Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radmila Chovancová (* 1966)

• narozena 17. června 1966 ve Valašském Meziříčí

• otec po roce 1968 vrátil na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy státní vyznamenání, vyhozen z KSČ

• v letech 1980 až 1984 pamětnice studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, obor výtvarné zpracování pletenin

• po maturitě odešla do Gottwaldova, kde pracovala v čalounické dílně Divadla pracujících

• roku 1988 seznámení s Vladimírem Trlidou a lidmi z okruhu gottwaldovského samizdatu

• zapojila se do přepisování a distribuce samizdatové literatury

• v létě roku 1989 s kamarádkou Monikou Elšíkovou sepsaly a distribuovaly petici za propuštění Stanislava Devátého

• v srpnu 1989 zdržena StB na 48 hodin a vyslýchána v souvislosti s protirežimními aktivitami

• signatářka prohlášení Několik vět a Charta 77, členka SPUSA

• za protirežimní aktivity jí na podzim 1989 hrozilo 6 měsíců odnětí svobody nebo 10 000 Kčs pokuty

• v roce 1990 sňatek s Vladimírem Trlidou, manželé se později rozvedli

• v roce 2018 oceněna jako účastnice odboje a odporu proti komunismu

Sedmnáctý listopad 1989 se Radmile Chovancové vryl do paměti nejen jako den počátku demonstrací a zásahu proti studentům na Národní třídě. Právě v ten den totiž obdržela písemně rozsudek gottwaldovského soudu. Za protirežimní činnost jí hrozilo odnětí svobody na šest měsíců nebo pokuta deset tisíc korun. Zatímco v Praze se začínala psát sametová revoluce, ve Zlíně ještě v tu chvíli nikdo netušil, že systém, který ji obžaloval, už pomalu ztrácí půdu pod nohama…

Otec v reakci na příjezd tanků vrátil státní vyznamenání

Radmila Chovancová přišla na svět 17. června 1966 ve Valašském Meziříčí, pocházela ze čtyř dětí. Vyrůstala v Rožnově pod Radhoštěm. Maminka Ludmila Chovancová, rozená Tvarůžková, pracovala jako úřednice reklamačního oddělení v rožnovském podniku Loana. Tatínek, Ing. Stanislav Chovanec, absolvent tří vysokých škol, pracoval jako projektant a v oboru se mu dařilo. Patřil k reformním komunistům, rok strávil v SSSR, kde byl pověřen zprovozněním válcoven, za což posléze obdržel státní vyznamenání.

Do života rodiny zásadně zasáhly srpnové události roku 1968. „Bydleli jsme v té době ve Vidči, měla jsem dva roky, brácha mi říkal, že když jsem slyšela dunění tanků, hrozně jsem plakala, že bude válka,“ vzpomíná. V reakci na vpád vojsk Varšavské smlouvy na naše území odjel otec do Prahy, kde vrátil státní vyznamenání. Následoval rychlý vyhazov z komunistické strany. Další restrikce přišly vzápětí. Otec, který v té době kandidoval na ředitele rožnovské Tesly a byl navržen na post ministra průmyslu, měl ze dne na den po kariéře. Až do sametové revoluce pak pracoval na řadových pozicích v podnicích Tesla a Moravské vodárny a kanalizace, kde neměl příležitost uplatnit svůj talent a vzdělání. Maminka se ze všech sil snažila zmírnit diskriminaci rodiny, chtěla, aby děti směly alespoň studovat. Všechny tak, i přes otcův nesouhlas, chodily do Pionýra i prvomájových průvodů.

Učitelka dala spolužákovi facku, protože přiznal, že věří v Boha

Jako malá ještě politické souvislosti nechápala, i tak jí ale ze školních let utkvěly v paměti okamžiky, nad kterými zůstával rozum stát, a věděla intuitivně, že by se dít neměly. Jedním z nich byl výstup soudružky učitelky Křenkové, která si svou převahu dokázala zcela zbytečně a zbaběle na malém klukovi z jejich třídy. „Jeden spolužák, jehož rodiče chodili do kostela a vedli ho k víře, Rosťa, se tím netajil. Učitelka se ho před celou třídou zeptala, jestli věří v Boha… A normálně ho vyfackovala, dodneška mě z toho mrazí. Tenkrát jsem se ptala doma, jak je to možné a jestli je to v pořádku. Naši řekli, že v žádném případě. Soudružce Křenkové se nic nestalo, ale Rosťa byl strašně ponížený. Šikana dítěte učitelem kvůli víře... K dětem, které nebyly dětmi komunistů nebo nebyly v Pionýru, k těm se učitelé chovali jinak.“

Po skončení základní školy se pamětnice hlásila na střední výtvarnou školu do Brna, obor výtvarné zpracování pletenin. Nebylo jednoduché se tam dostat, z každého kraje brali pouze jednoho uchazeče. Tatínek se v čase, kdy absolvovala talentové zkoušky, modlil v kostele (kam docházela do patnácti let s rodiči). Radmila Chovancová byla přijata, talentové zkoušky zvládla výborně, mezi vyučujícími byli i protirežimně naladění lidé. Přechod do jiného města prožívala bez větších problémů, na škole potkala podobně smýšlející lidi. Po maturitě v roce 1984 už se do Rožnova k rodičům vracet nechtěla. Přestěhovala se za přítelem do Otrokovic. Přes jeho maminku se jí podařilo sehnat práci v čalounické dílně Divadla pracujících v Gottwaldově, kde pracovala až do počátku devadesátých let.

Pozvání na čajový dýchánek jí otevřelo dveře zlínského disentu

V divadle pro ni bylo obtížnější zapadnout a chvíli trvalo, než si zvykla. Žila v podnájmu, ve starém domku naproti restaurace Myslivna. Pro vodu se chodilo do sklepa, měla ale přístup na střechu, kde později probíhala i některá setkání s přáteli z disentu. V prvních letech se ve volnu pamětnice věnovala hlavně výtvarné činnosti s kamarádkou Janou Konečnou, pracující tehdy u Krátkého filmu Gottwaldov. Kolegovi z divadla také pomáhala kostýmy s různými happeningy, vzpomíná na tato léta jako na tvůrčí období. 

Gottwaldov byl v osmdesátých letech jedním z největších center výroby samizdatové literatury. Za jeho vydáváním stáli ve městě zejména Stanislav Devátý, Jaromír Němec, Bedřich Koutný, Pavel Jungmann a Petr Bartoš. Další desítky lidí, později přiléhavě označení jako dělníci samizdatu, se však podílely na kompletování tiskovin, přepisech a distribuci. Většinou o sobě tito lidé navzájem nevěděli, aby nemohlo dojít k prozrazení. Roku 1988 jela Radmila Chovancová s kamarádkou Janou Konečnou v Gottwaldově trolejbusem, když je oslovili Vladimír Trlida s Leošem Langem. Zvali je na čajový dýchánek. Přijaly, a tak se Radmila Chovancová seznámila se svým budoucím manželem. Vladimír Trlida patřil mezi lidi z okruhu gottwaldovského samizdatu, působil i jako kurýr – v Rychlebských horách, na hranicích s Polskem, vyměňoval samizdatové tiskoviny s lidmi z polského disentu. Byl také členem SPUSA a navštěvoval undergroundové hudební akce. Za své aktivity si samozřejmě vysloužil pozornost gottwaldovské StB a často býval zadržován, hlavně před chystanými demonstracemi k různým výročím. Začali spolu chodit.

Radmila Chovancová brzy začala navštěvovat i Myslivnu, kde se scházeli další protirežimně smýšlející lidé, mimo jiné i z okruhu gottwaldovského samizdatu a jeho blízkého okolí, jako Bedřich Koutný, Petr Bartoš, Miroslav Prokeš a další, zhruba v té době potkala i kamarádku Moniku Le-Fay, rozenou Elšíkovou. Pořídila si starý psací stroj a po nocích začala v podnájmu přepisovat samizdatové tiskoviny. Vše, co se jí dostalo do rukou a co bylo třeba. Materiály většinou dostávala od Bedřicha Koutného, někdy je vyzvedla a kopie poté zanechala na domluveném místě; vše se odehrávalo mimo oči veřejnosti. Nikdy nemohli vědět, zda nejsou sledováni, platilo, že stěny mohou mít uši.

S kamarádkou sepsaly petici za propuštění Stanislava Devátého

S přáteli se scházeli kromě Myslivny také na Družbě a dalších místech v tehdejším Gottwaldově. V divadle jí ředitel průběžně nabízel vstup do KSČ, což odmítala. Zpočátku byla v SSM, připravovali různé programy pro děti, ale poté co vzrůstala její aktivita v disentu, byla vyhozena. Postupně se k ní začaly dostávat petice za propuštění nespravedlivě stíhaných. První, kterou podepsala, byla za propuštění Pavla Wonky, politického vězně týraného v komunistických věznicích (zemřel na následky věznění ve výkonu trestu). Následovaly další, svůj podpis Radmila Chovancová připojila i pod prohlášení Několik vět.

V létě roku 1989 sepsaly s Monikou Elšíkovou vlastní petici za propuštění Stanislava Devátého, držícího zrovna život ohrožující hladovku ve vazbě. Tehdy přestal přijímat i tekutiny. Na druhou stranu petice připojily text prohlášení Několik vět. Poté sehnaly mladé lidi, kteří se nabízeli odpykat si trest za Devátého. Další lidé petici roznášeli do poštovních schránek ve městě. Někdo možná mluvil víc, než musel, a netrvalo ani týden a příslušníci v Gottwaldově začali jednat. Monika Elšíková se tou dobou nacházela v Praze, kde se účastnila demonstrace k výročí invaze. Byla zadržena, odvezena do vazby, kde strávila 48 hodin, a poté převezena do Gottwaldova k dalším výslechům. Jak popsala v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2019, bylo jí vyhrožováno fyzickým násilím a vyvíjeli na ni psychický nátlak. 

Vyhrožovali, že mi rozbijí hlavu

Na srpnovou demonstraci do Prahy se chystala i Radmila Chovancová, odjet už ale nestihla. StB si pro ni přijela do divadla. Odvezli ji přímo z pracoviště, z čehož samozřejmě vzniklo všeobecné pozdvižení. Nedlouho předtím se bavila s Bedřichem Koutným při setkání v bytě některého z přátel, zeptal se jí: „Tak co, jsi připravená?“ Tehdy odpověděla, že ano. „Právo nevypovídat,“ dodala ještě. Stručná odpověď se stala její mantrou následující nekonečné hodiny výslechu. Bylo jí dvacet tři let, netušila, jak dlouhou dobu v cele stráví. První výslech trval dvanáct hodin, střídali se hodný a zlý vyšetřovatel (Růžička, Mrlík). Jako ve špatném filmu. První jí výměnou za spolupráci a informace o přátelích z disentu měl slibovat garsonku, druhý vyhrožoval, že jí zavře hlavu do skříňky a rozmlátí ji. 

Zpětně neví jak, ale vydržela. Rozhodla se držet hladovku a po dobu vazby nepřijímat stravu. Toho už se StB bála, nestála o nepříjemnou publicitu, v té době už se dost informací dostávalo do vysílání Svobodné Evropy. Na stole jí tak druhý den přistál dokonce rohlík se šunkou, který nechala netknutý. Spolupráci rázně odmítla, neřekla vůbec nic. Když ji po dvou dnech pouštěli, „hodnější“ estébák Růžička jí překvapivě podával růži se slovy, že je výkvětem gottwaldovského disentu. 

Z ilegality jí poslal klíče od bytu

Po návratu následovalo pozvání na kobereček k řediteli divadla. Sdělil jí, že pokud se situace bude opakovat, vyhodí ji. Od té doby ji v práci sledovali. Kdo za ní chodí, s kým se stýká... Drastická zkušenost ji jen utvrdila v dosavadním přesvědčení. Opatrnost se jí už jevila zbytečná, Radmila Chovancová byla v hledáčku se vším, co k tomu patřilo. Stala se členkou SPUSA a podepsala Chartu 77. Stanislava Devátého, za něhož s Monikou Elšíkovou sepsaly petici, znala jen zpovzdálí, jako osobnost gottwaldovského disentu, byl o patnáct let starší a vzhlížela k němu jako k autoritě. Osobně se neznali. O to víc ji překvapilo, když jí jednoho dne Bedřich Koutný s Petrem Bartošem předávali klíče od jeho třípokojového bytu s tím, že jí je posílá jako poděkování za podporu (Devátý byl tou dobou v ilegalitě v Polsku, kde se skrýval před nástupem trestu odnětí svobody, za svou protirežimní činnost byl odsouzen ke dvaceti měsícům. Nikdo tehdy netušil, kdy se bude smět vrátit.) Na podzim 1989 se tedy přestěhovala z dosavadního podnájmu. Přítel Vladimír Trlida bydlel od začátku s ní. Do bytu občas docházel i Stanislavův bratr Jiří. 

V listopadu 1989 proběhlo soudní stání, které má Radmila Chovancová ve vzpomínkách zamlžené. Pamatuje si svou nervozitu a úzkost, když stála v jednací síni, ze vzpomínek se více vynořují až slova rozsudku, která k ní na závěr jednání dolehla. Hrozilo odnětí svobody na šest měsíců nebo peněžitá pokuta 10 tisíc Kčs.

Místo vězení přišla svoboda

Přišel 17. listopad, Vladimír zrovna nebyl doma, odjel k polským hranicím, 18. listopadu měl v Černém Koutě v Rychlebských horách předávat Polákům samizdatové tiskoviny, při cestě zpět byl i s kolegou Miroslavem Odložilem zadržen. Sedmnáctého listopadu paradoxně nabývalo právní moci rozhodnutí soudu, který pamětnici posílal na půl roku za mříže, pokud nezaplatí vysokou pokutu. (Vzhledem k následujícím událostem už k tomu naštěstí nedošlo.) Někdo z přátel jí volal a referoval o událostech v Praze. Běžela na náměstí chrastit klíči. Vladimíra pustili 19. listopadu, o událostech se dozvěděl až po příjezdu do Gottwaldova. „Tenkrát šla fáma, že v Praze zabili studenta Martina Šmída, pak zase, že to nebyla pravda, že to bylo zmanipulované ze strany příslušníků. Ještě nebylo jasné, co bude. Proběhla studentská demonstrace, nikdo jsme nemohli vědět, jak to dopadne,“ vzpomíná. 

Události nabíraly rychlý spád. S partnerem a přáteli se naplno zapojili do revolučního dění ve městě. Posléze se přidalo i Divadlo pracujících, což ji však nechalo chladnou, protože nikdo z práce se jí nahlas nikdy nezastal. Stála u zrodu místního Občanského fóra, pomáhala, s čím bylo třeba. Celé toto období se ve vzpomínkách slévá v gejzír událostí a obrovský příval euforie, i když zpočátku smíšených s nejistotou i obavami. „Člověk si pamatuje spíš ty euforické věci, jako by ze mě spadl obrovský balvan, bylo to neskutečné, ta informace, že najednou se všechno mění, ještě teď mi běhá mráz po zádech.“

Když jsem se vzbudila, v pokoji stál Standa Devátý

Desátého prosince se vrátil z Polska Stanislav Devátý. Na jejich první setkání vzpomíná Radmila Chovancová po letech s úsměvem. Bylo ráno, ještě spala, když ji probudily nějaké zvuky. Stanislav Devátý stál v pokoji a zdravil ji. Se svou bezprostřední povahou ji brzy zbavil rozpaků, spřátelili se, sblížila se i s jeho rodiči a sestrou. Nějakou dobu zde ještě s Vladimírem žili, než se přestěhovali do vlastního bydlení. V červnu roku 1990 se vzali. Po sametové revoluci pak nějakou dobu pracovala jako účetní SPUSA. 

Začátek devadesátých let byl přívalem všeho dosud zakázaného a lidé konzumovali vše, co šlo. „Bylo to, jako když vypustíte z klece tygra,“ přibližuje Radmila Chovancová svůj pocit z tehdejší neuvěřitelné atmosféry ve společnosti. Každý s nově nabytou svobodou dokázal naložit jinak. Stanislav Devátý s Bedřichem Koutným vstoupili do politiky, Devátý po převratu vystudoval práva, tehdy ji lákal, ať jde do Prahy studovat s ním. Radmila Chovancová odmítla, po sametové revoluci se naplno vrhla do realizace svých snů. Konečně mohla svobodně podnikat a dělat, co ji baví. Zpětně občas litovala, že studium práv nezkusila. „Možná je to dobře, s mým smyslem pro spravedlnost by mě taky mohl někdo odstřelit,“ vzpomínala s pobavením při rozhovoru.

Sestra se rozhodla vstoupit do řádu

Podnikat začal i její otec. Stanislavu Chovanci bylo sedmapadesát let, když dostal znovu příležitost pracovat ve svém oboru. Zprivatizoval podnik Radekov, akcionáře vyplatil. (Podnikal i v době natáčení, v roce 2025, kdy mu bylo dvaadevadesát let.) Právě otec jí pomohl vyřídit v Praze první úvěr. V letech 1993–2000 měla pamětnice na náměstí v Gottwaldově vlastní dílnu a obchod s autorským oblečením, později přesunula výrobu oděvů na ulici Kvítkova ve Zlíně. 

Mladší Sestra Ivana (1974) vstoupila ve svých osmnácti letech do řádu, působila na Velehradě u postižených dětí a zůstala zde osmnáct let. Trlidovi se roku 1998 rozvedli. Radmile Chovancové, která po rozvodu přijala zpět své dívčí příjmení, se z pozdějšího vztahu narodil syn Ondřej (1998). Roku 2000 ukončila podnikání a vrátila se na čas k rodičům do Rožnova. Když šel syn do školy, znovu se přestěhovali do Zlína. Pracovala v různých manuálních dělnických profesích, aby našetřila na bydlení. 

Oficiální účastnicí třetího odboje

Roku 2016 jí doporučil bývalý manžel a nezávisle na něm také Stanislav Devátý, aby požádala o ocenění příslušníka odboje a odporu proti komunismu. Zdráhala se, nepřipadalo jí, že má takové zásluhy. „Cítila jsem se hloupě, že jsem to nedělala tak dlouho jako oni, ti lidé dělali mnohem víc, byli mnohem více zapojeni, projevili více odvahy. Dlouho trvalo, než jsem se k tomu odhodlala,“ popisuje Radmila Chovancová. Ocenění obdržela roku 2018. Od roku 2017 také začala znovu podnikat – provozovat kosmetický salon, dlouhodobě se zajímala o terapie – v tomto směru se začala vzdělávat (kurzy kineziologie, hlubinné abreaktivní psychoterapie, kvantové transformace mysli/KTM…) a postupně začala terapie nabízet klientům, což platilo i v době natáčení, v roce 2025. 

Mladým lidem by Radmila Chovancová se svými životními zkušenostmi přála, aby našli cestu sami k sobě a nenechali se zamknout do materiální klece. „Ať si jdou za vlastní vnitřní pravdou a znají svoji hodnotu.“ V roce 2025, v době natáčení pro Paměť národa, žila ve Zlíně.