„Trvalo to asi týden, než pro mě přišla StB přímo do divadla, do práce, a odvedli mě přímo z práce k výslechu.“ – „To jsme v roce 1989?“ – „To už je rok 1989. To byl srpen 1989, potom, jako bylo to myslím krátce před 21. srpnem, kdy byla demonstrace. Vím, že Moniku Elšíkovou sebrali v Praze na demonstraci. Já jsem vlastně... odvedli mě ‚na kopec‘. První den mě vyslýchali dvanáct hodin, pak mě zavřeli do cely, pak mě vyslýchali ještě druhý den. Střídali se na mě hodný a zlý. Jeden mi sliboval garsonku, když řeknu všechna jména, druhý mi řekl, že mi narve hlavu do skříně a rozmlátí mi ji. Bylo tam vyhrožování. Já samozřejmě nejedla. Snažili se, abych něco jedla, protože bylo zvykem držet hladovku, takže i já. Pamatuji si, když jsme tenkrát, když se k tomu schylovalo, seděli na Myslivně, že se mě ptal Bedřich [Koutný], jestli jsem připravená. Řekla jsem, že ano – paragraf 53b, právo nevypovídat. A to jsem opakovala celý výslech. Nikoho jsem nepráskla, nic jim neřekla, absolutně nic se ode mě nedozvěděli. Vyhrožovali mi, že tam budu. Nevěděla jsem, jak dlouho tam budu, nedokázala jsem si to představit. Jako pro mladého člověka to pro mě byla velká zkouška, ale neřekla jsem vůbec nic. Když jsem odcházela, jeden z vyšetřovatelů mi donesl růži a řekl mi, že jsem výkvět zlínského disentu. Že jsem chytrá a inteligentní.“
„Je pravda, že taková ta moje největší aktivita, a i kdy jsem podepsala Chartu 77, byla v roce 1989 a těsně před revolucí. Tam jsem byla nejvíc aktivní a začala jsem nejvíc projevovat svůj názor. S Monikou Elšíkovou jsme daly dohromady petici za propuštění Standy Devátého. Standu Devátého jsem znala, ale ne osobně. Byl pro mě osobnost. Nevím, jestli jsem ho do té doby někde viděla osobně. Většinou jsem se viděla s Bedřichem [Koutným], Petrem [Bartošem], s Laďou Trlidou, ještě tam byl nějaký Radek, teď si nevzpomenu, taky hodně pracoval pro samizdat. Měli nějaký svůj program, Standa byl zavřený a držel hladovku. My měly petici, daly jsme ji dohromady a na druhé straně bylo Několik vět. Pak jsme ji rozmnožily, to už nevím jak. A pak jsme si vlastně našly i lidi, kteří nám ji pomůžou roznést, takže se to roznášelo do schránek všude. Do Malenovic... Vím, že nám pomáhala kočka, která jezdila s kočárkem, aby nebyla podezřelá.“ – „Jméno si nevybavíte?“ – „Helena se jmenuje, ale nevím, jak dál. Takže těch lidí, kteří třeba pomáhali, bylo víc.“
„Pak se ke mně dostaly petice k podpisu, třeba za propuštění Pavla Wonky, což byl politický vězeň, byl dlouho zavřený...“ – „A to už bylo přes kamarády z disentu?“ – „Ano, první, kterou jsem podepisovala. Já už si nevzpomínám, kdo, co, jak... Dostala jsem se k tomu, pak jsem začala opisovat nějaké věci. Pořídila jsem si starý psací stroj a na podnájmu jsem třeba celou noc ťukala a přepisovala jsem přes několik kopíráků materiály, které bylo potřeba rozmnožovat.“
Radmila Chovancová přišla na svět 17. června 1966 ve Valašském Meziříčí jako jedno ze čtyř dětí rodičů Stanislava a Ludmily Chovancových. Vyrůstala v Rožnově pod Radhoštěm. Otec byl projektantem a maminka úřednicí v rožnovské Loaně. Na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy otec vrátil státní vyznamenání a byl vyhozen z KSČ. Až do roku 1989 mohl pracovat pouze na řadových pozicích. Radmila vystudovala obor výtvarné zpracování pletenin na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, kde roku 1984 odmaturovala. Od roku 1984 pak žila v Gottwaldově a pracovala jako čalounice v Divadle pracujících. Postupně se seznámila s lidmi z okruhu gottwaldovského disentu a zapojila se do přepisování a distribuce samizdatové literatury. V letech 1988 až 1989 podepisovala petice za propuštění nespravedlivě stíhaných, jednu z nich za propuštění Stanislava Devátého iniciovala s kamarádkou Monikou Elšíkovou. Dostala se do hledáčku StB, absolvovala zadržení na 48 hodin a výslech. Stala se signatářkou Charty 77 a prohlášení Několik vět, členkou SPUSA. Stála u zrodu gottwaldovského Občanského fóra, účastnila se revolučního dění ve městě. Ještě na podzim 1989 jí kvůli protirežimním aktivitám hrozilo půl roku odnětí svobody nebo peněžitý trest. Roku 1990 se provdala za Vladimíra Trlidu, později se rozvedli. Po sametové revoluci začala podnikat. Roku 1998 se jí narodil syn Ondřej. V roce 2018 byla oceněna jako účastnice odboje a odporu proti komunismu. V roce 2025 žila Radmila Chovancová ve Zlíně.
