Gwendolyn Albert

"Jako by to byla skupina lidí, kteří se už někdy předtím dohromady sešli. Bylo to určitým způsobem znepokojivé. A pamatuji si, že když jsme odcházeli, nastal divný moment. Měli tam ozvučení – mikrofon, reproduktory – a když to skončilo, tak ať už to byl kdokoliv, kdo ovládal ozvučení, najednou zapnul rádio. Takže najednou tahle moderní muzika – myslím, že to byl Phil Collins, nějaká hrozná popová hudba – se rozlehla tím prostorem. A to bylo divné. My jsme všichni chápali, že se od nás očekává, že teď odejdeme. Tak proč takhle rušit všechna ta slova a všechnu tu vážnost? Bylo to velmi hrubé. A mě prostě začalo tím víc zajímat, kdo vlastně Romové jsou.“

„Když jsem sem poprvé přijela, tak v první řadě tady nebyly žádné reklamy. Což pro člověka z konzumní společnosti je téměř neuvěřitelné. A zadruhé, pokud už něco ve veřejném prostoru viselo, tak to byl komunistický materiál – s rudou hvězdou… připíchnutý na korkové nástěnce za sklem, v zamčené vitríně. Takže když si lidé řekli: ‚Ok, tak teď budeme svobodní, budeme říkat, co chceme,‘ a začali psát všechny ty plakáty, bylo to, jako by vybuchla bomba. Každá dostupná veřejná plocha byla pokrytá těmi skvělými plakáty, veselými, veselými věcmi. Pamatuji si, že dole v metru někdo instaloval roli toaletního papíru a na jednotlivé útržky napsal jména všech komunistických funkcionářů. Tahle exploze kreativity, to byla další věc, díky které to bylo tak podmanivé. Nebyla v tom uniformita: teď se všichni seřadíme za jediným heslem… Jednotliví lidé ručně psali své individuální vzkazy na papír a věšeli to všude. Protože konečně mohli a protože si uvědomili, že když to budeme dělat všichni – tak všechny nás nezavřou.“

„Byly to prostě dny, které se nepodobaly ničemu, co jsem kdy zažila. Ten pocit solidarity v davu a mezi lidmi! Způsob, jakým byly věci skvěle organizovány – skutečnost, že sanitky dokázaly projet davem k někomu, kdo třeba omdlel. Byl tam prostě neuvěřitelný pocit solidarity… Že jste byl uprostřed obrovského davu, kde si lidé dávali velký pozor, aby nikomu nešlápli na nohu. Všichni byli velmi ohleduplní vůči sobě navzájem. Nebyl to vlastně dav. Bylo to opravdové shromáždění tisíců lidí, stovek tisíc lidí. Takže to byl prostě zážitek, jaký už pravděpodobně nikdy neprožiju. Mně to opravdu změnilo život.“

„Byl tam jeden okamžik, na který nikdy nezapomenu. Jeli jsme tramvají, dvacet dvojkou, bylo léto, velké horko – a z nějakého důvodu ta tramvaj prostě zastavila uprostřed své obvyklé cesty do kopce. A absolutně nikdo nic neřekl! Žádné hlášení: ‚Promiňte, museli jsme z nějakého důvodu zastavit…‘ Nikdo nic neřekl, nikdo se na nikoho nepodíval, nikdo se na nic neptal, nikdo nebyl netrpělivý. Všichni jen stáli a čekali, až se tramvaj znovu rozjede. Nejdřív, když to trvalo jen pár minut, jsem si říkala: ‚Ti lidé jsou vážně trpěliví. To je úžasné vidět tak trpělivé lidi!' Protože tam, odkud jsem já, by si lidé začali hned stěžovat. Pak, když to trvalo už deset minut – deset minut je dlouhá doba, když nevíte, co se děje – tak po těch deseti minutách, kdy tam všichni jen stáli a mlčeli, jsem si začala uvědomovat, že existuje jakýsi nevyslovený zákaz ptát se, proč jsme zastavili. Který jsem já necítila, ale všichni kolem mě ano. A bylo jasné, že tohle není něco, co by se mělo porušovat. A řekla bych, že tam byla úzkost, která v tom davu narůstala. Ale všichni ji drželi v sobě. To byl první moment, kdy jsem začala chápat, že se očekává… že lidé jsou naučení, že se v té společnosti musí kontrolovat.“