Zdena Žajglová

„To mě vždycky zajímalo, tam v tom sklepě bylo světýlko a já jsem říkala: ‚Tati, proč je tam to světýlko, když tam nikdo není? Já se chci jít podívat.‘ A on říkal: ‚To nechoď, vždyť bys tam spadla, ty schody jsou ošklivý.‘ Ale já pořád: ‚Proč je tam to světýlko?‘ Tatínek mi nechtěl říct. Napřed tam byl partyzán, nejdřív byl v kostele, ale kostely hlídali, jestli se tam někdo neschovává. To byla taková trojice, strejda byl drogista, v lékárně byl jeho kamarád, spolužák. A farář, ten se jmenoval Vinš, ten mě i křtil a k tomu jsem chodila na faru jako žákyně. Když věděli, že půjde do kostela nějaká německá kontrola, tak byl partyzán u nás ve sklepě. To jsem říkala, taťka – to byla odvaha. Já se pořád vyptávala, proč se tam svítí, a táta říká: ‚No protože tam máme brambory a je zima, vždyť by zmrzly.‘“

„Když přišli Rusáci, teď teda odbočím, ale zase se vrátím. Ona to byla krásná ženská, blondýna. Ale ona nemohla vůbec ve dne vylézt ven. K nám se nastěhovali Rusáci, na ten dvůr, měli tam věci. Takže ona kdyby... já nevím, je to pro vás divný, ale obtěžovali ty Rusáci tyhle mladý holky nebo jak bych se vyjádřila. Takže je využívali, nemusím vám vysvětlovat jak, to ani nechci říkat. Bohužel to bylo tak. Ona se schovávala do sklepa na noc. Přes den nevylezla, ale na noc se schovávala.“