„Přišly, že se jim uvolnil jeden domeček ve středu Colchesteru, a to už byla úplně jiná třída. Bylo to v takové té řadě domečků, ale už šla otevřít okna, i když tam byly takovéhle škvíry, zase žádné topení, ale byl v hrozném stavu. A mně se stalo, že já jsem tam – ony řekly: ‚Sejdeme se tam,‘ já nevím, ‚v jedenáct hodin, my máme klíče a dáme to nějak dohromady!‘ A já jsem tam přišla a ony zorganizovaly brigádu, tam muselo být snad devět ženských, které mi to pomáhaly doslova odvšivit, vykydat. To bylo v hrozném stavu, všechno. A v tomhle tom ti Angličani jsou báječní! Když jsem byla v tom prvním domě, tak říkám, ten byl úplně nový, takový strohý, nepříjemný, ale vedle, když se tam vlezlo, tak vedle na dvorku byla taková hromada nějaké suti, kterou nikdo nevynesl. A nějaká paní se o mně dozvěděla a přijela na čaj a popovídat si. Ona byla taková hrozně vážná, myslím, že to byla doktorka historie, a měla dvě děti asi v mém věku. A pak nás pozvala – lidi nás furt zvali na oběd, aby nás nakrmili – na oběd do takového krásného velkého domu v nějaké vesnici a pak se tam najednou objevila s pytli a dvěma páry gumových rukavic a řekla mi: ‚Já jsem přemýšlela, jak bych ti pomohla nejvíc. A myslím si, že bych ti nejvíc pomohla, kdybychom odstranily tohle!‘ Tak oni přemýšlí.“
„Byla jsem v Anglii, tam jsem tedy byla v rodině, v několika rodinách. A tam jsem se potkala se svým budoucím mužem, který tam byl jako korespondent rozhlasu. A rozhodli jsme se, že pojedeme do Čech na dovolenou. A jeli jsme, to byl takový krásný romantický výlet skrz Evropu, a na každých hranicích nám říkali: ‚Co blbnete, kam to jedete? Vždyť vás budou okupovat Rusové!‘ A my jsme dojeli dvacátého srpna. A Jiří se mi pak úplně ztratil, když to bouchlo, já ho nemohla nikde najít. A chudák Věra Šťovíčková, jako kdyby neměla dost starostí, tak mi sháněla, kde je Frodl. A pak mně tedy, až někdy odpoledne, volala, že ho okamžitě poslali zpátky na místo. Chvíli byl v Německu a pak ho poslali, aby to pokrýval z Británie. Takže takhle my jsme si přijeli do okupace. Já jsem zůstala jenom týden, protože doma nebyl nikdo, jenom máma, a ona říkala: ‚Hele, musíš zůstat doma, já jedu do televize.‘ A od té doby mi občas něco vzkázala, ať zmizím z domu, že se něco děje, a tak, a pak mi poslala vzkaz, ať se okamžitě seberu a odjedu.“
„Byla jsem hodně – úplně – jako kdyby neexistoval můj bývalý život, a bylo to tvrdé, hodně tvrdé, protože já tam neviděla vůbec jiskřičku. A pak se to nějak postupně všechno změnilo. A já jsem byla tak strašně vděčná, že jsem se toho dožila, protože jsem tam zažila tolik lidí, těch emigrantů z roku čtyřicet osm, kteří tak toužili vrátit se domů, a kteří se toho nedožili. Tam dokonce, když jsem přijela, tak se mě hodně lidí ptalo, jestli mám ten sen o tramvajích? A já jsem tomu nerozuměla! A oni říkali: ‚Ty ho evidentně nemáš!‘ A já jsem říkala: ‚Jak o tramvajích?‘ A vyšlo najevo, že oni měli sen o těch starých pražských tramvajích, jak v nich jedou a nemůžou vyskočit, nemůžou utéct. A to bylo fascinující. To měl skoro každý, i když to nebyli Pražáci!“
Kateřina Willigová se narodila 12. května 1948 v Jihlavě. Její mladá maminka Kamila Willigová (později Moučková) byla herečka a od padesátých let také známá televizní hlasatelka. Otec Miloš Willig byl divadelním i filmovým hercem, hrál v mnoha desítkách československých filmů a televizních seriálů. Kateřina Willigová vyrostla v Praze, ale pevné zázemí měla i v Jihlavě u prarodičů z otcovy strany. Tíhla ke knihám, a proto vystudovala střední knihovnickou školu. Po jejím absolvování se v roce 1966 vydala jako au pair do Londýna, kde potkala svého budoucího manžela Jiřího Frodla. Ten v Londýně působil jako zpravodaj Československého rozhlasu, ale později byl pro svůj postoj k událostem roku 1968 z rozhlasu propuštěn a vyloučen z KSČ. Kamila Moučková, matka Kateřiny Willigové, která vysílala z televizního studia i v době napadení Československa okupanty, byla rovněž vyloučena z KSČ a propuštěna z Československé televize. Frodlovým se v polovině sedmdesátých let narodily dcery Karolína a Magdalena. Oba manželé patřili k signatářům Charty 77 a v jejich bytě se odehrávaly schůzky části českého disentu. Kateřina Frodlová musela po úmrtí svého manžela v roce 1983 a následném nevybíravém nátlaku příslušníků státního aparátu společně s oběma malými dcerami v roce 1984 opustit ČSSR, bylo jim odebráno státní občanství. Přestěhovala se do Velké Británie, kde se značnými obtížemi hledala práci. Přesto se ve Velké Británii podařilo vystudovat nejen jejím dcerám, ale i jí samotné – v roce 1989 získala magisterské vzdělání na University of Essex. Při práci pro právní kancelář Lovell White Durrant se v devadesátých letech vrátila do Československa. V roce 2025 žila se svým novým partnerem Christopherem Smithem stále v Čechách.
