Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Kateřina Willigová Frodlová (* 1948)

• narozena 12. května 1948 v Jihlavě v divadelní rodině, jejím otcem byl herec Miloš Willig

• její maminka Kamila Moučková se stala na počátku padesátých let hlasatelkou v Československé televizi

• kromě rodičů se na její výchově významně podíleli i prarodiče Willigovi

• vyrůstala v Praze, vystudovala střední knihovnickou školu

• v roce 1966 odjela jako au pair do Londýna, kde potkala zpravodaje Československého rozhlasu Jiřího Frodla, svého budoucího manžela

• Jiří Frodl byl po událostech roku 1968 vyloučen z KSČ a propuštěn z Československého rozhlasu, Kamila Moučková byla propuštěna z Československé televize

• v polovině sedmdesátých let se jí narodily dcery Karolína a Magdalena

• byt Kateřiny Willigové a Jiřího Frodla se stal místem častých schůzek členů českého disentu

• Jiří Frodl patřil k prvním signatářům Charty 77, v roce 1979 Prohlášení Charty 77 podepsala i ona

• v roce 1979 se vdala za Jiřího Frodla

• po úmrtí manžela v roce 1983 byla v roce 1984 proti své vůli zbavena státního občanství, zbaveny občanství byly i její dvě malé dcery

• po nátlaku příslušníků státního aparátu musela v roce 1984 společně s dcerami opustit ČSSR

• od roku 1984 žila ve Velké Británii, kde byla zcela sama na výchovu dětí a kde měla značné existenční starosti

• v roce 1989 získala magisterský titul z politologie na University of Essex

• v devadesátých letech se s partnerem Christopherem Smithem vrátila do Československa

Kateřina Willigová musela na počátku osmdesátých let po nátlaku Státní bezpečnosti opustit Československo. Odjížděla se dvěma malými dětmi a dvěma kufry, téměř bez prostředků. Jejím novým domovem se pak stal Colchester, město ve východní Anglii. „Začínáte úplně znovu a úplně jinde. A nemáte vlastně nikoho,“ vypráví. „Tak se upnete k tomu nejzákladnějšímu. A to je příroda a zvířata. Tam je to neměnné, tam je jistota. A hudba… Lesy a hory, ty mi chyběly hrozně moc. Colchester a Essex a East Anglia, kde jsme všichni žili, tak to je absolutní rovina. To je u moře a tam je neuvěřitelné nebe. Tam malovali a žili všichni ti nejznámější angličtí malíři. A já jsem se kolikrát šidila, když jsem se podívala na to nebe a na ty mraky... Z těch mraků jsem si udělala zasněžené hory. A to mi dělalo tak dobře!“

Všichni se motali kolem divadla

Kateřina Willigová se narodila v roce 1948 v Jihlavě, do herecké rodiny. Maminka Kamila Willigová, rodným příjmením Nová, později známá pod jménem Kamila Moučková,[1] i tatínek Miloš Willig v té době hráli v jihlavském Horáckém divadle. A to společně s dědečkem z tatínkovy strany Arnoštem Willigem a tetou Lubomírou Willigovou. Druhá teta malé Kateřiny, Dajka Olejníková, tam dělala nápovědu. 

Kamila a Miloš Willigovi se přestěhovali do Prahy, ale jejich manželství trvalo jen rok. Kamila Nová si po rozvodu s Milošem Willigem vzala za muže lékaře Josefa Moučku, v roce 1951 se jí narodila druhá dcera Barbora (Moučková) a v roce 1956 syn Ondřej (Moučka). Nejstarší dcera Kateřina se ale po celé dětství z Prahy často ráda vracela do Jihlavy k prarodičům Willigovým, kde měla další pevné zázemí.

Vzpomíná na krásnou perníkovou chaloupku, kterou vytvářela babička Anna Široká Willigová na Vánoce, na to, jak s ní prarodiče chodili v zimě bruslit, i na brambory na loupačku. Jídlo prý měli v té době opravdu skromné, ale většinou dobré, doma i v Jihlavě. „Jednou za týden jsme měli chatku (kamčatský krab), která byla hrozně levná a asi zdravá. Od té doby nikdo z nás dětí nemohl chatku ani vidět, nebo vůbec nějakého kraba,“ líčí Kateřina Willigová.

Silný vztah si pamětnice vytvořila i s dědečkem z maminčiny strany Vilémem Novým – ač ho poznala až ve svých šesti letech, protože do té doby byl z politických důvodů vězněn,[2] a ač jeho politické působení později považovala za kontroverzní až nepřijatelné. „Já ho hrozně milovala,“ vypráví, „a on ke mně měl, myslím, ze všech vnuků taky nejblíž. Vždycky měl na mě čas… A učil se se mnou, on byl opravdu sečtělý.“

Děsivé mauzoleum

Kamila Moučková během celého dětství pamětnice pracovala jako hlasatelka, nejprve v rozhlase a pak v televizi, a Miloš Willig hrál v Městském divadle v Praze-Libni (později Divadlo S. K. Neumanna). Podle vzpomínek Kateřiny Willigové tam fungoval s opravdovým nadšením, třebaže mu to materiálně mnoho nepřinášelo. Praktický tatínek si prý dokázal přešít obnošený kabát, aby se dal ještě brát naruby, a také uměl plést.

Malá Kateřina věděla, že její maminka, která vystupuje v televizi, je velice známá osobnost. „Protože to v podstatě byli jen dva hlasatelé, plus tedy ty večerní hlasatelky, a ona opravdu každý večer skoro vlezla každému do obýváku,“ říká s nadsázkou pamětnice. „Takhle intenzivně se to už nikdy nebude opakovat.“

Fakt, že jsou rodiče v komunistické straně, dívce připadal zcela normální, doma politickou atmosféru padesátých let téměř nevnímala. Ale ve školce a na základní škole to prý bývalo přesně naopak, tam „žili válkou“ a mnozí učitelé s ní děti bez přestání strašili. Po smrti Klementa Gottwalda v roce 1953 se školkové děti musely jít podívat na lafetu se zesnulým politikem, která projížděla Revoluční ulicí, a o necelý rok později, to už bylo ve škole, se žáci první třídy vydali na Vítkov, aby si prohlédli Gottwaldovo mauzoleum. Po exkurzi dali učitelé dětem rozchod až před školou, v zimě a za tmy. „My jsme tam měli takový mramorový vchod, vevnitř,“ vypráví Kateřina Willigová o domě, kde tehdy bydlela, „a já myslela, že nedojdu nahoru, jak jsem se bála!“ Několik spolužáků následující den po tomto zážitku ani nedorazilo do školy.

V rámci občanské výchovy prý děti také často sledovaly filmy z koncentračních táborů, a toho, že se válka vrátí, se proto opravdu obávaly.

Cesta za Kanál

Kateřina Willigová po základní škole nastoupila na střední knihovnickou školu a po maturitě v roce 1966 se vydala jako au pair do Anglie, aby se zlepšila v angličtině a aby poznala jinou kulturu. Starala se o děti v několika zvyky i pravidly vzájemně velmi odlišných rodinách a v Londýně se seznámila i se svým budoucím manželem Jiřím Frodlem, který tam působil jako korespondent Československého rozhlasu.

Na dovolenou do Čech

V roce 1968 se Kateřina Willigová a Jiří Frodl rozhodli, že společně pojedou na dovolenou do Prahy. Dorazili tam 20. srpna. Druhý den ráno proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy a Kateřině Willigové se Jiřího Frodla nedařilo nikde najít. „A chudák Věra Šťovíčková,“[3] zmiňuje Kateřina Willigová Frodlovu kolegyni z rozhlasu, která se podílela na protiokupačním vysílání, „jako kdyby neměla dost starostí, tak mi sháněla, kde je Frodl!“ Odpoledne jí Věra Šťovíčková zatelefonovala, že Jiřího Frodla okamžitě poslali přes Německo[4] zpátky do Velké Británie.

Kateřina Willigová zůstala v Praze s maminkou a tehdy dvanáctiletým bratrem Ondřejem. Ten odjel ke svému otci do Střešovic – Kamila Moučková a Josef Moučka byli v té době již rozvedení – a Kamila Moučková odjela do Československé televize. „A od té doby mi jen občas vzkázala, ať zmizím z domu, že se něco děje. A pak mi poslala vzkaz, ať se okamžitě seberu a odjedu,“ říká pamětnice.

Společně s kamarádkou se rozhodly pro cestu vlakem ze Smíchova: „Tenkrát to byly úplně vyboulené vlaky. Lidi odjížděli, ani nepotřebovali doklady, jen na občanku.“ Kateřina Willigová původně počítala s návratem do Anglie, do Prahy přijela jen na desetidenní návštěvu, takže u sebe všechny potřebné doklady samozřejmě měla. Přesto prý byla jediná z celého vlaku, koho příslušníci československé pohraniční stráže vysadili. „Pak mě pustili dalším vlakem. Ale proč?“ Dodnes si to neumí vysvětlit. Kufr nechala ve vlaku u kamarádky a později si ho od ní převzala ve Frankfurtu nad Mohanem.

Vynucený návrat

V květnu 1969 měla být podle usnesení č. 104 federální vlády ČSSR vyhlášena amnestie pro emigranty, kteří se do tří měsíců dobrovolně vrátí do země, v opačném případě se proti nim „mělo postupovat podle platných právních předpisů“. Kateřina Willigová se už ve Velké Británii cítila téměř jako doma, ale Jiří Frodl si přál, aby se vrátili do Prahy, kvůli svým dvěma dětem z manželství s Annou Frodlovou. Proto se skutečně rozhodli pro návrat.  

V sedmdesátém roce Jiřího Frodla v Československém rozhlase nejprve ocejchovali jako sionistu, poměrně překvapivě, neboť ani nebyl Žid, měl jen mírně tmavší vlasy a pleť, vyloučili ho z KSČ, neboť „při výměně stranických legitimací nepožádal o provedení pohovoru“, a poté ho z rozhlasu propustili. Jiří Frodl se proti propuštění odvolal a u soudu ho v tomto v pracovně-právním sporu, podobně jako mnoho dalších lidí stíhaných totalitním režimem, zastupovala JUDr. Dagmar Burešová. Pro Kateřinu Willigovou paradoxně krátce poté, kdy tatáž advokátka podala žalobu na jejího dědečka Viléma Nového. (Tato žaloba byla podána na ochranu osobnosti Jana Palacha.)

Servírka s dlouhými rozevlátými vlasy

Jiří Frodl pracoval po propuštění z rozhlasu jako myč výloh a Kateřina Willigová porůznu. Na chvíli se uplatnila jako modelka, ale modelingu se dlouhodobě věnovat nechtěla. Roznášela pivo v restauraci U Černého vola na Loretánském náměstí. „To bylo hrozně fajn, protože tam ještě byli takoví ti starousedlíci. A oni si mě vzali za svou,“ vzpomíná Kateřina Willigová. „A byla tam paní Benešová (manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše). Občas chodila na procházku… No, jenomže za mnou občas přišla i máma. A Kunderovi[5] tam za mnou chodili na pivo.“ Za vedoucím restaurace prý proto brzy také kdosi přišel a on se mladé ženy s dlouhými rozevlátými vlasy jako z Hrabalových Postřižin musel urychleně zbavit. Kateřina Willigová pak čtrnáct dní nosila poštu na Vinohradech, týden myla schody ve velkých činžácích, pokaždé nějakou práci našla, ale za pár dnů následoval „vyhazov“. Na otázku, jakým způsobem jí zaměstnavatelé výpověď zdůvodňovali, odpovídá, že tenkrát se napřímo moc nemluvilo, prostě jí jen řekli, že už ji nepotřebují. Z tohoto kolotoče pamětnici nakonec pomohl známý, na jehož přímluvu ji zaměstnali jako sekretářku v časopise Československý architekt. Po třech letech ji tam začali přesvědčovat ke vstupu do KSČ, ale Kateřině Willigové se v roce 1974 narodila dcera Karolína a o dva roky později dcera Magdalena, takže celkem čtyři roky strávila s dětmi na mateřské dovolené a poté měla velké štěstí, protože se jí podařilo získat místo knihovnice na smíchovské střední průmyslové škole.

Společenství umývačů výloh

Jiří Frodl myl s disidenty Jaroslavem Šedivým[6] a Lubošem Dobrovským[7] a dalšími režimu nepohodlnými lidmi výlohy, a když je k večeru domyli, scházeli se téměř denně v bytě Jiřího Frodla a Kateřiny Willigové na Janáčkově nábřeží. 

Jiří Frodl a Kateřina Willigová také často chodívali navštěvovat podobné společenství disidentů na druhé straně řeky, v bytě u Dienstbierů. Jiří Dienstbier starší[8] patřil k nejbližším přátelům Kateřiny Willigové a na konci sedmdesátých let byl na její svatbě s Jiřím Frodlem svatebním svědkem. 

„Na jednu stranu to bylo hrozně těžké tam žít,“ říká Kateřina Willigová, „ale na druhou stranu to společenství bylo hodně sevřené, byli jsme v bublině… Bylo to hodně blízké a bylo to fakt strašně zajímavé.“ Ostatní lidé se disidentů často s obavami stranili a oni jich samozřejmě do určité míry taky, bylo to přece jen o něco bezpečnější. 

K útokům na disidenty ze strany represivního aparátu nepočítá Kateřina Willigová jen pronásledování lidí – například skutečnost, že kdosi ve stejný den otrávil lidem z disentu několik psů, mezi nimi i hodnou drsnosrstou jezevčici Doru Frodlových, by prý jen těžko mohla být náhoda.

V souvislosti se „straněním se lidí z disentu“ Kateřina Willigová s vděčností vzpomíná na jazykovědce Petra Sgalla[9] a jazykovědkyni Evu Hajičovou,[10] vyučující z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kteří se jí ani Jiřího Frodla nejen nestranili, ale pravidelně jim pomáhali – jakožto lidem s hlubší znalostí angličtiny jim totiž oběma nabízeli přivýdělek při svém výzkumu automatického překladu.

Jiří Frodl patřil k prvním signatářům Prohlášení Charty 77 a spolu s Jiřím Dienstbierem starším pod něj sháněl podpisy. Chartu 77 podepsala v bytě Frodlových na Janáčkově nábřeží i Kamila Moučková. Rodina se v roce 1977 domluvila, že Kateřina Willigová Prohlášení Charty 77 nepodepíše, aby se měl kdo postarat o děti, kdyby přišly opravdu tvrdé represe. Přesto jej nakonec podepsala, jen o dva roky později, když byli zatčeni Václav Havel a Jiří Dienstbier. „Tam už jsem tedy opravdu věděla, do čeho jdu, ale podepsala jsem to, protože jsem si říkala, že to nemůžu nepodepsat! (…) A musím říct, že můj Jirka byl na mě hrdý, že měl asi trošku starost, ale byl hrdý, že jsem to udělala sama od sebe,“ vypráví pamětnice.

V nemocnici najednou nebylo místo

V roce 1979 Jiří Frodl těžce onemocněl, a proto strávil poslední roky života v invalidním důchodu. K prudkému zhoršení jeho stavu došlo v roce 1982, ve chvíli, kdy s rodinou pobýval na chalupě u přátel nedaleko České Lípy. Po několika týdnech léčby v českolipské nemocnici Kateřině Willigové kdosi z této nemocnice zatelefonoval, ať si pro manžela ihned přijede. V té době se starala nejen o děti, ale také o nemocnou matku svého muže, přesto rychle zařídila všechno potřebné a rozjela se trabantem do České Lípy. „On seděl na chodníku, nebo spíš ležel,“ vypráví Kateřina Willigová. „A já jsem říkala: ‚Co je? Co se stalo?‘ A on na to říkal: ‚To já vůbec nevím!‘“

Za chvíli vyběhla z nemocnice starší sestra a vysvětlila jim, že tam „včera byli policajti a primářovi řekli, ať se ho zbaví“. Kateřina Willigová se domnívá, že reagovali na to, že Jiřího Frodla v předchozích dnech navštívil disident Ladislav Lis.[11]

Jiřího Frodla přijali k další léčbě v Thomayerově nemocnici v Praze a 11. února 1983 zemřel. Jeho pohřeb fotografovala StB.

Sebrala dcery a dva kufry

„Říkal (Jiří Frodl): ‚Hele… kdyby se se mnou něco stalo, tak seber holky a odjeď!‘“ vypráví Kateřina Willigová.  „A já jsem to vůbec nijak nekomentovala!“ Odchod ze země totiž policisté několikrát vnucovali jí i jejímu manželovi už za jeho života.

Jejich byt na Janáčkově nábřeží byl s největší pravděpodobností odposlouchávaný, a zřejmě i proto přišla za několik měsíců po odchodu manžela Kateřině Willigové výzva, aby se dostavila na služebnu SNB na ministerstvu vnitra na Letné. Tam jí sdělili, že její odchod ze země by velmi uvítali. „Jeden zlý, jeden hodný,“ popisuje pamětnice policisty. „Ten hodný, to si pamatuju, mě se to tenkrát strašně dotklo, protože mě pozvali na tu Letnou, aby mi tedy řekli, že v podstatě musím odjet. A pak – já jsem tam jen tak stála: ‚Co s tím?‘ A pak říkají: ‚No a ty nejkrásnější ženský z Prahy odjíždí. Co si počneme?‘ (…) To byli mladí lidé, kde jsou teď, co dělají? Jestli si na to vůbec někdy vzpomenou, jestli si kladou otázky? Vždyť jsou tady všude okolo nás, těch bylo hodně! (…) A já jsem tedy hrála mrtvého brouka, mladá ženská a dvě malé děti, úplně bez prostředků!“ vypráví. V Praze se mohla spolehnout alespoň na pomoc své matky a přátel. Ve spisu v Archivu bezpečnostních složek[12] je uvedeno, že Kateřina Willigová o vystěhování z Československa v lednu roku 1984 sama zažádala, ale ona tento výklad razantně odmítá s tím, že k žádosti o vystěhování byla dotlačena. „To by nebylo normální, kdyby někdo přišel a řekl: Já chci odjet, že? To se takhle nedělalo!“ Z téhož spisu je navíc zřejmé, že vystěhování Kateřiny Willigové patří k opatřením akce Asanace.[13]

Lidé z represivního aparátu věděli, jak pamětnici k zoufalému rozhodnutí postrčit. Jednou přišla do školy pro starší dceru Karolínu, ale nikde ji nemohla najít. Po několika hodinách marného pátrání se dozvěděla, že se Karolína nějak ocitla na celé odpoledne na smíchovské policejní stanici. S Karolínou tam prý zacházeli slušně: „Dostala rohlík a čaj.“ Ovšem její matka prožila děsivé odpoledne. „A pak mi přišel doporučený dopis, že nás všechny tři zbavují občanství,“ vysvětluje Kateřina Willigová.

Z britské ambasády jí nabídli azyl a ona ho, protože bez občanství v Československu opravdu žít nemohla, s povděkem přijala. Ze země si směla odvézt jen své dcery a dva kufry s absolutně nezbytnými věcmi, dostala také zákaz odvážet fotografie. Odcestovaly v létě roku 1984. 

V Anglii nejdříve žily všechny tři na ubytovně pro uprchlíky v Brixtonu a později se přestěhovaly do Colchesteru. „Tam je náš domov vlastně doteď,“ glosuje zmínku o Colchesteru Kateřina Willigová. „Alespoň části z nás… Všude jinde bych se měla líp. Ale co se lidí týče, tak Angličani jsou fantastičtí!“ shrnuje svoji  zkušenost.

Na ubytovně

Tři měsíce po jejich příjezdu na ubytovnu vypukly v Brixtonu silné nepokoje, bylo to za premiérování Margaret Thatcherové. „Tam to opravdu bouchalo a hořelo,“ říká Kateřina Willigová. „Pokoj na ubytovně byl čistý a bylo tam teplo. Ale já jsem tam byla jediná ženská a dvě holčičky… Takže já jsem vždycky holky zamkla v pokoji a vydala jsem se prostě hekticky hledat nějaké místo.“ V Anglii probíhalo období s vysokou mírou nezaměstnanosti. Nějaké nabídky na práci se sice objevily, pamětnici je pomáhali hledat čeští známí, ale za daných okolností je zkrátka nemohla přijmout. „Já měla dvě malé holky, které absolutně nemluvily anglicky, které byly totálně vykolejené,“ říká. „Já jsem neměla kde být, protože v tom hostelu[14] jsem nemohla být navěky.“

Ledová voda a němé pozdravy

Když se konečně dostaly z ubytovny pro uprchlíky, bydlely porůznu, přechodně v krásném domě na vesnici u vstřícných lidí, potom delší dobu v „papírovém“ domku na kraji Colchesteru, kde nebylo žádné topení a ony neměly prostředky na to, aby si ho opatřily. Kateřina Willigová se od té doby ponořuje do kádě s ledovou vodou, aby zůstávala otužilá a lépe snášela zimu. „Z toho strhnete tapetu a spadne vám dům!“ říká. Ale zároveň zdůrazňuje, že je Angličanům, a zvláště anglickým kvakerům, za jejich tehdejší nezištnou pomoc nesmírně vděčná, například zmíněný „papírový domek“ jim k bydlení poskytli právě kvakeři. 

Těžkosti s jazykem se u Karolíny i Magdaleny postupně poddávaly, holčičky nejprve začínaly anglicky mluvit na zvířata a později i na lidi.

S příbuznými a přáteli v Čechách Kateřina Willigová nebyla v žádném spojení, psát jim nemohla, první dopisy od ní jim začaly přicházet až po třech letech její nucené emigrace, a na telefonování rozhodně neměla peníze. Ale časem si alespoň zvykla chodit do telefonní budky a vytáčet číslo matky nebo některých přátel – aniž by přitom do automatu vhodila minci – a tím jim posílala jakýsi pozdrav beze slov. Na pár vteřin, než se nezaplacený hovor přerušil, také pokaždé zaslechla jejich hlasy. 

Dcery Karolína a Magdalena se přes všechny obtíže postupně dostaly do internátní školy, v jedné ze státních škol jim totiž zdarma poskytli nejen ubytování, ale například i starší uniformy, a pak se jednou za měsíc vracely autobusem za maminkou do Colchesteru. Toto odloučení bylo, zvlášť pro starší Karolínu, která do internátní školy nastoupila o dva roky dříve než mladší Magdalena, hodně tvrdé a náročné. 

Když Kateřina Willigová zůstala v Colchesteru sama bez dcer, rozhodla se, že při vší příležitostné práci, kterou neustále sháněla, bude také studovat, a skutečně vystudovala politologii na University of Essex.

Načerno znovu do Prahy

Do Československa se Kateřina Willigová s dcerami poprvé odvážila vrátit v zimě roku 1990, ještě jen s dokumenty pro uprchlíky, tedy „načerno“, bez povolení Velké Británie a nově vzniklé Československé federativní republiky. Doma na ně čekala rodina, několik dní po příjezdu se sešla také spousta přátel. 

Kateřina Willigová, i díky své nové práci pro mezinárodní právní agenturu Lovell White Durrant, získala v roce 1990 britské občanství. V témže roce se ovšem jí i jejím dcerám vrátilo také občanství československé, to prý společně s omluvným dopisem z ministerstva obrany, podepsaným Lubošem Dobrovským.

V roce 2025 žila Kateřina Willigová v nápaditě upraveném stavení na Kokořínsku se svým britským partnerem Christopherem Smithem a za dcerami a jejich dětmi stále jezdila do Anglie na pravidelné návštěvy.

 

[1] https://www.pametnaroda.cz/cs/mouckova-kamila-20161128-0

[2] V letech 1949–1950 byla politická kariéra Viléma Nového přerušena. V listopadu 1949 ho zatkla Státní bezpečnost. V roce 1950 byl vyloučen z ÚV KSČ, odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu a v letech 1950–1954 vězněn. 

[3] https://www.pametnaroda.cz/cs/heroldova-stovickova-vera-1930

[4] Jiří Frodl byl společně s dalšími korespondenty Československého rozhlasu v NSR, snažili se odtamtud rozhlasu pomoci. Zdroj: Archiv ABS: A 2/3 i. j. 2324, Činnost představitelů NSR při událostech 21. 8. 1968 – informace.

[5] Prof. Mgr. Milan Kundera, česko-francouzský spisovatel, a jeho manželka Věra Kunderová. 

[6] https://www.pametnaroda.cz/cs/sedivy-jaroslav-1929

[7] https://www.pametnaroda.cz/cs/dobrovsky-lubos-1932

[8] Jiří Dienstbier starší – československý a český novinář, disident a politik.

[9] Prof. PhDr. Petr Sgall, DrSc. – bohemista a odborník na obecnou lingvistiku.

[10] Prof. PhDr. Eva Hajičová, DrSc. – česká jazykovědkyně a profesorka lingvistiky.

[11] Ladislav Lis – český a československý politik, disident, signatář a mluvčí Charty 77. 

[12] Archiv ABS: KR-776820 MV.

[13] Akce Asanace – operace StB na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, snaha donutit režimu nepohodlné lidi, především signatáře Charty 77, k vystěhování z Československa.

https://magazin.pametnaroda.cz/doba/perzekuce-komunisty/lepe-zit-bez-korenu-radeji-o-ne-prisli-akceasanace-vyhaneni-nepohodlnych

[14] Refugee hostel – ubytovna pro uprchlíky.