Sieglinde Birke

* 1934

  • „To bylo taky špatné, když jsme přijeli do Wolfen a rozdělovali nás. Byly jsme čtyři děti a měli jsme s sebou ještě babičku. Kdo by chtěl k sobě vzít sedm lidí?! To nebylo snadné, nikdo nás nechtěl a zůstali jsme úplně poslední. Dali nás do školy. Uprostřed třídy stála malá železná kamínka, bylo vidět žhavé uhlíky. Byla tam mastná podlaha, která zapáchala a lepila. Neměli jsme postele a museli jsme tam zůstat docela dlouho. Všechny odsunuté přidělili do bytů, někdy s donucením, ale nás chtěl starosta strčit do malého sklepního bytu. Prohlédli jsme si ho, po zdech tam tekla voda a maminka řekla, že tam s dětmi nepůjde. Sestře hrozila tuberkulóza a každý den brala rybí tuk. V té škole jsme zůstali velmi dlouho.“

  • „Češi dostávali od Poláků uhlí a my jsme byli uvnitř těch otevřených vagónů na uhlí. Myslím, že to bylo, když jsme se poprvé dostali do tábora, a bylo to hrozné. Můj malý bratr byl v kočárku, neměli jsme vůbec nic k jídlu ani k pití. Poláci nás nepustili a my jsme stáli tři dny a tři noci na hranicích. Pak přišli z Červeného kříže a každému, kdo měl malé dítě, dali kousek bábovky nebo moučníku. Nemohli jsme s ním ale bratra Stefana nakrmit, protože jsme neměli vodu. Pak někdo řekl, že na louce, celkem daleko od nás, je příkop a tam že určitě bude voda. Prosili mě, abych tam zašla s kelímkem od termoláhve pro vodu. Všichni měli strach, ale já jsem se nechala přemluvit, protože mi řekli, že na malou holku nebudou Rusové, nebo kdo tam všechno byl, střílet. Měla jsem dlouhé blonďaté copy. Nechala jsem se přemluvit, došla jsem tam a přinesla pohár vody. Maminka v ní pak na lihovém vařiči rozpustila bábovku a Stefan z toho musel tři dny žít, jinak by umřel, protože jsme nic neměli.“

  • „Když začal odsun, přišel k nám do domu jeden Čech se samopalem a řekl: ,Za dvacet minut musíte opustit dům!´ Mohli jsme nacpat do batohu, co se tam vešlo. Maminka řekla, že to za dvacet minut nestihne, protože jsem měla ještě bratříčka, který se narodil v únoru 1945. Řekla, že to nestihne, že ho musí ještě nakrmit a přebalit. On [Čech] se postavil, otevřel šuplíky, vzal bratrovi foukací harmoniku a strčil ji do tašky. Siegfried křičel, jako když ho na nože berou: ,Dej mi moji harmoniku!´ Myslela jsem, že ho zabije, bylo to zlé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bad Kissingen, 13.07.2025

    (audio)
    délka: 01:10:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do Západního Berlína odjela v letních šatech, jen s kabelkou, a už se nevrátila

Sieglinde Birke v roce 2025
Sieglinde Birke v roce 2025
zdroj: Paměť národa

Sieglinde Birke se narodila 7. července 1934 v Teplicích nad Metují jako druhá nejstarší z pěti dětí. Otec Stefan Branse pracoval u dráhy a maminka Gisela Branse byla ženou v domácnosti. Tatínka odvedli do německé armády v roce 1939, působil tam jako tlumočník do maďarštiny. Strýc maminky Heinrich Purmann vlastnil továrnu na boty a v letech 1919 až 1932 působil jako starosta obce. Zažila divoký odsun koncem května 1945. Tři dny a noci strávila čekáním ve vagónu na uhlí na československo-polské hranici, než je Poláci poslali zpět. V červenci 1946 museli nastoupit do tábora v Meziměstí a dobytčími vagóny je odsunuli do tehdejší východní zóny Německa. Dochodila tam základní školu a vyučila se prodavačkou potravin. V roce 1953 odjela tramvají do západní části Berlína a přes několik uprchlických táborů se dostala za strýcem do Solingen v západním Německu, kde pracovala jako prodavačka. Později za ní emigroval i zbytek rodiny. V roce 1959 se provdala za sudetského Němce Gerharda Birkeho a postupně se jim narodili synové Odo a Reiner. Cestovala s manželem po světě a často jezdila i do Teplic nad Metují. V roce 2025 žila v Hüttenbergu.