Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Žajglová (* 1935)

• narozena v roce 1935 v Kralovicích u Plzně

• otec vlastnil koloniál; za války ubytoval uprchlíky z protektorátu a schovával partyzána

• pamětnice vyrůstala za druhé světové války poblíž hranic protektorátu

• vzdělání si doplnila až v dospělosti při zaměstnání

• pracovala jako zdravotní sestra v různých zdravotnických zařízeních

• z nešťastného manželství se vysvobodila až po sametové revoluci

• v roce 2024 žila v Berouně

Dětství Zdena Žajglová strávila mezi regály otcova obchodu. Otec měl s gestapem co do činění jen v rámci jejich nákupů u nich v obchodě, ale způsob, jakým se k němu chovali, v ní už jako v malé holce probouzel neklid. Svého statečného tatínka měla moc ráda. 

Řekli mi, že Erika odjela na výlet

Zdena Žajglová se narodila 4. února 1935 v západočeských Kralovicích. Do školy nastoupila v roce 1941. Vzpomíná si na první vysvědčení a na dívku, se kterou se kamarádila. Jmenovala se Erika, její rodiče vlastnili velký dům vedle školy a na kabátu nosili žlutou hvězdu. Malé Zdeně Žajglové připadalo nespravedlivé, že její kamarádka může nosit hvězdu, a ona ne – chtěla ji taky. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, proč právě Erika hvězdu nosí. Při předávání prvního vysvědčení přišlo ke škole gestapo a Eriku si odvedlo. „Držely jsme se za ruku a jeden ten gestapák mi ji vytrhl, strašně jsem pak plakala.“ Zdena Žajglová potom už Eriku ani její rodinu nikdy neviděla. Nejhorší bylo, že o Erice a celé události nesměla mluvit. Rodiče se báli, aby je její prostořekost nedostala do problémů. „Řekli mi, že Erika odjela na výlet,“ vybavuje si Zdena Žajglová milosrdnou rodičovskou lež. Dodnes si svou dětskou kamarádku připomíná na každé výročí konce války.

Nepříjemné myšlenky a pocity jí v dětství pomáhala zahánět kočka, kterou dostala, a také její o pět let starší bratr, který si s malou sestrou navzdory věkovému rozdílu hrál a pečoval o ni. 

Ve vzpomínkách se vrací i k nebezpečné cestě do nedalekých Kožlan. „Slyšela jsem rodiče, že si povídají o tom, kdo pojede do Kožlan pro chleba, tak jsem v těch pěti letech nasedla na kolo a vyrazila pro chleba.“ Okolo ní ale projíždělo auto s německým důstojníkem a tlaková vlna ji smetla do příkopu. Brečela, byla špinavá ona i její plyšák, kterého vzala na výlet s sebou. Muž vystoupil, zvedl ji a pomohl jí, dodnes si uvědomuje, jaké měla štěstí. Rodiče jí pak další podobná dobrodružství zakázali. „No jo, ale já jsem je moc neposlouchala, byla jsem prostě dítě,“ směje se Zdena Žajglová.

Bratr Eda byl o pět let starší, hrávali si spolu, ale zároveň jí připomínal, že venku nesmí všechno opakovat. Dospělí mluvili jen šeptem. Jedna z blízkých příbuzných – teta – schovávala doma jídlo. Malá Zdena si myslela, že krade. Teta jí však vysvětlila, že jídlo schovávají před Němci, protože je jejich a Němci na něj nemají právo.

Američané přišli od západu

Během války rodiče poskytli útočiště rodině Kopřivových, která uprchla z obsazeného pohraničí. Otec i strýc, který měl drogerii, se podíleli na ukrývání partyzána – nejprve v kostele, pak ve sklepě. Pomáhal jim i místní farář. Riziko bylo obrovské, ale otce hnala dopředu jeho víra ve spravedlnost. „Víte, on byl takový dobrák, finančně třeba podporoval místní sirotčinec,“ vzpomíná Zdena Žajglová na svého otce. 

Na jaře pětačtyřicátého roku zažila konec války. Rusové vtrhli do města a ženy se schovávaly do sklepa. Všichni věděli proč. „I jako desetiletá jsem chápala nebezpečí, které jim od nich hrozilo. Paní Kopřivová byla krásná žena, přes den zůstávala doma a v noci se ukrývala ve sklepě našeho domu.“ Američané mezitím osvobozovali Plzeň a i v okolí Kralovic došlo ke střetům s ustupujícími nacisty. Z pozdější doby Zdena Žajglová připomíná, že ve škole se učili, jak Československo osvobodila ruská armáda. „Ale že ze západu přišli Američani, o tom se mluvit nesmělo.“

Jednou ke konci války přistál na jejich dvoře hedvábný padák. Rodiče chtěli padák nejprve kamsi vrátit, ale nevěděli kam, a protože hedvábí bylo vzácné, ušila si z něj Zdena Žajglová svatební šaty a později i plesové. 

Po únoru 1948 pocítila změnu hlavně kvůli zákazu Sokola. Celá rodina byla v Sokolu aktivní a jeho rozpuštění nesla těžce. V sedmnácti letech se pamětnice provdala. Na studia zdravotní školy si tehdy musela nechat zajít chuť. Touhu po vzdělání si splnila až později – se dvěma dětmi a při zaměstnání. Manželství bylo těžké. Její muž pil, své nevěry ani netajil, rozvod jí soud ale nepovolil. Z nešťastného a násilného vztahu utekla až po dvaceti letech, s pomocí kamaráda. Formálně se jí podařilo rozvést se až po roce 1989.

Po vystudování zdravotní školy pamětnice pracovala jako instrumentářka u zubaře, později jako pomocná sestra u lékařky, která nebyla členkou strany a rozuměly si. Doktorka měla pochopení pro její složitý život i odhodlání studovat při práci. V době natáčení pro Příběhy našich sousedů (2024) žila Zdena Žajglová v Berouně.