Miloslava Zímová

* 1933

  • „A tatího tahali pořád po úřadech a tahali ho vždycky v nejhorší době, přes poledne, přes dopoledne, když nejel autobus. Tak on musel na kole třeba do Slanýho, do Strašecí a zase zpátky. A já jsem musela vzít koně a jet. Tatínek mi udělal brázdu a já jsem orala. A jednou jsem chtěla toho koně zapřahat, já jsem mu chtěla dát polštář a on mi podklouzl a utekl mi. A utíkal ke stodole a já za ním, ale nechytla jsem ho. A běhal a já jsem si sedla, jsme tam měli takovou studnu, a tak jsem si tam sedla na ten roh a plakala jsem. To už byl takovej starej kůň a on přišel a takhle si dal tu hlavu na mě, jako kdyby chtěl říct: ‚Odpusť.‘ A pak, když už musel na jatka, už nelíhal…už byl prostě starej, tak jsme…akorát jsem je potkala, když ho vedli…Tak jsem to tak oplakala…no, živit se nemohl, protože na to nebylo, podmínky, živit koně jen tak…a já ho tak slyším, jak se obrátil a zařehtal…Bylo to někdy hezký, někdy to bylo horší…ale bylo to pořád hezký…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lhota, 08.09.2022

    (audio)
    délka: 01:01:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kulakovi nikdo pomáhat nebude, ráno se stěhujete

Rodina Herclových na počátku 50.let, Miloslava stojí uprostřed
Rodina Herclových na počátku 50.let, Miloslava stojí uprostřed
zdroj: archív pamětnice

Miloslava Zímová, rozená Herclová, se narodila 2. ledna 1933 ve vesnici Lhota u Kladna, na okraji křivoklátských lesů. Její rodinu živilo hospodářství, jedno ze tří největších ve vsi. Miloslavin otec Jan Hercl byl přirozenou místní autoritou, vlastencem, Sokolem a především dobrým hospodářem. S velkou pravděpodobností během války spolupracoval s protinacistickým odbojem, podporoval partyzány a na konci války na svém statku ukrýval uprchlé sovětské zajatce. Miloslava Zímová vzpomíná, jak se na počátku května 1945 ve Lhotě nakrátko ubytovali vojáci Ruské osvobozenecké armády a jednu noc tam přenocovali i její velitelé, generálové Vlasov a Buňačenko. Krátce po jejich odjezdu dorazili do vesnice vojáci Rudé armády. Vzájemná pospolitost a poměrně harmonické vztahy mezi obyvateli vesnice se začaly proměňovat už krátce po skončení války, kdy místní volby vyhráli komunisté. K zásadní změně ale došlo až počátkem 50. let, v době kolektivizace. Jan Hercl do nově založeného zemědělského družstva vstoupit odmítl a jeho rodina se tak dostala pod stálý tlak ze strany vedení družstva i místního národního výboru. Po nějakou dobu se jim dařilo odolávat, ale postupně se s hanlivým označením ‚kulaci‘ stávali nechtěnou součástí vesnické komunity. V roce 1952 byla na jejich majetek uvalená nucená správa a krátce nato byli z vesnice vystěhováni. Náhradní ubytování dostali v nevyhovujících podmínkách ve více jak třicet kilometrů vzdálených Přílepech u Prahy a nucenou práci v cihelně v Libčicích nad Vltavou. Miloslava nemohla dokončit hospodářskou školu, její bratr strávil tři roky vojny v dolech jako příslušník Pomocných technických praporů. Sedmnáct let nesměli navštěvovat vesnici ani okres, ve kterém jejich předkové po staletí hospodařili. Domů se vrátili v roce 1968, kdy jim byla část zabaveného majetku vrácená. Hospodařit ale již nikdy nezačali. Miloslava Zímová v současnosti (2022) žije v pečovatelském domě ve Lhotě.