Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Michael Albus (* 1942)

• narodil se 17. března 1942 v obci Bühl v Bádensku

• vyrůstal v katolické rodině

• studoval teologii a germanistiku ve Freiburgu im Breisgau

• stal se novinářem a pracoval nejprve v Zentralkomitee der deutschen Katholiken (Ústřední výbor německých katolíků), později v televizi ZDF

• jezdil do komunistického Československa k manželům Kaplanovým

• znal se s dalšími členy katolické církve v Československu, např. s Pavlem Kunešem

• jako novinář jezdil do dalších zemí za železnou oponou a kritizoval církev na Západě

• po zatčení Jiřího Kaplana v září 1979 inicioval výzvu k sepsání petice za jeho propuštění a napsal dopis prezidentu Husákovi

• začátkem 80. let mu vstup do zemí východního bloku zakázali

• působil v Latinské Americe, adoptoval s manželkou děvčátko z ulice v Limě

• natočil několik cyklů kulturně-náboženských reportáží, např. „Sídla bohů“ s Reinholdem Messnerem nebo „Místa raného křesťanství“ o cestách apoštola Pavla

• po roce 1989 se s dojetím účastnil děkovné bohoslužby v katedrále sv. Víta a pokračoval v kontaktech s českou katolickou církví

• roku 2002 se stal profesorem náboženské didaktiky médií na Teologické fakultě univerzity ve Freiburgu

• v letech 2000-2020 zastával funkci šéfredaktora časopisu Ost-West:Europäische Perspektiven (Východ-Západ: Evropské perspektivy)

Západoněmecký novinář a teolog profesor Michael Albus udržoval kontakty s českým katolickým disentem a informoval západní společnost o tíživých podmínkách církve v komunistickém Československu. Působil také v Jižní Americe, natočil řadu nábožensko-kulturních reportáží a neváhal občas i překročit pozorovatelskou roli novináře, když to situace vyžadovala.

Vzpomínky na poslední dny války a dětství v nově budovaném Německu

Michael Albus se narodil 17. března 1942 v obci Bühl v Bádensku nedaleko francouzských hranic. Oba rodiče byli přísní, otec Fridolin byl inženýr a matka Elisabeth se musela od svých 12 let starat o mladší sourozence. Do života rodiny matky zasáhl nacistický režim. Její nejmladší sestru s Downovým syndromem odvezli nejprve do ústavu a později poslali do plynu. Otec za války propojoval úzké a široké rozchody kolejí u sovětských hranic, aby vlaky mohly pokračovat dál do Sovětského svazu, a sloužil také ve Varšavě. Po konci války trvalo ještě rok a půl, než se dostal domů. Maličký Michael zažil bombardování v posledních dnech války i poválečnou obnovu. Často se tehdy stávalo, že se našla nevybuchlá munice a bylo třeba ji zneškodnit. V rodině vládla přísná katolická výchova, Michael každé ráno v pět hodin chodil ministrovat do ženského kláštera, ve škole měl kromě francouzštiny také latinu a řečtinu. Kvůli přísnosti rodičů trávil mnoho času raději v přírodě, koníčkem se mu stalo horolezectví.

Seminaristé nezažili běžný život

Kromě germanistiky se rozhodl studovat ve Freiburgu i teologii, zajímalo ho, zda je studiem možné poznat Boha. Jako laik s ostatními studenty jezdil na výlety do hor a vůbec podnikal mnoho akcí, seznámil se zde i s budoucí manželkou Sigrid. Ti studenti teologie, kteří se později měli stát kněžími, se do společenského života vůbec nezapojovali, žili izolovaně, navštěvovali s ostatními jen společné přednášky. To byl jeden z bodů, které Michael kritizoval. Zároveň cítil potřebu vyptávat se otce, kde byl za války a co dělal. 

Protože rodiče neměli mnoho peněz, přivydělával si Michael Albus službou v armádě – vedl horolezecký výcvik vojáků. Díky své vášni se spřátelil také s Reinholdem Messnerem. Studium dokončil v rekordním čase a nastoupil jako tiskový referent do Zentralkomitee der deutschen Katholiken (Ústřední výbor německých katolíků). Pro své neotřelé a kritické názory se čím dál víc dostával do sporů s církevními představiteli. Od roku 1976 pracoval v televizi ZDF, nejprve v redakci Církev a život, později v redakci pro děti a mládež. 

Šedý svět za železnou oponou – Československo

O Československu se více poprvé dozvěděl v roce 1962 od někoho, kdo byl u nich ve farnosti na návštěvě. V roce 1969 však díky knězi Vinzenzi Platzovi navázal kontakt s rodinou Kaplanových a začal plánovat poznávací zájezdy pro studenty do komunistického Československa. Kaplanovi se svými deseti dětmi patřili k nejvýznamnějším katolickým disidentům. Na první návštěvu a dojmy vzpomínal pamětník následovně: „Úplně poprvé jsem nepřijel s manželkou, ale s mým tehdejším představeným, katolickým knězem Vinzenzem Platzem, který mi otevřel možnost vůbec se s Kaplanovými sejít. Později jsem několikrát přijel i s manželkou. Cestou domů jsme pak vždycky zpracovávali svoje dojmy a říkali si, jaká je to neuvěřitelná rodina, ta směsice tvůrčího chaosu a snahy ten chaos zkrotit. Tak nějak bych to popsal. Také jsem si všiml, že na některá témata, o kterých jsem chtěl s Jiřím nebo Marií mluvit, mi Jiří odpověděl: ‚Můžeme to probrat později?‘ Tehdy jsem si poprvé všiml, že má obavy z odposlechů. Jednou mi vyloženě řekl, že je mu jasné, že dům je plný štěnic k odposlouchávání. Takže když jsme chtěli mluvit o závažných věcech, například o situaci církve, vyšli jsme z domu a procházeli se po parku. Tam jsme vedli velice intenzivní rozhovory.“ Cesty do Československa opakoval, vnímal tíživý rozdíl mezi Západem a Východem.

„Zcela konkrétní svět za železnou oponou, to pro mě bylo skutečně v první řadě Československo. Šedý svět. Svět, ve kterém chyběly barvy. Šedé domy, nejhorší, co mám v paměti dodnes, bylo náměstí kolem Týnského chrámu – šedivá šeď. Stejně tak, když se člověk pokoušel promluvit s lidmi – jako by na všem ležel šedivý povlak. Nevím, jak lépe bych to popsal. Chlad. O to překvapivější byli lidé, kteří se za tou železnou oponou snažili žít křesťanský život, život křesťanů a křesťanek, a kteří se snažili prolomit tu šeď tím, že se navzájem podporovali a udržovali kontakty. Tak nějak jsem to vnímal. Šedý svět, v němž jednotlivec neměl žádnou hodnotu a byl posuzován jen podle funkce, jakou měl pro ideologii.“

Západní Němec v Bartolomějské

Téměř při každé návštěvě se musel dostavit na výslech ke Státní bezpečnosti (StB) do Bartolomějské ulice. Dojmy z těchto rozhovorů shrnul slovy: „Hned s udělením víza mi bylo sděleno, že se musím druhý den ráno po příjezdu dostavit do Bartolomějské a promluvit si tam o mém pobytu. Souviselo to s tím, že jsem nejezdil jako soukromá osoba, ale pro ně jsem byl někým, a skutečně jsem tím byl, kdo sedával v hromadných sdělovacích prostředcích a měl kdykoli možnost říkat určité věci. Abych byl upřímný, za tou přepážkou – skutečně to vypadalo jako přepážka s výdejním okénkem na nádraží – seděli obtloustlí lidé, kteří mě i emocionálně odpuzovali. Vypasení a obtloustlí seděli za přepážkou a vyptávali se. Šíleně mě to rozčilovalo, ale nesměl jsem to rozčilení nijak dávat najevo, musel jsem se tvářit přátelsky.“

Se studenty vždy plánoval během pobytu spíše turistické akce, pamatuje si, jak při projížďce parníkem po Vltavě byli sledováni ze břehu dvěma muži tajné policie. Pocit, že je sledovaný, byl velice tíživý i pro něj. O to více obdivoval lidi, kteří v Československu bojovali proti režimu. 

Dalšími osobnostmi, s nimiž navázal kontakt, byl například katolický kněz Pavel Kuneš. Nejintenzivnější vztahy však udržoval s rodinou Kaplanových. S členy podzemní církve raději do kontaktu nevstupoval, protože by je mohl ohrozit. Po návratu do NSR se vždy snažil předávat informace o tíživé situaci věřících v Československu na patřičná kulturní, církevní i politická místa. Vždy měl však pocit, že lidé na Západě se více věnují budování vlastního blahobytu a jsou v zajetí kolektivního egoismu. 

Petice Husákovi a zákaz vstupu

Jiří Kaplan byl v roce 1979 zatčen. Na tuto událost vzpomínal Michael Albus slovy: „Bylo to v září 1979. Jiří Kaplan přesně popsal v rozhovoru, který jsem s ním později vedl, že se zatčením počítal a jeho manželka Marie na něj volala: ‚Už jsou tady.‘ A odvedli ho. Nedozvěděl jsem se to pak od rodiny, už nevím přesně, jakou cestou – asi přes zpravodajskou agenturu ZDF, protože rodina by se dostala do potíží, kdyby mě o tom informovala. Pak jsem si uvědomil – tak, je to tady. Nejprve jsem se cítil jako ochromený, ale potom jsme se v redakci zamýšleli, co bychom mohli svými prostředky udělat, aby se situace zlepšila. Přitom nám bylo jasné, že kdybychom řekli cokoli proti režimu, Jiřímu by to jen přitížilo. Takže jsme zkusili překročit hranice žurnalismu a v jednom vysílání vyzvali diváky k sepsání petice Husákovi. Pamatuji si, že v tom vysílání jsem uvedl i adresu prezidenta státu a také jsem podnítil sepsání petice v redakci. Kvůli tomu jsem měl první vážné potíže se svým šéfem, s intendantem, který měl svým způsobem pravdu, když mi říkal: ‚Váš úkol jako novináře není podnikat takovéto akce, ale jen o všem podávat zprávy.‘ Pro mě to byla kritická situace, ale tenkrát jsem se rozhodl spolu s kolegy v redakci, s nimiž jsem o tom horlivě diskutoval, že občas nastanou situace, kdy novinář musí opustit pozici pozorovatele a nemůže se na nic vymlouvat. Pro mě to byla právě taková situace, skutečně jsme všechno diskutovali podle všech pravidel a rozhodli se, že výzvu uskutečníme.“

Tato a další aktivity nakonec způsobily, že Michael Albus dostal na začátku 80. let zákaz vstupu do zemí východního bloku. Kromě Československa se předtím také často dostával do NDR, kam jezdil do východního Berlína za kardinálem. Po zákazu směl informace získávat jen od korespondentů v redakci. Celkově šlo o specifický způsob práce: „Nesměla se uvádět jména, to bylo to nejhorší, co člověk mohl udělat – když někoho jmenoval. Protože díky tomu pak měli možnost přístupu. Informace se musely sdělovat zahaleně. Takže když mi někdo sdělil, že určité církevní místo v NDR kontaktoval nějaký muž, a já se to od tohoto církevního místa dozvěděl, nesměl jsem použít jméno. Jinak by to spojení přestalo fungovat. Když jsme jeli do NDR, museli jsme například na hranicích odevzdat všechny psací potřeby. Nesměli jsme u sebe mít vůbec nic – ani papír ani tužky, nic. Museli jsme jít s prázdnými kapsami, které nám prohledali, zda nemáme nějaké odposlouchávací zařízení nebo něco podobného.“ 

Genscherova ochranná ruka a svoboda

V roce 1983 se podařilo jednomu z Albusových kolegů natočit rozhovor ve jednom sklepě v Praze s Václavem Malým. Interview bylo součástí reportáže, k níž natáčel Michael Albus komentář na hranicích s Československem. Ochrannou ruku nad nimi tehdy držel ministr zahraničí NSR Hans-Dietrich Genscher. Po odvysílání sice měli obavy o osud Václava Malého, ale naštěstí k ničemu vážnému nedošlo. Celkově dobu, kdy měl zakázaný vstup za železnou oponu, vnímal profesor Albus jako „olověnou“ – vše se mu zdálo čím dál hustší, nemohl skoro nic dělat. 

Proto také soustředil své aktivity do Jižní Ameriky. Vždy zastával jako novinář zásadu, že nesmí bydlet v hotelu, ale přímo u těch lidí, o nichž natáčí, i kdyby měl žít mezi lidmi v bídných chatrčích. Nakonec ke svým vlastním čtyřem dětem adoptoval dívenku z Limy.

Hned po roce 1989 se spolu s Kaplanovými zúčastnil děkovné bohoslužby v katedrále sv. Víta, kdy se s dojetím připojil k zástupcům podzemní církve. Pocit svobody tehdy zažil již na hranicích, kde nebyly najednou žádné kontroly. Cesta bez výslechů v Bartolomějské mu přinesla opravdu krásné dojmy. S českými katolíky byl Michael Albus v kontaktu stále ještě i v roce 2022. 

V letech 2000–2020 byl šéfredaktorem časopisu Ost-West: Europäische Perspektiven, od roku 2002 byl profesorem didaktiky náboženství na Teologické fakultě univerzity ve Freiburgu. Natočil mnoho kulturně-náboženských reportáží a napsal mnoho nejen teologických knih. Jeho knižní rozhovory s Reinholdem Messnerem vyšly také v češtině pod názvem Duše nezná mezí.