Božena Wortnerová

„Tchán ve dvacátých letech odjel do Ameriky, ale nebyl sám. Jeho babička měla čtrnáct dětí a většina z nich odešla do Ameriky. On tam potom ve dvacátých letech taky odešel. Vyučil se zlatníkem-hodinářem, a když se vyučil, nechtěl tam dál být. Nesnášel města, měl rád přírodu. Tak se vrátil a dělal hodinařinu a zlatničinu ve svém. V osmačtyřicátém roce mu sebrali zlatnictví. Potom přišli s papírem, že mu zavírají opravu hodinek. My jsme dostávali balíky s oblečením z Ameriky, tak jim na to řekl: ‚Mně to nevadí, mě uživí sedlačina a obleče mě Amerika.‘ A už šel. Tchyně k soudu nešla, protože měla problém se srdíčkem. Můj muž povídal: ‚Já tam taky nejdu.‘ Já jsem povídala: ‚Musíme vědět, za co ho sebrali, proč vlastně.‘ Tak mu tam vyčetli, že se u něj našel krajáč smetany, že ho měl odevzdat, a takové hlouposti. A na otázku, jestli byly děti ve Svazu mládeže, odpověděl: ‚Svaz mládeže za komunistů je jak za války Hitlerjugend!‘“

„Mého tchána sebrali v letním oblečení, sandály na nohách. Rok a čtvrt měl, byl v Banské Bystrici. Když ho propouštěli, pustili ho domů v tom samém oblečení a sandálech, v zimě 8. prosince. Oblek, který mu babička-tchyně poslala, přišel až tři měsíce po jeho návratu, nedali mu ho. Když jel přes Slovensko a někde měl vlak přestávku, tak si zašel na teplé jídlo, které mu Slováci platili. V tu dobu nás Slováci moc rádi neměli, ale všechno mu platili, když se dozvěděli, že jde z arestu. Nám doma nikdy neřekl, jak tam s nimi zacházeli, protože povídal: ‚Já se tam nechci podruhé dostat, tak neřeknu nic!‘“