Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sieglinde Birke (* 1934)

• geboren am 7. Juli 1934 in Teplice nad Metují (Wekelsdorf)

• ihr Vater wurde 1939 zur deutschen Armee eingezogen

• erlebte die wilde Vertreibung im Mai 1945

• verbrachte drei Tage und drei Nächte in einem Waggon an der Grenze zu Polen

• im Juli 1945 wurde sie in die östliche Zone Deutschlands vertrieben

• absolvierte eine Ausbildung zur Verkäuferin

• 1953 emigrierte sie nach Westdeutschland

• arbeitete als Verkäuferin im Lebensmittelhandel

• heiratete 1959 und bekam zwei Söhne

• reiste um die Welt

• fuhr regelmäßig nach Teplice nad Metují

• lebte 2025 in Hüttenberg

Koncem května 1945 přišel do domu německé rodiny Branse v Teplicích nad Metují Čech se samopalem a oznámil, že musí dům za 20 minut opustit. Desetiletá Sieglinde Birke, její maminka a čtyři sourozenci byli v šoku a nepřipravení. „Maminka mu řekla, že to za 20 minut nestihne, že musí ještě nakrmit a přebalit bratříčka,“ vzpomíná pamětnice. Malý Stefan se narodil teprve v únoru 1945. Muž se jen postavil a otevřel několik šuplíků. Pak vzal bratrovi Siegfriedovi foukací harmoniku a strčil ji do tašky. Siegfried začal křičet, jako když ho na nože berou: „Vrať mi moji harmoniku!“ Sieglinde si myslela, že ho muž zabije. Sama nevěděla, co vzít s sebou, tak popadla malou plechovou dózu. Už si nevybaví, co v ní nesla. Cestou na náměstí, kde se měli shromáždit, jí ale dóza spadla na zem. „Uhodil mě pažbou do nohy, abych dózu nezvedala. Já jsem ji ale stejně zvedla a pokračovala jsem v chůzi,“ vypráví. Žebřiňákem je pak s dalšími německými obyvateli dovezli do tábora v Meziměstí.

Museli nastoupit do otevřených vagónů po vyskládaném uhlí a vlak je dovezl na hranici s dnešním Polskem. Bratříček Stefan byl v kočárku a neměli s sebou nic k jídlu ani k pití. „Poláci nás nepustili a my jsme stáli tři dny a tři noci na hranicích,“ popisuje. Přišli lidé od Červeného kříže a dali každému s malým dítětem kousek moučníku nebo bábovky. Bez vody ale nemohli bratříčka nakrmit. Někdo si pak všiml, že na louce celkem daleko od vlaku je příkop, ve kterém by mohla být voda. „Prosili mě, abych tam zašla s kelímkem od termoláhve. Všichni měli strach, ale já jsem se nechala přemluvit, protože mi řekli, že na malou holku nebudou Rusové střílet. Měla jsem dlouhé blonďaté copy,“ říká Sieglinde Birke. Bála se, ale vodu donesla. Maminka v ní pak na plynovém vařiči rozpustila bábovku. „Stefan z toho musel tři dny žít, jinak by umřel, protože jsme nic neměli,“ konstatuje. Po třech úmorných dnech se vlak vrátil a oni šli znovu do sběrného tábora v Meziměstí.

Sestra se tatínka bála

Sieglinde Birke, rozená Branse, přišla na svět 7. července 1934 v Teplicích nad Metují v části Horní Teplice (Ober Wekelsdorf) jako druhá nejstarší z pěti dětí. Tatínek Stefan Branse pracoval u dráhy a maminka Gisela Branse, rozená Paßler, byla ženou v domácnosti. V přístavbě s nimi žila ještě babička z otcovy strany. „Tehdy bylo o všechny postaráno. Když přišli mladí z práce, starali se o rodiče a prarodiče,“ podotýká. Maminka byla jedináček a v sedmi letech osiřela. Jejím opatrovníkem se stal její bezdětný strýc Heinrich Purmann, který vlastnil továrnu na výrobu bot a v letech 1919 až 1932 působil jako starosta obce. „Peníze u nás nepředstavovaly problém. Nebyli jsme bohatí, ale měli jsme všechno, co jsme potřebovali,“ říká. Později koupili rodiče dům v části Městys Teplice (Markt Wekelsdorf) s velkou zahradou, kde chovali husy a kozu. Často si k nim chodily hrát děti ze sousedství.

Tatínek narukoval do německé armády hned v roce 1939. Uměl česky a velmi dobře maďarsky, působil jako tlumočník z maďarského jazyka. Pamětnice si ale nevybavuje, kam přesně ho za války poslali. Její mladší sestra Ilse se narodila v roce 1940 a tatínka téměř neznala. „Když přijel na dovolenou, hrozně křičela, ať zase jde, protože už jsme nebyli zvyklí mít doma muže,“ vysvětluje pamětnice. Během války se seznámila se dvěma dětmi a jejich maminkou z Berlína, kteří se v Teplicích nad Metují schovávali před nálety Spojenců. „Nebyli příbuzní, ale jezdili tak často a tak dlouho, že už patřili k rodině,“ vzpomíná.

Do školy chodila v Teplicích nad Metují až do čtvrté třídy a bavilo ji to. Ve spodním patře budovy se nacházela mateřská škola, kde pracovaly její tety – jedna jako učitelka, druhá tam vařila. „Moje mladší sestra se bránila zuby nehty a do školky nešla,“ vybavuje si. 

Vyvěsili bílé ručníky

Když do Teplic nad Metují přijeli sovětští vojáci, byla pamětnice s rodinou doma. „Jasně si vzpomínám, že jsme ven pověsili bílé ručníky,“ říká. Jako dítě ale žádný strach necítila. Viděla, jak sovětští vojáci rabují obchody: „V obchodu s textilem si brali věci z výkladní skříně a oblékali si je na sebe.“ Nepamatuje si, kdy přesně se tatínek vrátil z války, před Rudou armádou se ale schovával. Později, už za české správy města, ho zavřeli do vězení v Teplicích nad Metují a pamětnice si nevybavuje, jak dlouho tam tatínek zůstal a zda – případně kdy – se k nim připojil v táboře v Meziměstí.

Na odjezd do tábora koncem května 1945 jí ale utkvěla jedna vzpomínka. Na náměstí museli nastoupit i s dalšími vybranými Němci na žebřiňáky. „Úplně nahoru šla moje sestra a spadla dolů, nedávno mi to vyprávěla,“ říká Sieglinde Birke. Na stejný vůz nastoupila i její teta Marie Paßler, porodní bába, s dcerou Ernou. Pak si ale Čech, který podle vzpomínek pamětnice spravoval místní drogerii, uvědomil, že jeho žena bude každou chvíli rodit, a teta s dcerou musely zůstat. „Bohužel ale nesměly zpátky do vlastního domu. Bydlely v chladné místnosti ve strašně studeném domě, kde už žilo více dalších Němců,“ popisuje pamětnice. Manželka drogisty při porodu zemřela a teta se pak o dítě starala. Každý den chodila kolem svého domu, do kterého se nesměla vrátit. Sieglinde Birke si vybavuje, jak pak tetu jednou navštívili: „Měla na sobě pletenou vestu bez rukávů, protože už neměla víc vlny.“ Darovala tetě svou vestu, přestože jí byla příliš těsná.

Pamětnice zůstala v táboře v Meziměstí několik týdnů, utkvěla jí ale jen vzpomínka na štěnice. Když večer zapálila svíčku a přiložila ji ke zdi, štěnice padaly dolů. „Byli jsme pokousaní, bylo to hrozné. Ještě dnes mě všechno svědí, když si na to vzpomenu,“ říká. Nakonec se mohli z tábora vrátit domů, kde pak ještě rok žili. V červenci 1946 musela celá rodina znovu do tábora, kde čekali na transport do Německa.

Pořád měla hlad

Sieglinde Birke si nevybavuje, kdy přesně je vypravili dobytčími vagóny do východní zóny v Německu, ani jak dlouho cesta trvala. Po příjezdu do města Wolfen je rozdělili a jejich rodinu poslali o několik kilometrů dál do města Sandersdorf. „Dali nás do školy. Uprostřed třídy stála malá železná kamínka, bylo vidět žhavé uhlíky. Byla tam mastná podlaha, která zapáchala a lepila. Neměli jsme postele a museli jsme tam zůstat docela dlouho,“ vypráví. Jejich rodina byla početná, měli s sebou ještě tatínkovu maminku, a tak nebylo snadné je přidělit někam do bytu. Nikdo je nechtěl přijmout a z celé skupiny odsunutých Němců zůstali úplně poslední. Starosta je pak chtěl ubytovat ve vlhkém sklepním bytě, kde tekla po stěnách voda. Maminka řekla: „Tam se svými dětmi nepůjdu.“ Sestře pamětnice tehdy hrozila nákaza tuberkulózou a každý den musela užívat rybí tuk. 

Nakonec se jim díky pomoci kaplana podařilo sehnat dvě malé místnosti v domě, kde už žilo přes 20 Němců ze Slezska. „Dřív tam bydleli Rusové. Pokoje byly prolezlé štěnicemi. Nejdřív se muselo všechno spálit,“ popisuje Sieglinde Birke. Neměli moc místa, ale děti si mohly hrát a pamětnice se cítila docela spokojeně. Našla si v domě kamarádku. Jejich rodina patřila stejně jako většina Němců z Teplic nad Metují mezi katolíky a pamětnice měla v Sandersdorfu biřmování. „Pamatuji si, že jedna paní ze Slezska se stala biřmovací kmotrou pro všechny, kteří k biřmování šli. Darovala mi náramek, ale nemám na ni žádný kontakt. Tehdy měli všichni jiné starosti,“ podotýká.

Sieglinde Birke nastoupila zpátky do školy. Už neví proč, ale na rozdíl od svých teplických spolužáků nešla k přijímacím testům a nepřeskočila tak, jako oni, dvě třídy. Ze základní školy tak vyšla až v sedmé třídě ve svých 17 letech. Začala se učit na prodavačku potravin a výuka ji velmi bavila. Protože se v té době prodavaček nedostávalo, učení zkrátili z původních tří let na dva roky. Učitel ji přesvědčoval, aby ve škole pokračovala a stala se dekoratérkou. „Cítila jsem odpovědnost za své sourozence. Bylo potřeba vydělávat peníze, tak jsem o té možnosti rodičům ani neřekla,“ vzpomíná. 

Přestože oficiálně se ve východním Německu měli dobře a nikdo netrpěl hlady, Sieglinde Birke si z počátku 50. let vybavuje neustálý pocit hladu. Z práce chodila mezi půl osmou a osmou večer, kdy už byl zbytek rodiny po večeři. Maminka jí ale vždy schovala krajíc chleba s máslem. „Moji tři mladší sourozenci sedávali u stolu a čekali, jestli něco nezbude. Vždycky jsem řekla, že jsem už večeřela, že můžou chleba sníst,“ vypráví. Ráno šla do práce a kručelo jí v břiše. Pekař zrovna vytahoval housky z pece a ty nepovedené jí dal k snídani. „Musím říct, že jsem tehdy žila téměř jen ze suchých housek,“ říká.

Sama utekla na Západ

Mezi lety 1952 a 1954 se pamětnice rozhodla, že v NDR nechce zůstat. Napsala strýci Heinrichu Purmannovi, který žil v Solingenu v západním Německu, jestli tam nejsou volná pracovní místa pro prodavačky. Strýc jí odpověděl, že může sehnat práci i s bydlením, musí ale přijet hned. Koupila si tedy jízdenku do Berlína, a i když by maminka bývala byla raději, aby zůstala, rozhodla se odjet. „Za každou cenu jsem chtěla na Západ. Nevím, kde jsem tehdy vzala odvahu. Tatínek jel vlakem se mnou a já jsem brečela celou cestu až za Lipsko,“ vzpomíná. V Berlíně nastoupila do tramvaje a přejela do západní zóny města. „Nemohla jsem si s sebou nic sbalit. Měla jsem jen letní šaty a kabelku,“ popisuje. Od vedoucí ze zaměstnání měla potvrzení, že jede na dovolenou.

V Berlíně přišla do uprchlického tábora v Marienfelde. Přes den chodila ke vzdáleným příbuzným a v noci spala v táboře. Musela si zařídit takzvaný „Laufzettel“, průvodní doklad. „Člověk potřeboval podpis od Francouzů, Britů, Američanů. Hodiny jsem na sluníčku stála ve frontě,“ popisuje. Letenka na Západ stála 60 marek a zaplatil ji stát. Poslali ji do přijímacího tábora pro mladistvé ve Westertimke (Jugendauffanglager), kde ale neuznali dopis od strýce jako dostačující dokument pro to, aby mohla na Západě pracovat. Musela čekat na potvrzení přímo od obchodu s potravinami, že ji zaměstnají. Strávila čtyři týdny v evangelickém dívčím domově ve městě Hamm. „Byly jsme tam zavřené jako ve školce. Vůbec mi tehdy nedošlo, že v NSR je člověk plnoletý až od 21 let, v NDR to bylo od 18 let. Měli strach, abychom se nedostaly k prostituci nebo se jinak nedostaly do řečí,“ konstatuje.

V Hamm pracovala a dostávala 50 feniků na den. Vydělala si jen na jízdenku vlakem z Hamm do Solingenu, pak už byla zase bez peněz. Podnik jí ale poskytl ubytování. Bydlela na pokoji se třemi dalšími dívkami. Jednalo se o velký obchod s potravinami, měli i řeznictví a zaměstnávali 55 lidí. Pracovala tam sedm let. Rok po ní odešel na Západ její nejstarší bratr Siegfried. „Musela jsem se o něho postarat. Nebylo to jednoduché, protože přišel večer. Naštěstí měli v patře nad námi pokoje řezníci a jeden z nich byl zrovna na dovolené. Bratr tajně spal v jeho posteli. Podnik mu potom taky nabídl práci,“ vzpomíná. V roce 1955 utekl na Západ i tatínek, který sehnal práci zedníka v nemocnici v Düsseldorfu. Nakonec přijela i maminka se zbývajícími sourozenci, sestrami Trudi a Ilse a bratrem Stefanem. Zaplatili jim tehdy letenku a oni už nemuseli projít přijímacím táborem. Všichni žili v jejím dvoupokojovém firemním bytě. 

Vzali se, bydlet spolu ale nemohli

Strýc pamětnice uspořádal v Düsseldorfu setkání krajanů z Teplic nad Metují. Seznámila se tam se svým budoucím manželem Gerhardem Birkem, také sudetským Němcem ze stejného regionu. Protože se ale oba museli postarat o své rodiče a sehnat v Düsseldorfu byt bylo velmi obtížné, vzali se až v roce 1959. Ještě dalšího půl roku žili odděleně, každý se svými rodiči, než pamětnice skončila v zaměstnání v Solingenu a našli si s manželem podnájem. „Kadeřník nám pronajal svou komoru. Měli jsme 12 metrů čtverečních, to byl náš obývák, ložnice a kuchyně v jednom. Tam se narodil náš syn Odo,“ vypráví.

Později dostali oprávnění k bydlení s podporou státu a manželův kolega jim pronajal byt ve své novostavbě. Narodil se jim druhý syn Reiner. V roce 1965 si koupili pozemek a v roce 1967 začali stavět vlastní dům. Manžel pracoval jako truhlář, a tak zvládli spoustu věcí sami, pomáhala jim i rodina. O víkendech jezdili 120 kilometrů na stavbu, kde trávili i letní dovolenou. Nakonec se v roce 1969 nastěhovali.

Manžel odešel v 58 letech do předčasného důchodu a volný čas využívali k cestování, na které neměli v mládí čas ani peníze. „Dvakrát jsme vyrazili na vlastní pěst s ruksakem na půl roku pryč. Viděli jsme kus světa, dobře, že jsme to udělali,“ říká. Necestovali ale jen do vzdálených zemí. Začátkem 60. let, hned jak to bylo možné, si obstarali víza a jeli na čtyři dny do Teplic nad Metují a okolí. „Nafotili jsme přes 500 obrázků. Měli jsme s sebou dva fotoaparáty, jeden na papírové fotky a jeden na diapozitivy, a všechno jsme fotili,“ vzpomíná. Od té doby jezdili do Čech často. Tatínek jí daroval obraz s rčením: „Nikdy nezapomeň na domov, kde stála tvá kolébka. V cizině žádnou druhou vlast nenajdeš.“ Jako dvacetiletá dívka slovům moc nerozuměla. „Dnes musím říct, že je to pravda. O mně to platí,“ připouští. V roce 2025 žila Sieglinde Birke v Hüttenbergu.