Ольга Бірзул Olha Birzul

* 1982

  • „Především – o centrech jsem už mluvila, že je to možnost být v kontaktu s takovou… v angličtině to je healing, těžko najít ukrajinský [ekvivalent], protože nemůžeš říct ‚uzdravení‘: nemůžeš před svou bolestí nikam utéct, tvá ztráta je pořád s tebou. Ale hledání možné energie k tomu, abych se mohla dál mstít rašistům [ukrajinské hanlivé slovo; „ruský fašista“] – to bylo mým cílem a motivací. Protože za hranicemi se rozpadám; protože obecně vidím tu beztrestnost ještě víc, protože kolem je ‚rusňa‘ [ukrajinské hanlivé slovo pro ruskojazyčné lidi] – oni mluví, ti lidé mluví rusky, chodí na ta místa, žijí svůj nejlepší život. Kolem je také spousta Ukrajinců, kteří stále nedokážou přejít na ukrajinštinu, a tebe to tak vytáčí, že možná veškerou energii vyčerpáváš na tyto lidi. Na Ukrajině, i když je tam spousta problémů, velikých problémů, pořád vidíš, jak lidi bojujou o své životy. A otázka je prostě v tom, že někdy jsou takové dny, kdy už prostě už nic nevidíš, a prostě vypínáš příval zpráv a jdeš plavat, věnuješ se dítěti, děláš svou práci, o někoho se staráš, snažíš se někomu poslat peníze, protože to taky člověka drží. A ty vidíš, že kluci a holky tam stále stojí, chrání nás. A říkáš si: ‚Ano, oni stojí v takových podmínkách – proč ses sesypala…, no tak, vzchop se, jdi pracovat.‘ Velmi mě motivuje, že tam pořád jsou. A moc dobře chápu, jak funguje oblast botů, jak se nás při všech našich porážkách snaží poštvat proti sobě, jak s námi manipulují – je to přímo vidět, jak se to děje. Nechci být obětí takových šakalů, kteří tě v takových složitých časech požírají. Já mám štěstí, že mám kulturní bublinu. Došlo mi, že kultura mi nepřinesla materiální bohatství, ale přinesla mi bohatství nehmotné. Přivedla lidi, kteří mě podporují; které já podporuji. Vidím, jak se v těch podmínkách snaží udělat něco užitečného. A chápu, že v určitých nuancích dochází k velkému pokroku: objevuje se u nás zajímavý obsah v ukrajinštině. Pro všechny. Takže sama teď s radostí poslouchám mnoho podcastů. Ne všechny se mi líbí, ale nacházím pro sebe mnoho zajímavého. Jsem velmi nadšená z knihkupectví, která se objevují na místě hospod a lékáren. Že v nich sedí mladí lidé a listují v knihách. Že ráno přijíždí popelářské auto. To auto, které každé ráno hučí. Ať se děje cokoli, ať je ostřelování jakékoli, oni přijíždějí a dělají svou práci. Opět je to pro mě také určitý příběh, výzva a motivace – vysvětlit Zasi [dceři Zacharii] historickou chvíli, ve které žije. Tam [v zahraničí] jí to vysvětlit nedokážu.“

  • „Ale to mi navíc například poskytlo zajímavý podklad pro zkoumání toho, jak Rusové již tehdy dělali propagandistické filmy. To znamená, že k nám pravidelně proudily filmy o ‚LLR‘ a ‚DLR‘: že tam nejsou teroristé, ale lidé, kteří touží po jakési nezávislosti, neznámo proč, na Ukrajině; pak ty překroucené historky o Krymu… Rusové tehdy velmi konkrétně přepisovali historii prostřednictvím filmu. Pro mě to bylo opravdu užitečné, protože když přišel rok [20]22, nebyla jsem překvapená. Chápala jsem, že se na to připravovali. Víš, my jsme vedli diskusi na Dokudays. Sama si pamatuji, jak jsem organizovala diskuse o tom, že v jistém smyslu je obraz Ukrajiny objektivizován. Jinými slovy, ve filmech zahraničních dokumentaristů se Ukrajina vždy objevuje jako země [Vitalije] Klička, Černobylu a prostitutek. To jsou témata, která je zajímala nejvíc. K tomu jsme mluvili o propagandě, která už proniká a lže o válce na východě. Ale, Žeňo, to bylo tak… cítila jsem se, moji kolegové… jako bílá vrána, protože lidé se o to moc nezajímali. Bylo třeba uvést nějaké dokumentární filmy a ukázat něco trochu jiného: že tu existuje umění, že existuje zábava, že to nejsou jen složité příběhy. Mimochodem, po roce [20]14 začal v ukrajinské dokumentární tvorbě boom. Vždy, když mám příležitost, vysvětluji, že ukrajinská dokumentaristika vznikla ještě před Černovem, před filmem ‚20 dnů v Mariupolu‘. Protože u Černova [režisér filmu ‚20 dnů…‘] to byla válka, zase, jeho osobní kvality jako inteligentního, průbojného, krásného člověka s výbornou angličtinou. Ale předtím už byla spousta ukrajinských dokumentárních filmů, a ty už byly na festivalech. Já jsem tyto úspěchy přímo zaznamenávala. A když jsem šla, když jsem v roce [20]19 souhlasila, že povedu filmový sektor v Ukrajinském institutu, věděla jsem, že mám s čím přijít, že budu mít showcasy dokumentárních filmů a že vím, co mám ukazovat velvyslanectvím a co jim ukazovat nesmím. A já si to vždycky připomínám. Rok [20]14 se stal důležitým momentem, kdy filmaři, především jako občané, uviděli jeden druhého na Majdanu, pochopili, že máme společné hodnoty; příběhy byly na každém kroku, protože revoluce vždy přináší mnoho námětů; a ‚Docudays‘ byl po ruce, vytvořil na festivalu samostatný Docu/Pro-sektor, kam jsme přiváželi zahraniční producenty, distributory, různé lektory, kteří se seznamovali s našimi dokumentaristy a trochu jim pomáhali s určitými otázkami spojenými s branží. A my jsme zase díky známostem s programátory a výběrovými komisemi jiných festivalů protlačovali ukrajinské filmy do programů a soutěží těchto festivalů. ‚Docudays‘ hodně pomohl, hodně jsme se rozvíjeli. Ale tisk na Ukrajině se o dokumentární filmy příliš nezajímal, a vždycky bylo těžké novináře přesvědčit, protože oni říkali: ‚No, to je těžké, nikdo to nebude číst.‘ Ale pomalu pomaličku se díky sociálním sítím ‚Docudays‘ stával populárnějším, začali k nám chodit hipsteři; po filmech o genocidách si s úsměvem dělali selfie, což mě vždycky velmi šokovalo. Ale říkala jsem si: ‚No dobře, budiž. Na citlivosti ještě zapracujeme.‘“

  • „Já jsem jezdila do Kyjeva. Nemohli mi nic udělat, protože jsem nebyla na koleji, ale jezdila jsem s kluky, s přáteli, kterým hrozilo vyloučení z univerzity, protože rektor Nižynské univerzity byl ‚regionál‘ [příznivec Janukovyčovy Strany regionů]. Zase ten debil. Lidi přímo vystěhovávali z koleje, když jezdili na Majdan. A my jsme tam jezdili celou zimu, přespávali u nějakých známých v Kyjevě, na podlaze. Ta Oranžová [revoluce] se odehrávala přímo ve mně. Velmi dobře si pamatuji rap, ty první výstavy, jak na mě zapůsobily, všechny ty koncerty. Pořád byla zima, mrzli jsme. To byla moje politická škola. Pro mě to byl pocit, že něco měníme. Měla jsem totiž kluka, který studoval na fakultě historie. A my, historici a filologové, jsme se přátelili a měli jsme velmi proukrajinské názory. Já jsem postupně dál tu svou ukrajinskost pěstovala a rozvíjela. Líbil se nám Juščenko, líbilo se nám, jak mluví, co říká, líbil se nám ten elán. Bylo velmi zřetelné, kde jsou lidé s evropskými hodnotami, kde je mládež, a kde jsou lidé na straně Janukovyče. A tam jsi prostě cítil, že to je taková spodina, já bych je nazvala…, je to gopota [ruské hanlivé slovo pro lidi z okraje společnosti, často z rodin nižšího vzdělání a příjmů], buďme upřímní. Neodstraňovala bych to slovo, protože gopota zůstala gopotou, všichni ti tituškové [pouliční rváči, provokatéři oblečení v civilu, jejichž úkolem je rozpoutávat násilné konflikty a šířit chaos], a oni byli hrozní, a ty jsi cítil, že nechceš žít v zemi, kde mají moc. Zameškávala jsem hodiny, jezdila jsem, pro mě to bylo zásadní. A pak zajímavé poslední léto. V roce 2005 jsme jeli s naší skupinou na Krym, a tam jsem se seznámila s krymskými Tatary. Tedy bydleli jsme – byla to Jalta – v penzionu, který táta jednoho z našich přátel…, on byl stavitel a našel tam pokoj, kde jsme všichni společně bydleli. A s nimi na stavbě pracovali mladí krymští Tataři. A my jsme se s nimi, s těmi kluky, sblížili – a sblížili jsme se díky společným politickým názorům. Říkali, jak je pro ně důležité, aby vyhrál Juščenko. Já jsem se tehdy vůbec hodně dozvěděla o tradicích krymských Tatarů. Ještě si vzpomínám, že jsme šli v Jaltě, kam to léto přijel Juščenko… Pódium, on takový krásný, v bílém obleku. A my jsme na něj šli jak na naši rockovou hvězdu, podívat se, poslechnout si ho. A ti kluci, krymští Tataři, mi vysvětlili, co s nimi dělá ruská historie, která jim bere zemi, že s Juščenkem mají naději na vrácení svých historických fragmentů země. A na návrat jazyka, tradice – protože to je jejich země. Pro mě to tehdy bylo velmi důležité.“

  • „A cítila jsem jakési dusno – nejen v tradičních systémech vzdělávání, ale i geograficky, protože městečko je malé: nasedla jsi na kolo, za hodinu jsi projela celé město a konec; dál jen železnice. Měla jsem velkou chuť se z toho vyrvat. Mám ale dobré vzpomínky na profesora Kovalčuka; to byl šedesátník, který kdysi utekl z Kyjeva a zůstal na univerzitě v Nižynu. A on, když se na mě ve čtvrtém ročníku podíval – a já byla ostříhaná nakrátko, široké kalhoty, no, byla jsem neformální – a on se na mě podíval a říká: ‚Oljo, Sosjura, Tyčyna vám neutečou. Dívám se na vás... Pojďme na ukrajinský postmodernismus.‘ Je to teprve čtvrtý ročník, ještě jsme nedošli k postmodernismu. Ptám se: ‚A co je tam?‘ On říká: ‚No, je tam Oksana Zabužko. »Polní výzkum ukrajinského sexu«. Bude vás to bavit.‘ Jsem mu tak vděčná! Díky tomu všemu jsem vlítla do ukrajinského postmodernismu, a ten mě pohltil, protože tam se psalo jinak; tam byl Andruchovyč, Izdryk, Žadan – hlavně ‚Big Mak‘. Bylo to pro mě tak zajímavé! A já jsem prostě tak nějak… čtvrtý [ročník] mi dali, na konci už řekli, že ‚budeš mít červený [diplom], jestli uděláš závěrečné zkoušky na výbornou.‘ Ani nevím proč. Nebylo to mým cílem. A po čtvrtém [ročníku] jsem už měla všechno: mám bakaláře, jedu do Kyjeva. A tetička mě zastavila a říká: ‚No, pojedeš. Poslední rok tvého života na univerzitě; půjdeš pracovat – a nebudeš se učit. Věř mi, jakmile budeš pracovat, už nebudeš mít čas. Napiš diplomku, máš ráda knihy. Vydechni si.‘ Já jsem současně večerně studovala žurnalistiku, což byl taky blázinec. V Nižynu bylo prakticky možné studovat třetí obor. Bylo to takové provinční, ale víš, byla to dobrá škola toho, jak žurnalistika nemá vypadat. A velmi dobře si pamatuji to ponoření do literatury a možnost vysedávat v knihovně v tom malém líném městečku, protože jinak tam nebylo co dělat, nebylo kde pracovat. Ale ten pocit dusna, jako by tě na tom místě uvěznili… Takže mi Kovalčuk otevřel oči, a já četla ve svých dvaadvaceti letech ‚Polní výzkum‘; ty věty na dvě tři stránky [jsem musela číst] několikrát, ale opravdu se mi to líbilo. A moje obhajoba byla velmi legrační, protože jsem dostala nějakého strejdu, který vedl fakultu žurnalistiky tady v Kyjevě, a on se na mě podíval a řekl… Byla tam taková skvělá otázka. A já – postmodernismus: Lyotard, Baudrillard, všechno jsem to četla, Derrida – všechno jsem se nadrtila. A on mi říká: ‚Slečno, řekněte mi upřímně, jako žena muži. Takže jste přečetla ten text…‘ – a tehdy, vzpomínáš, byly kolem toho textu skandály, to bylo někdy v roce 2004. I když mi to přijde směšné, protože ona to napsala v roce [19]96. A on říká: ‚Slečno, řekněte mi jako žena muži: právě jsem přečetl ten text a žena mi prozradila všechna svá tajemství. Bude teď pro mě ještě vůbec zajímavá?‘ A já říkám: ‚Pane, jestli je tak snadné vás vylekat takovými tajemstvími, je mi vás velmi líto.‘ A Kovalčuk stojí, usmívá se. Já prostě… hloupá otázka – hloupá odpověď. Vyšla jsem, a on: ‚Oljo, vy musíte vypadnout z Nižynu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kyiv, 25.06.2025

    (audio)
    délka: 02:47:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Returning Home
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Film nenapraví chyby, které mají napravovat lidé

Olha Birzul, 2025
Olha Birzul, 2025
zdroj: Post Bellum Ukraine

Olha Birzul je filmová kurátorka a kulturní manažerka. Narodila se 20. srpna 1982 v Kyjevě, ale značnou část dětství a mládí strávila v Nižynu. Studovala ukrajinskou a anglickou filologii na univerzitě v Nižynu. Při psaní diplomové práce studovala ukrajinský postmodernismus. Vystudovala také žurnalistiku a design. Účastnila se Oranžové revoluce. V roce 2009 se připojila k týmu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech „Docudays UA“. V letech 2016–2019 byla kurátorkou festivalového projektu kulturní diplomacie „See Ukraine“. Později vedla filmové oddělení na Ukrajinském institutu. V létě 2022 se kvůli totální invazi Ruska na Ukrajinu přestěhovala do Vídně, ale už po roce se vrátila do Kyjeva. V roce 2024 vyšla její kniha „Tvoje kniha o filmu“, kterou věnovala svému manželovi Viktorovi Onyskovi, filmovému režisérovi a padlému obránci Ukrajiny. Po ztrátě manžela začala pracovat jako dobrovolnice v centru neziskové organizace Ukrajinští mravenci, která podporuje rodiny padlých vojáků. V roce 2025 se připojila ke skupině odborníků, kteří reformují školní předmět Umění.