet postupně. 

V době, kdy průměrná mzda činila dva a půl tisíce korun, nebylo snadné dát peníze dohromady. „Vybral jsem spoření, vybral jsem vkladní knížku, něco jsem si povypůjčoval. Půl roku jsem k obědu v práci jedl jenom vločkovou kaši,“ popisuje Jiří Dvořák. 

Krátce po nastěhování do Malechova ho však znovu kontaktoval bývalý majitel Čestmír Suška: „Ozval se, že je průšvih, že hrozí, že přijdeme o barák a on sám z toho bude mít další nepříjemnosti.“ Ukázalo se, že policie se dozvěděla, že skutečná prodejní cena domu byla vyšší než oněch 45 tisíc, a podala na sochaře trestní oznámení. Čestmír Suška v rozhovoru s Pamětí národa naznačil, že za tím mohlo být udání ze strany otce jednoho z kupujících (nešlo o otce Jiřího Dvořáka).  

Proběhl soudní proces, při němž Jiří Dvořák a jeho přátelé na radu právníka změnili původní výpověď a potvrdili, že zaplatili pouze 45 tisíc, jak bylo uvedeno ve smlouvě. 

Protože ale původně Jiří Dvořák vypovídal jinak, dostal za křivou výpověď trest deset měsíců s podmínkou na dva roky. Následující dva roky prožíval v trvalé obavě, že za sebemenší přestupek může skončit ve vězení: „Člověk měl pořád nůž na krku. Byly chvíle, kdy jsem to dokázal vypustit z hlavy, ale pořád mě to pronásledovalo jako stín.“ 

S přáteli i se sousedy

Přes tento komplikovaný začátek se sen o svobodném komunitním životě částečně naplnil. Jiří Dvořák se do Malechova přistěhoval na konci roku 1982, postupně přibývali i další přátelé. Pravidelně sem přijížděl jeden ze spolumajitelů, Milan Judl. Po maturitě se přistěhovala Jiřího budoucí žena Jitka. Dalšími obyvateli se stal Pavel Richter s manželkou Ivanou a Viktor Bret. 

Po vzoru bývalého majitele Čestmíra Sušky, který v Malechově organizoval výtvarná sympozia, uspořádali hned v roce 1983 výstavu z tvorby Viktorovy sestry Renaty Bretové a happening. Začali se věnovat hospodaření, postupně si pořídili slepice, husy i prase. Jiří Dvořák s Viktorem Bretem pracovali v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD), Jiří nejprve jako instalatér, poté jako přidavač v zednické četě. 

Soužití celé komunity bylo harmonické, vznikala jen drobná nedorozumění ohledně rozdělení práce: Pavel Richter, který pracoval v kanceláři, býval po pracovní době méně unavený než jeho fyzicky pracující přátelé a měl více energie věnovat se opravám domu. Dobře vycházeli i s místními lidmi, s nimiž se potkávali v práci i v hospodě: „Viděli, že chodíme do práce, že nejsme úplní budižkničemové. Snažili jsme se mít s nimi dobré vztahy.“ Místní se účastnili i občasných fotbalových nebo hokejových utkání, která přátelé pořádali. 

Přijíždělo za nimi mnoho návštěv, například na sledování hudebního pořadu Rockpalast v německé televizní stanici WDR, která se v západních Čechách dala chytit. Tu a tam se objevovali Silvestra a Jaroslav Chnápkovi z Osvračína – bývalí členové v té době již rozehnané komunity v Nové Vísce, a další signatáři Charty 77: Václav Luhan, Miloš Kraus, Jan Rampich, Milan Kohout a Ladislav Rohrbach. Někteří přiváželi samizdaty, například výtisky časopisu Vokno, které byly v domě každému k dispozici. 

Pocit bezmoci, který v člověku zůstává

Klatovská Státní bezpečnost ale nezahálela. Jednou Malechovští pořádali zabijačku s velkou účastí přátel a právě tuto událost si StB vybrala za příležitost k velkému zátahu: „Uzavřeli všechny příjezdové cesty do Malechova. Byla už tma, když se ozvalo bouchání na dveře. Pavel šel otevřít a slyšeli jsme dupot po schodech nahoru do patra. Příslušníci se nám rozběhli po baráku, udělali domovní prohlídku,“ popisuje Jiří Dvořák. Některé návštěvníky odvezli k výslechu rovnou, obyvatelé usedlosti dostali obsílky v následujících dnech. 

K dalšímu, poněkud kurióznímu případu perzekuce došlo na vesnické zábavě ve Strážově. Pořadatelé nechtěli Jiřího Dvořáka vpustit dovnitř, prý proto, že nemá společenský oblek, vytýkali mu zejména boty. Kamarádi, se kterými přišel, už byli v lokálu, a oknem se s nimi domluvil, že si boty od někoho z nich vypůjčí, aby mohl projít dveřmi. Už se začal zouvat, mezitím ale pořadatelé zavolali klatovskou Veřejnou bezpečnost. Policisté Jiřího odvezli ze Strážova jen v ponožkách do Běšin, kde ho na rozcestí vyhodili z auta a poslali ho na nádraží. Ze vzdoru se rozhodl na zábavu vrátit a putoval šest kilometrů v mrazivém počasí po venkovské silnici. Na zábavu, která se mezitím už chýlila ke konci, se nakonec dostal, protože pořadatelé mezitím odešli. Jiří Dvořák si vybavuje pocity, na které nikdy nezapomněl: „Nic nezmůžete, nemůžete se s nimi prát nebo hádat. A domluvit se s nimi nedalo. Člověk má v sobě uložený ten pocit bezmoci, kdy si s vámi režim může jakoby dělat, co chce.“ 

Na přelomu let 1984–1985 se opět ocitl před soudem, naštěstí v době, kdy mu již vypršela první podmínka. Při bourání staré malechovské cihelny se domluvil s místním JZD, že si může odvézt několik trámů. Svou hromadu měl připravenou vedle cihelny, ale nějaký čas trvalo, než sehnal odvoz. Když byl konečně traktor k dispozici, vydal se pro trámy a zjistil, že jeho hromada je pryč. Odvezl si tedy alespoň několik trámů, které tam zbyly a o nichž se domníval, že je nikdo nechce. Po nějaké době ho předseda JZD obvinil, že trámy ukradl, a nechtěl si nechat situaci vysvětlit. 

Za nějaký čas pak pro něj do práce přišli příslušníci Státní bezpečnosti: „A jak to, že nejsem u soudu? Prý že dneska mám soud. Říkal jsem, že o tom vůbec nevím.“ Odvezli ho tedy rovnou do soudní síně, kde opět jeho obhajobu nikdo nebral v potaz a odsoudili ho ke třem měsícům podmíněně. 

Státní bezpečnost zřejmě získávala informace o obyvatelích malechovské usedlosti od místních obyvatel. „Nemám to zjištěné, nepídil jsem se po tom, ale může to tak být,“ uvažuje Jiří Dvořák. „Měli jsme s nimi blízký kontakt v práci, v hospodě i na fotbale. Občas jsem zašel i do klubovny mezi svazáky. Náš dům se nacházel uprostřed vesnice, nic jsme neskrývali. Proč taky?“ 

Se Státní bezpečností však spolupracoval také nejméně jeden z návštěvníků, Josef Jung, přezdívaný Zub. „Měl jsem ho za opravdu blízkého kamaráda,“ vzpomíná Jiří Dvořák. Při svých návštěvách pokaždé naléhal, aby si s ním Jiří vyšel na noční procházku do kopců nad Malechovem, kde si v klidu popovídají. „Během těch vycházek jsme probírali všechno možné. Často se mi nechtělo se v noci někam plahočit, ale měli jsme opravdu blízký vztah, takže jsem souhlasil.“ 

Rozloučení s Malechovem

V polovině 80. let se společenství v Malechově začalo postupně rozpadat. Pavel a Ivana Richterovi oznámili, že se chtějí odstěhovat. „Nevymlouval jsem jim to, bral jsem to jako hotovou věc,“ konstatuje Jiří Dvořák. Až v roce 2010 se z knihy „Baráky: Souostroví svobody“ Františka Čuňase Stárka a Jiřího Kostúra dozvěděl, že Richterovi v té době čekali dítě a Státní bezpečnost jim vyhrožovala, že pokud zůstanou v Malechově, dítě jim mohou odebrat a umístit do kojeneckého ústavu. 

Milan Judl, který byl jedním ze spolumajitelů domu, přijížděl jen čas od času, stejně jako Ladislav Rohrbach s manželkou Janou. Silvestra a Jaroslav Chnápkovi z Osvračína mohli přijet na návštěvu jen zřídka, protože chovali hospodářská zvířata, která nemohli opustit. Nejdéle v Malechově s Jiřím Dvořákem a jeho partnerkou Jitkou vydržel Karel Jungwirth. 

Tlak na obyvatele usedlosti postupně sílil. V době voleb v roce 1986 se před domem objevila volební komise s urnou a přemlouvali Jiřího a Jitku, aby odevzdali své hlasy. „Říkal jsem jim, že není z čeho vybírat, komunisty volit nebudeme.“ Předseda komise argumentoval svými obavami, že bez jejich hlasů obec s malým počtem obyvatel nebude moci vykázat stoprocentní účast. Později ale statistiky ukázaly, že navzdory absenci hlasů Jiřího a Jitky Dvořákových Malechov stejně prezentoval stoprocentní volební účast svých obyvatel. 

V říjnu 1986 Jiřího Dvořáka předvolala klatovská Státní bezpečnost na další výslech, který byl podle jeho slov „ze všech nejšťavnatější“. Ve vyslýchání se střídali dva příslušníci, jeden naoko přátelský, druhý drsnější. Nutili ho, aby ve svém domě odmítal jakékoli návštěvy. Nakonec mu nabídli možnost vystěhování na Západ. „Tehdy už jsem byl pevně rozhodnutý, že se vystěhovat nechci.“ 

Ale i když nechtěli odejít za hranice, Jiří s Jitkou stále intenzivněji zvažovali odstěhování z Malechova. Chtěli najít místo, kde by se vyhnuli pozornosti StB a zároveň by měli více prostoru pro svoje hospodářská zvířata, zejména koně. 

Začátkem roku 1987 je kamarád upozornil na volný dům k pronájmu v Babicích u Teplé v okrese Cheb, doslova „na konci světa“: „Do Babic ještě vedla cesta, dál už silnice mizela ve sněhu, který dosahoval až do pasu.“ Nastěhovali se sem v květnu 1987, v době, kdy už čekali prvního potomka. Krátce předtím se v Klatovech vzali. 

Anabáze s Malechovem tím ale neskončila. Prodej domu se protahoval, a protože Dvořákovi se odtamtud odhlásili, národní výbor chtěl do domu umístit nájemníka, čímž by se dům stal mnohem hůře prodejným. Nakonec se ale našel kupec a Jiří Dvořák uzavřel malechovskou éru tím, že vrátil peníze všem zúčastněným. 

„Ve snech jsem se ale ještě mnoho let do Malechova vracel a zdávalo se mi, že dům znovu kupujeme,“ vzpomíná. „To období bych za nic neměnil. Otisklo se mi do života a jsem za to vděčný.“ 

Křesťanské společenství v Teplé 

V Babicích už Dvořákovi nežili komunitním způsobem života, ačkoli přátelé tu a tam přijížděli na návštěvu. Narodily se jim děti, vedli běžný rodinný život. Problémy se Státní bezpečností ustaly. 

V létě 1988 se prostřednictvím Vlasty a Milana Satkových dozvěděli o místním evangelickém společenství, začali chodit na bohoslužby a na páteční setkání „třicátníků“ na faře v Teplé. Na setkáních zněly písně Sváti Karáska, Jiří Dvořák tam podle svých slov poznal mnoho inspirativních lidí, například katolického kněze Aleše Opatrného. Navštěvovali také neoficiální biblické kurzy Navigátoři, které spolupořádali křesťané ze Západu. Jiří se zprvu podivoval, proč jim na konci lekcí kladou na srdce, aby se z kurzů pokud možno rozcházeli nenápadně po menších skupinkách: „Až později jsem pochopil, že křesťané byli ze strany StB sledovaní úplně stejně jako lidi z disentu nebo z undergroundu.“  

Jeden z členů církve ho požádal, aby ve svém domě v Babicích ukryli křesťanskou literaturu, tištěnou na Západě a pašovanou do Československa. Zpočátku knihy schovávali v prostoru mezi trámy u stropu, ale později, když zjistili, že Státní bezpečnost je už nechává na pokoji, je uložili do domácí knihovny. 

Jiří čím dál intenzivněji vnímal propojení mezi undergroundem a věřícími. Připomíná citát z dopisu Římanům, který zmínil Svatopluk Karásek v dopisu Ivanu M. Jirousovi do vězení: „Těm, kteří milují Boha, všechny věci spolupůsobí k dobrému.“ Sám k němu dodává: „Uvědomil jsem si, že i v undergroundu – i když my jsme si tak tenkrát neříkali – jsou lidé, kteří hledají Boha, které víra posiluje a je jim ku pomoci.“ 

Těžké časy netrvají věčně

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 sledovali Dvořákovi sice s nadšením, ale zpovzdálí. Chovali koně a měli malé děti, takže si nemohli dovolit jezdit na demonstrace do velkých měst. Jiří Dvořák vzpomíná na bizarní okamžik, kdy po pádu režimu potkal jednoho ze „svých“ estébáků v obchodě v Klatovech: „Oba jsme tam byli se svými rodinami a on se mě tak vesele, přátelsky ptal, jak se mám. Rozum mi nad tím zůstával stát.“ 

V průběhu let pracoval jako sanitář v nemocnici v Mariánských Lázních, podílel se na vedení místního křesťanského společenství, pracoval na pile, v botanické zahradě v Bečově, jako asistent sochaře Václava Gatarika i jako údržbář v domově Pramen pro mentálně handicapované. 

„Těžké časy netrvají věčně,“ formuluje Jiří Dvořák poselství pro budoucí generace. „Mladým lidem bych tedy chtěl vzkázat, aby neupadali do pesimismu. Vytrvalý člověk těžká období překoná. Dnešní doba navíc nabízí svobodný prostor, který mohou naplnit tím nejlepším ze sebe. Požehnanější je ten, který dává, než ten, který bere.“ 

Reflektuje také dědictví undergroundu, které pro něj stále zůstává důležité: „Přál bych si, aby lidé, kteří v té době nějak trpěli, dokázali najít smíření s Bohem a pokoj v srdci, aby nezůstávali jenom u vzpomínek na minulost a půllitru piva. Jak se říká, už se kácí i v našem lese. A nechtěl bych, aby odcházeli na věčnost se zahořklým srdcem.“