Jaroslav Bouz

* 1934

  • „Přišla nám paní naproti, jmenovala se Věra Ženíšková, to byla pomocnice režiséra. 'Jo, hoši, tohle už máme takhle, seřaďte se.' My jsme šli, nevím, jestli to bylo přízemí, v té dlouhé budově. To byla hrozně dlouhá chodba, to bylo nějaké snížené přízemí nebo co to bylo. Tam nás seřadili a tam se představil režisér Vávra, Ženíšková a nějací pracovníci, co tam měli technické oddělení, se nám tam představili. A hned: 'Já vás okamžitě potřebuju, běžte tamhle.' Tak nás rozdělili: 'Ty běž tamhle, ty běž tamhle.' Byli jsme z toho úplně vyvalení. Říkal jsem si: 'Co s námi tady budou teď dělat?' Tak jsme museli jít do nějaké místnosti, tam jsme se museli svléknout, dostali jsme na sebe takové dlouhé pláště s kapucemi, na nohy jsme dostali boty, to byly takzvané škorně, to byly takové vysoké boty, ale pohodlné s takovými špičkami. Něčím nás napajcovali, paruky nalepili a už jsme mazali nahoru, tam, co se natáčelo.“

  • „Takhle, králíci se mohli pěstovat za války, ale když jste chtěla třeba pěstovat kozu nebo slepice, tak tam to bylo horší, protože dost rodin se snažilo pěstovat slepice a to bylo všechno zaznamenané na obecním úřadě. Kolik slepic se pěstuje. Musela se odevzdávat vejce. A teď si představte, že třeba ta slepice, vy jste nemohli nařídit slepici: 'Hele, koukej nám snést tolik a tolik vajec, abychom to měli na dodávku.' Čili tam byly potom dost velké problémy, že potom chodili po těch lidech, co ty slepice mají, že odevzdali málo vajec. Třeba za to ani nemohli, že ty slepice nesnášely. Kozy se mohly pěstovat, ale všechno ze záznamu, zase z té kozy se muselo odevzdávat mléko. Oni to nezakazovali. Mohli jsme třeba mít prase, ale chtěli, já nevím, kolik toho masa chtěli odevzdat.“

  • „On potom vysvětlil mamce, že prostě nemá cenu někde něco shánět, že Němci, co tady jsou, tak všichni říkají, že tady můžeme zůstat a že pokud se nebudeme motat do politiky, tak klidně tady budeme moct zůstat. Jestli máme dělat pro Říši v Sudetech, anebo v Protektorátu, to je úplně jedno. Tak jsme tam zůstali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sloupno, 25.11.2021

    (audio)
    délka: 02:25:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Hradec Králové, 06.02.2023

    (audio)
    délka: 03:17:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem klukem v Sudetech a vojákem u filmu. Teď jsem tím, kdo vzpomíná

Jaroslav Bouz se sestrou
Jaroslav Bouz se sestrou
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Bouz se narodil 17. října 1934 v Jablonci nad Nisou a své dětství prožil v tehdejších Sudetech poznamenaných válkou a napjatými česko-německými vztahy. Vyrůstal v Rýnovicích, kde sousedil s důstojníkem gestapa a továrnou, v níž byli nasazeni vězni. Po válce zažil odsun Němců i příchod nových obyvatel a jeho otec převzal truhlářskou dílnu po jednom z vysídlených řemeslníků a stal se starostou obce. Sám Jaroslav Bouz se vyučil truhlářem a povolání se věnoval celý život. Vojenskou službu strávil částečně na Barrandově, kde pomáhal s natáčením historických filmů Otakara Vávry. Po návratu z vojny se oženil, měl dvě dcery, později se rozvedl a našel si novou partnerku. V roce 1969 zvažoval emigraci. Stal se dědečkem a pradědečkem, který vypráví své životní příběhy, aby se na ně nezapomnělo.