Юлія Антонюк Yulia Antoniuk

* 1992

  • „Vrátila jsem se zpátky [na Ukrajinu], protože už jsem tam nedokázala být. Protože jsem tam neviděla své místo. Chtěla jsem v říjnu.… Řekněme to takhle: zařídila jsem vše, co jsem mohla zařídit, pracovala jsem, našla jsem mámě na ten čas bydlení. A pochopila jsem, že velice toužím být tady, spolu s lidmi, být součástí toho všeho, chci to všechno prožívat společně, chci být oporou pro svého v té době ještě kluka, dnes manžela. Vnitřně jsem cítila, že chci být tady, spolu s těmito lidmi. Protože každý den…, všichni Ukrajinci, se kterými jsem tam pracovala, všichni četli zprávy. Všichni to sledovali. Všichni se dívali a všichni byli nadšení z určitých operací, z akcí, z obecné nálady, z toho odporu. Já jsem se na to také dívala, a chtěla jsem být tady. Nemohla jsem se neúčastnit. Možná to není tak významné jako naši vojáci, jako naše ženy a muži, kteří vstoupili do ozbrojených sil, ale chtěla jsem být užitečná tím, čím mohu. Být zázemím pro svého chlapce. Nevím, je to takový vnitřní pocit, že – konec, já tam nemůžu být. Co tam dál? Pracuješ, vyděláváš peníze. Ale celý můj život se nikdy netočil kolem vydělávání peněz. Nikdy jsem je neuměla vydělávat. Vždy jsem se zabývala kreativní činností, děláme tvůrčí práci – to je super, to má perspektivu; musí to mít duši, musí to mít zakončení, musí to mít cíl, musí to mít smysl. Na něčem musí záležet. Tak je to nějak v mém životě: něco musí mít význam. Dokonce i můj návrat, dokonce i můj život tady… Chtěla jsem se prostě dotknout všeho toho úžasného. A za úžasné považuji to, jak se lidé tehdy chovali, jak přispívali na dobročinnost, jak pomáhali, jak uvažovali. Tehdy jsem to považovala za opravdu mocné. Proto jsem se rozhodla vrátit.“

  • „Odjížděli jsme velmi pozdě večer; projížděli jsme přes Varšavu, protože moje kamarádka, která už odjela dříve, jela do Varšavy. Jeli jsme přes ni. Pak v Berlíně… Dorazili jsme tam večer, a z nějakého důvodu nás poslali do… Chtěli jsme jet dál, protože jsme potřebovali pokračovat v cestě. Ale posadili nás do autobusu a odvezli na nějaké výstaviště. Přivezli nás a řekli: ‚Támhle jsou rozkládací lehátka, čaj, káva, housky.‘ A my: ‚My potřebujeme jet dál.‘ A oni: ‚V noci nejezdí vlaky, co byste od nás chtěli.‘ A zatímco jsme tam byli, stala se taková věc, že jeden z vnuků máminy kamarádky požádal o teploměr. Začali nás pak všechny testovat na covid. A rozdělili nás. My jsme zůstali na výstavišti a je odvezli úplně zvlášť, pak jsme se dozvěděli, že je to hotel. Seděli tam asi dva týdny. My jsme museli jet dál, protože jsme tu nemohli dlouho zůstat a bylo třeba něco dělat. Večer jsme přijeli k sestře máminy kamarádky. A já si pomyslela: ‚Skvělé, dva týdny, a vrátím se domů. Teď tu mámě rychle všechno vyřídím, velmi rychle udělám doklady.‘ Přijeli jsme, večeřeli, a najednou ta žena říká: ‚Já vlastně Putina miluju. Klidně bych mu i dala.‘ Sedím tam, a nejenže nemám slov, ale ani nechápu, kam jsem to vlastně utíkala. Kam jsem to utíkala, že jsem se ocitla tady. Potřebovala jsem velice rychle najít ještě nějakou jinou možnost. Tady bych mámu nenechala. No, nemůžu ji nechat tady – jak bych mohla? Aby pak chytila ten vliv? Tak volám svému Olehovi a říkám: ‚Taková je situace.‘ Říkám: ‚Musíme něco udělat.‘ On se tam už seznámil, začal se nějak bavit s klukama. Říká: ‚Jeden z mých spolubojovníků posílal lidi do zahraničí. Pojedete na jahody?‘ Já říkám: ‚Mně je to jedno, klidně cokoli.‘ ‚Belgie?‘ ‚Dobrá, Belgie.‘“

  • „Vzpomínám si, že jsem právě přijela sem [do Lvova]; teprve jsem začínala poznávat Lvov a jeho obyvatele. Měla jsem jakousi naději do budoucna. Myslela jsem, že začíná nová etapa. Pamatuji si jeden den: seděli jsme na přednášce, přednášeli nám, myslím, střih. Najednou se otevřely dveře, nějaký kluk vběhl dovnitř a začal říkat, že tam dochází k nepokojům, ‚všichni na náměstí‘, ‚pojďte ven‘. Jinými slovy nás začal agitovat, abychom odešli z univerzity někam jinam. Učitelé všechno zastavili, řekli: ‚Tak, žádná panika, všechno je v pořádku, zůstaňte na místech.‘ Tehdy ve Lvově začaly, vzpomínám si, nějaké protesty, něco takového. Lvov jsem moc neznala. Znala jsem cestu na univerzitu a na kolej, kde jsem bydlela. Hned mi začala volat máma, protože se objevily zprávy. Měla obavy, jak se tu mám, co se tu vůbec děje, jestli je to tu bezpečné nebo nebezpečné. Říkám: ‚Mami, všechno je v pořádku, jsem s holkama, s klukama, všechno je v pohodě, jdeme na kolej.‘ Nebyli jsme nikde v centru, ničeho jsme se neúčastnili. A v podstatě mi nikdo ani pořádně nevysvětlil, co se dělo. Časem se ale má pozornost přesunula ze Lvova na můj domov. Už jsem začala mít obavy, co se u nás doma děje, protože už se tam střílelo, létaly rakety a bomby. S mámou jsme na toto téma po telefonu nikdy nemluvily. Protože byly odposlechy, bylo to nebezpečné; měly jsme nějaké kódové názvy. Ptám se: ‚Co tam u vás, prší?‘ Ona na to: ‚Ano, s bouřkou.‘ Tak nějak jsme si vyměňovaly informace – já jsem chápala, co se tam děje. Ale ona říká: ‚Všechno je v pořádku, všechno je oukej, nepotřebujeme odjet, všechno je v pohodě, je to daleko, není to přímo ve městě, všechno je v pořádku, všechno bude dobrý.‘ A nějak bylo všechno v pořádku, ona říká: ‚U mě je všechno dobrý, dobrý,‘ a ono všechno tak utichlo, aspoň v našem rozhovoru. My jsme tu tehdy sledovali zprávy, co se děje. Pak zima v Kyjevě, pak jsme dělali velmi mnoho dokumentárních videí věnovaných [Revoluci důstojnosti] poté, co se na Majdanu střílelo, a sledovali jsme toho opravdu hodně. A nějak jsem se tehdy, zas kvůli tomu, že jsem neměla hlubší znalosti ukrajinské historie, trochu ztrácela a nechápala jsem, kdo co hájí, pokud jde o celkový kontext. Pak jsem se začala orientovat: ‚Ano, je to tak, je to tak, my tu chceme směřovat do Evropy; máme tu lidi, kteří jsou proti – už jsem začala chápat, která strana je která.‘“

  • „A když jsem poprvé přijela domů… Snažím se vzpomenout, kdy to bylo. Asi nejdřív máma přijela za mnou na návštěvu do Lvova. Já jsem k ní jela až potom. Tehdy už jsem tam viděla kontrolní stanoviště, už jsem chápala, kde je ‚šedá zóna‘, chápala jsem, co se děje. Novotroick se od roku [20]14 ocitl v takzvané ‚šedé zóně‘. A život tam byl něco, co v televizi neuvidíš. Byly určité momenty… Například z Doněcku…, když už vše utichlo, po Revoluci [důstojnosti], poté, co Rusko obsadilo Doněck, už uplynul nějaký čas a bylo velmi mnoho, jak se dnes říká, ‚zákulisních dohod‘, lidé klidně vyjížděli z Doněcku. Potřebovali si vybrat důchod z ukrajinských účtů, vybrat peníze, nakoupit potraviny, koupit léky a vrátit se zpátky. Protože tam [v okupovaném Doněcku] žádné normální potraviny a léky nebyly. Kam tedy jet? Jezdili do nejbližších míst, tedy do nejbližších vesnic. Včetně našeho Novotroicku. A co se dělo? Ti lidé přijížděli, vybírali z bank peníze, a místním pak neustále chyběly. Skupovali léky, skupovali potraviny. Co máme? Máme poptávku. A enormní nárůst cen. Na místní se nedostávalo, řekněme to takto. Můj děda dostal důchod – a mohl si koupit buď léky, nebo jídlo. O tom se v té době v televizi nemluvilo. Ani jsme nevěděli, že takový problém existuje. Ale nakonec se všichni pohybovali normálně, odjížděli z Doněcku, domlouvali se na kontrolních stanovištích – a myslím, že i na těch proukrajinských. Tehdy byl myslím prezidentem Porošenko.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lviv, 05.06.2025

    (audio)
    délka: 02:47:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Returning Home
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chci vidět, jak se tvoří dějiny, a být toho součástí

Yulia Antoniuk, 2025
Yulia Antoniuk, 2025
zdroj: Post Bellum Ukraine

Julija Antonjuk je režisérka, spisovatelka a manželka důstojníka ukrajinské armády. Narodila se 4. dubna 1992 v sídle městského typu Novotroick v Doněcké oblasti. V patnácti letech se kvůli studiu přestěhovala do Doněcku. Začala tam pracovat, potom se přestěhovala na Krym. V roce 2013 nastoupila na fakultu režie na lvovské pobočce Kyjevské národní univerzity kultury a umění. Od té doby žila ve Lvově. Společně s manželem natočili několik videoklipů k písním skupin YAGODY a Hromadjanyn Topinambur (do roku 2022 se skupina jmenovala Graždanin Topinambur) [ruská podoba názvu byla v r. 2022 změněna na ukrajinskou; Občan Topinambur] a také krátký film „Kečup“. Po 24. únoru 2022 odjela spolu s matkou do Belgie, po osmi měsících se ale vrátila na Ukrajinu, aby byla blíž svému manželovi a mohla pomáhat armádě. O svých zkušenostech z války napsala knihu „Černé, bílé, červené suché“. V roce 2025 žije na Ukrajině, natáčí videoklipy, podporuje svého manžela sloužícího v ozbrojených silách Ukrajiny a věnuje se dobrovolnické činnosti.