Waltraud Benová

* 1939

  • „Horší je, že němčina nebyla v našich končinách nikdy tak zakázaná jako po válce. I jako děti jsme musely mít bílé označení, že jsme Němci, i dospělí samozřejmě. Bylo to jako Kainovo znamení. Každý si na nás mohl dovolit. Nebylo to příjemné. Pamatuji si jen jednu věc. Jednou jsem s mámou potkala učitele. Šly jsme a řekly jsme: ‚Dobrý den.‘ Řekl: ‚Zpátky.‘ Máma šla se mnou. Chtěla jsem hned utéct. Chtěla jsem udělat takový okruh. Šly jsme domů. Máma řekla: ‚Ne, jdeme zpátky.‘ Vzala mě za ruku a šly jsme zpátky. Podruhé jsme řekly: ‚Dobrý den.‘ Nechal nás projít. Jsou to zážitky, na které člověk nemůže zapomenout.“

  • „Příbuzní, kteří byli odsunuti, se snažili zůstat těsně za hranicemi. Nejsme daleko od hranic. Měli hlad, nic neměli a většinou stáli u hranic. Jak se spolu dohovořívávali nevím, ale vím, že naše máma také neměla velký majetek, ale vařila bramboračku a nosila ji příbuzným na hranici, protože měli hlad. Nikdo nechtěl být odsunutý, protože šel do nejistoty, do rozbombardovaného Německa a nikdo tam na ně nečekal.“

  • „Nebylo to tak špatné, protože když houkaly sirény, šli jsme do sklepa. Ve sklepě jsme měli dětské pletené židličky, na nich jsme seděli. Měli jsme tam petrolejku. Máma nám četla nebo vyprávěla, ale nečetla nám pohádky.Vždycky nám četla pověsti tolštejnských rytířů a celého okolí, ze stříbrného dolu. U nás byl důl na stříbro. Bylo to moc hezké. Vždy se nám líbilo, když houkaly sirény.“ – „Vy jste se jako dítě těšila z náletů?“ – „Nepřipadaly nám nebezpečné. Máma zůstala klidná. Nebyla zděšená. Zažili jsme vždy klid. Máma na nás měla při náletu čas.“

  • „No jo, protože ti odsunutí, ti, co přišli do toho rozbombardovaného Německa, tak třeba nedostali potravinové lístky. A v Podluží, ta Velveta, ta stojí přímo skoro na hranicích. A nějak byli domluvení, že ti, co mohli, tak přišli k hranicím z druhé strany a máma uvařila polévku, bramboračku, protože jsme na Křížové hoře měli pole. To jsme si, to bylo načerno, to už byl všechno konfiskát, ale to jsme si načerno… nějak jsme k těm bramborám přišli, tak uvařila kotel bramboračky, a to potom s bratrem, já jsem se sestrou musela zůstat doma, dělaly jsme si domeček pod stolem, tam jsme byly schované, a oni zatím na hranice odnesli tu polévku.“

  • „V pětačtyřicátém mně bylo šest let a bratra, ten byl starší, toho vzali do školy, ten byl o čtyři roky starší, ale mě nechtěli. Tak tam se mnou máma potom chodila k tomu řediteli, aby mě vzal do školy, a on pořád jenom, to si dokonce pamatuju, on dokonce jenom odpovídal: ‚Stejně jdete do odsunu, to nemá cenu, abych ji bral do školy, stejně jdete do odsunu.‘ Takže v šestačtyřicátém jsme tady pořád ještě byli, no tak tam se mnou zase chodila, každý týden, a nakonec když máma nedala pokoj, tak mě tedy do té školy vzal. A první školní den mám ne 1. září, ale až 15. října. Němečtí žáci seděli v posledních lavicích, nikdo nerozuměl ani slovo, a když jsme se mezi sebou bavili, tak jsme byli samozřejmě potrestaní, to je dané. Ale ve třetí třídě, to už jsem uměla tolik česky, nevím, co jsme tenkrát provedli, nebyla jsem sama, bylo nás víc, všichni jsme dostali do žákovské knížky poznámku. Já jediná jsem byla jednička a prohlásila jsem: ‚Mně je to úplně jedno, moje máma to neumí stejně číst!‘ Protože neuměla česky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Varnsdorf, 15.11.2021

    (audio)
    délka: 01:36:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Ústí nad Labem, 06.02.2025

    (audio)
    délka: 01:53:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Politikům se nesmí věřit, tak mě vychovali

Waltraud Benová, 1957
Waltraud Benová, 1957
zdroj: Archiv pamětníka

Waltraud Benová se narodila 21. prosince 1936 ve Varnsdorfu. Oba její rodiče byli Němci. Vyrůstala společně s matkou a se svými dvěma sourozenci v Jiřetíně pod Jedlovou. Matka se jmenovala Marta Görner, rozená Salomon, (1908). Otec Ignaz Görner (1909) padl jako voják wehrmachtu roku 1942 na frontě poblíž Kyjeva. Matka pracovala v textilní továrně Ignaz Richter v Dolním Podluží a otec původně pracoval jako zedník. Po válce měla Waltraud Benová nastoupit do základní školy, ale ředitel ji jako Němku čekající na odsun nepřijal. V říjnu roku 1946 díky opakovaným žádostem její matky nakonec do školy nastoupila. Její rodina nemusela do odsunu, protože se nenašel nikdo, kdo by převzal matčinu těžkou práci v továrně. Všichni ostatní příbuzní byli postupně odsunuti do východního Německa blízko hranic. Po základní škole ji přijali na tříletou zdravotní školu. Když jí bylo devatenáct let, zemřela jí matka. V roce 1959 se vdala a narodily se jí dvě dcery. Celý život pracovala jako zdravotní sestra, nejprve u obvodního lékaře v Dolním Podluží, později na interním oddělení v nemocnici v Krásné Lípě. V době natáčení v roce 2025 žila na Studánce (část obce Varnsdorf).