PhDr. Karol Wild

„V roce šedesát osm na jaře jsem využil politické situace. Zašel jsem a říkal jsem si, že je 68. rok, to znamená výročí Mnichovské konference z roku 1938, jsem říkal, že natočím o tom film. Tak jsem šel za panem ministrem Hájkem, tenkrát byly volnější poměry. Tak jsem se dostal do archivu a tam jsem zjistil to, co komunisté furt tvrdili, že Beneš odmítal přijmout pomoc Stalinovu - Sovětského svazu, aby pomohl Československo zachránit před Mnichovem a před okupací mnichovskou. A tam jsem zjistil, že Fierlinger, který byl tenkrát velvyslancem v Moskvě, psal Benešovi, a mám to i ve filmu, že nedoporučuje požádat Stalina o pomoc Sovětského svazu na ochranu před Německem a z jednoduchého důvodu. Že oni by museli postupovat přes Moldávii anebo přes Polsko a obě strany by bránily vstupu sovětských vojsk. A tím pádem by se zdržela fronta a v podstatě by nám Sověti nepomohli. Tak to byla Fierlingerova rada a toho se Beneš držel. Ale komunisté později tvrdili, že Beneš odmítl z politických důvodů Stalinovu pomoc. To nebylo z politických důvodů, to bylo z čistě vojenských strategických důvodů.“

„V roce 1956 byla maďarská revoluce. A v té době přišel za mnou do koleje pracovník Státní bezpečností. Nechal si mě vyvolat ven, šli jsme za roh a říkal mi: ,Prosím vás, já nechci od vás žádné udávání, nic. Já chci jenom od vás vědět, co soudí studenti o maďarské revoluci.‘ Já jsem mu na to odpověděl: ,Já vám nemohu nic říct, protože špatně slyším, neúčastním se ani těch hospodských povídaček.‘ Studenti chodili do hospody, tak vedle koleje byla hospoda, tam chodili na pivo. ,Já se tam neúčastním, takže já vlastně nevím, co si ti studenti povídají o maďarské revoluci. No, takže vám nemohu pomoci.‘ ,Dobře, dobře. Tak víte co? Já se za týden ozvu, kdybyste se náhodou mezi tím něco dozvěděl od studentů… Já nechci jména, já chci jenom vědět všeobecně, co studenti soudí o maďarské revoluci.‘ Já jsem říkal: ,Dobře, no.‘ Přišel jsem do koleje a udělal jsem pitomost. Šel jsem do umývárny a tam byl zrovna Lubomír Brokl. A říkám: ,Luboši, mám takový problém. Zastavil mě jeden pán. Říkal, že od Státní bezpečnosti, že nechce nic jiného, žádná jména, jenom chce vědět, co studenti soudí o maďarské revoluci. Já nic nevím, co mu mám říci?‘ On se otočil, šel ke dveřím a u dveří se otočil: ,Ty jsi agentem státní bezpečnosti?‘ A než jsem stačil odpovědět, že ne, už byl za dveřma. A on tohle řekl děkanovi, a to zapůsobilo zřejmě, že - nevím, jestli to jiní věděli, jestli to řekl mým spolužákům, jestli to řekl jiným lidem na filozofické fakultě, nevím - zkrátka a dobře se za mě nepostavili a škola mě vyloučila.“

„Pomáhala lidem, kteří byli Němci a žili na Slovensku. Tak se scházeli v takzvané Deutsche Partei. Nebyla to politická strana, byl to spíš nějaký zájmový klub nebo tak něco, i když se to jmenovalo Deutsche Partei, tak nebyla členem slovenského parlamentu. To se pak stalo osudný mamince, protože jí vyčítali, že do naší restaurace, teda do Folkmanovské restaurace, Folkman je vlastně můj otčím od roku 1939 - maminka se rozvedla s mým tatínkem a za čtrnáct dnů si vzala pana Folkmana, který měl restaurace. A do té restaurace chodili i někdy na oběd němečtí důstojníci, občas se tam sešla ta skupinka těch Němců, rodilých na Slovensku a žijících na Slovensku. A to mamince po válce vyčítali. Dokonce jí vyčítali i to, že na restauraci, její teda společné s panem Folkmanem, byl nápis ,Restaurant‘ a tvrdili, že to je německy, i když německy je to ,Restauration‘, prostě si to nedali vysvětlit. U soudu s tím tvrdili, že to je německý podnik a maminka, že se spolčila s Němcem. Ona za to nemůže, když do restaurace přišel německý důstojník nebo dva důstojníci. Prostě přišli tam na oběd jako do každé jiné restaurace. Nemohla jim říci za Slovenského státu: ,Vy sem nesmíte.‘ No tak to jí všecko vyčetli po válce, odsoudili ji za spolupráci s Němci a dostala osm měsíců vězení. Maminka se odvolala a tvrdila, že ona není Němka, že ona je Polka. Tak soud nařídil policii, aby ji odvezli do Polska. Tak jeden policajt byl přidělen, aby ji odvezl do Polska. A tatínek tomu policajtovi dal svůj snubní prstýnek, aby maminka věděla, že má jeho důvěru. On ji odvezl do Polska a přivezl ji zase zpátky do Žiliny. Tam se nějaký čas maminka ukrývala, ale v podstatě už se o ní nezajímali.