Božena Wortnerová

* 1935

  • „Ten balík měl šestnáct kilo, Boženka na něm seděla a teta jí ho nenechala otevřít. Tam bylo všechno možné. Tenkrát jsme měli, dá se říct, nouzi, ne bídu. Co já jsem se napřešívala věcí, na děti, na mě. Jak tchán řekl, že nás Amerika obléká, tak ona nás oblékala. Až je potom přestali posílat, protože naše vláda dala do Ameriky befel, že nepotřebujeme obnošené věci, že jsme tu samostatní. A zakázala jim to. Balíky museli otevírat, protože poslali dolary, bylo to tam napsaný, že je posílají, tak je tam nechali, ale byl u toho lísteček, že jsme povinni je do čtrnácti dnů vyměnit za bony. Ani jeden dolar jsme nevyměnili a nikdo po nás nešel, jestli jsme to vyměnili, nebo nevyměnili! Ale otevírali to. Pěkný župan poslali a byl tam od něj jenom pásek. Ale to byly balíky, opravdu! Já jsem byla oblékaná, to tu neměl nikdo. Dost nám to pomohlo.“

  • „Tchán ve dvacátých letech odjel do Ameriky, ale nebyl sám. Jeho babička měla čtrnáct dětí a většina z nich odešla do Ameriky. On tam potom ve dvacátých letech taky odešel. Vyučil se zlatníkem-hodinářem, a když se vyučil, nechtěl tam dál být. Nesnášel města, měl rád přírodu. Tak se vrátil a dělal hodinařinu a zlatničinu ve svém. V osmačtyřicátém roce mu sebrali zlatnictví. Potom přišli s papírem, že mu zavírají opravu hodinek. My jsme dostávali balíky s oblečením z Ameriky, tak jim na to řekl: ‚Mně to nevadí, mě uživí sedlačina a obleče mě Amerika.‘ A už šel. Tchyně k soudu nešla, protože měla problém se srdíčkem. Můj muž povídal: ‚Já tam taky nejdu.‘ Já jsem povídala: ‚Musíme vědět, za co ho sebrali, proč vlastně.‘ Tak mu tam vyčetli, že se u něj našel krajáč smetany, že ho měl odevzdat, a takové hlouposti. A na otázku, jestli byly děti ve Svazu mládeže, odpověděl: ‚Svaz mládeže za komunistů je jak za války Hitlerjugend!‘“

  • „Mého tchána sebrali v letním oblečení, sandály na nohách. Rok a čtvrt měl, byl v Banské Bystrici. Když ho propouštěli, pustili ho domů v tom samém oblečení a sandálech, v zimě 8. prosince. Oblek, který mu babička-tchyně poslala, přišel až tři měsíce po jeho návratu, nedali mu ho. Když jel přes Slovensko a někde měl vlak přestávku, tak si zašel na teplé jídlo, které mu Slováci platili. V tu dobu nás Slováci moc rádi neměli, ale všechno mu platili, když se dozvěděli, že jde z arestu. Nám doma nikdy neřekl, jak tam s nimi zacházeli, protože povídal: ‚Já se tam nechci podruhé dostat, tak neřeknu nic!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Stropnice, 05.09.2025

    (audio)
    délka: 31:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Terénní reportáže
  • 2

    Horní Stropnice, 03.10.2025

    (audio)
    délka: 01:37:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vzala si syna živnostníka a stala se kádrově nezpůsobilou

Božena Wortnerová v kroji, přelom 40. a 50. let 20. století
Božena Wortnerová v kroji, přelom 40. a 50. let 20. století
zdroj: Archiv pamětnice

Božena Wortnerová, rozená Kříhová, se narodila 3. prosince 1935 v Olešnici u Trhových Svinů do rodiny malorolníků. Dětství prožila za války, rodina ale díky hospodářství zásadně nestrádala. Do školy v Olešnici nastoupila už v pěti letech. Měšťanku absolvovala v šest kilometrů vzdálených Trhových Svinech, kam chodila denně pěšky, za každého počasí. Studia zakončila na zemědělské škole v Českých Budějovicích, kde strávila rok na internátě. Poté pracovala v účtárně. Život jí výrazně ovlivnila svatba s Františkem Wortnerem, synem trhosvinenského zlatníka, jehož rodinu komunistický režim po roce 1948 perzekvoval. S manželem vychovali tři dcery – Boženu a dvojčata Janu a Zdenu. Kvůli odsouzení tchána Karla Wortnera ztratila zaměstnání v kanceláři a až do důchodu pracovala jako prodavačka a později v bufetu. Po roce 1989 pomohla rodině získat zpět zabavené pozemky. V důchodovém věku dvakrát navštívila Spojené státy americké. Od roku 2017 žila Božena Wortnerová v Domově pro seniory v Horní Stropnici.