„Úplně poprvé jsem nepřijel s manželkou, ale s mým tehdejším představeným, katolickým knězem Vincencem Platzem, který mi otevřel možnost vůbec se s Kaplanovými sejít. Později jsem několikrát přijel i s manželkou. Cestou domů jsme pak vždycky zpracovávali svoje dojmy a říkali si, jaká je to neuvěřitelná rodina, ta směsice tvůrčího chaosu a snahy ten chaos zkrotit. Tak nějak bych to popsal. Také jsem si všiml, že na některá témata, o kterých jsem chtěl s Jiřím nebo Marií mluvit, mi jen Jiří odpověděl: ‚Můžeme to probrat později?‘ Tehdy jsem si poprvé všiml, že má obavy z odposlechů. Jednou mi vyloženě řekl, že je mu jasné, že dům je plný štěnic k odposlouchávání. Takže když jsme chtěli mluvit o závažných věcech, například o situaci církve, vyšli jsme z domu a procházeli se po parku. Tam jsme vedli velice intenzivní rozhovory.“
„Zcela konkrétní svět za železnou oponou, to pro mě bylo skutečně v první řadě Československo. Šedý svět. Svět, ve kterém chyběly barvy. Šedé domy. Nejhorší, co mám v paměti dodnes, bylo náměstí kolem Týnského chrámu – šedivá šeď. Stejně tak, když se člověk pokoušel promluvit s lidmi – jako by na všem ležel šedivý povlak. Nevím, jak lépe bych to popsal. Chlad. O to překvapivější byli lidé, kteří se za tou železnou oponou snažili žít křesťanský život, život křesťanů a křesťanek, a kteří se snažili prolomit tu šeď tím, že se navzájem podporovali a udržovali kontakty. Tak nějak jsem to vnímal. Šedý svět, v němž jednotlivec neměl žádnou hodnotu a byl posuzován jen podle funkce, jakou měl pro ideologii.“
„Nesměla se uvádět jména, to bylo to nejhorší, co člověk mohl udělat – když někoho jmenoval. Protože díky tomu pak měli možnost přístupu. Informace se musely sdělovat zahaleně. Takže když mi někdo sdělil, že určité církevní místo v NDR kontaktoval nějaký muž, a já se to od tohoto církevního místa dověděl, nesměl jsem použít jméno. Jinak by tato rovina přestala fungovat. Když jsme jeli do NDR, museli jsme například na hranicích odevzdat všechny psací potřeby. Nesměli jsme u sebe mít vůbec nic – ani papír ani tužky, nic. Museli jsme jít s prázdnými kapsami, které nám prohledali, zda nemáme nějaké odposlouchávací zařízení nebo něco podobného.“
„Bylo to v září 1979. Jiří Kaplan přesně popsal v rozhovoru, který jsem s ním později vedl, že se zatčením počítal a jeho manželka Marie na něj volala: ‚Už jsou tady.‘ A odvedli ho. Nedozvěděl jsem se to pak od rodiny – už nevím přesně, jakou cestou, asi přes zpravodajskou agenturu ZDF, protože rodina by se dostala do potíží, kdyby mě o tom informovala. Pak jsem si uvědomil: 'Tak, je to tady.' Nejprve jsem byl jako ochrnutý, ale potom jsme se v redakci zamýšleli, co bychom mohli našimi prostředky udělat, aby se situace zlepšila. Přitom nám bylo jasné, že kdybychom řekli cokoli proti režimu, Jiřímu by to jen přitížilo. Takže jsme zkusili překročit hranice žurnalismu a v jednom vysílání vyzvali diváky k sepsání petice Husákovi. Pamatuji si, že v tom vysílání jsem uvedl i adresu prezidenta státu a také jsem podnítil sepsání petice v redakci. Kvůli tomu jsem měl první vážné potíže se svým šéfem, s intendantem, který měl svým způsobem pravdu, když mi říkal: ‚Váš úkol jako novináře není podnikat takovéto akce, ale jen o všem podávat zprávy.‘ Pro mě to byla kritická situace, ale tenkrát jsem se rozhodl spolu s kolegy v redakci, s nimiž jsem o tom horlivě diskutoval, že občas nastanou situace, kdy novinář musí opustit pozici pozorovatele a nemůže se na nic vymlouvat. Pro mě to byla právě taková situace, skutečně jsme všechno diskutovali podle všech pravidel a rozhodli se, že výzvu uskutečníme.“
„Hned s udělením víza mi bylo sděleno, že se musím druhý den ráno po příjezdu dostavit do Bartolomějské a promluvit si tam o mém pobytu. Souviselo to s tím, že jsem nejezdil jako soukromá osoba, ale pro ně jsem byl někým, a skutečně jsem tím byl, kdo seděl v hromadném sdělovacím prostředku a měl kdykoli možnost říkat určité věci. Abych byl upřímný, za tou přepážkou – skutečně to vypadalo jako přepážka s výdejním okénkem na nádraží – seděli obtloustlí lidé, kteří mě i emocionálně odpuzovali. Vypasení a obtloustlí seděli za přepážkou a vyptávali se. Šíleně mě to rozčilovalo, ale nesměl jsem to rozčilení nijak dávat najevo, musel jsem se tvářit přátelsky. Jak to píše Wilhelm Busch: 'Buď zdvořilý a skromný, neb tak bude strýček spokojený.'“
Michael Albus se narodil 17. března 1942 v Bühlu v Bádensku do přísně katolické rodiny. Vystudoval germanistiku i teologii, nestal se však knězem, ale novinářem. Nejprve pracoval pro Zentralkomitee der deutschen Katholiken (Ústřední výbor německých katolíků), později v televizi ZDF. Po studiích se dostal do komunistického Československa, poprvé v roce 1969. V Praze bydlíval v rodině Kaplanových, významných katolických disidentů s deseti dětmi. Do země vozil zakázanou literaturu i nedostatkové zboží, o naší situaci informoval západní veřejnost. Organizoval výjezdy do Československa pro studenty maturitních ročníků, později směl jezdit jen na soukromé cesty a nakonec, na začátku 80. let, mu byl vstup do zemí východního bloku zcela odepřen. Kontakty s českými katolickými disidenty však udržoval neustále, snažil se na vhodných místech v NSR upozorňovat na tíživou situaci věřících za železnou oponou. Po roce 1989 se účastnil děkovné bohoslužby v katedrále sv. Víta za přítomnosti mnoha členů katolické podzemní církve. Jako novinář chtěl poznávat věci do hloubky a na vlastní kůži, čemuž byl věrný také během svého působení v Jižní Americe nebo při natáčení kulturně-náboženských reportáží. Stal se profesorem náboženské didaktiky médií na univerzitě ve Freiburgu, 20 let vedl časopis Ost-West: Europäische Perspektiven. Ve svém životě usiloval o angažovanost, bylo pro něj důležité nejen diskutovat u stolu, ale i jednat. Nespoléhat jen na tradice, ale být otevřený novému.
