Manuela Weiß

„Pochopitelně se o tom vědělo z médií, balkonovou scénu viděli i lidé ve východním Německu, takže samozřejmě mnozí další chtěli také nastoupit do vlaku, který jel na Západ. První vlaky jely přes hlavní nádraží v Drážďanech, ale tam se strhla mela: policejní kontingent a lidé, kteří se snažili dostat se do toho vlaku směřujícího na Západ. Když jsme skrz Drážďany projížděli my, všimli jsme si, že vlak objíždí hlavní nádraží zvláštní trasou. Hodně lidí ani netušilo, že pátý vlak také ještě projel skrz Drážďany.“

„Pan velvyslanec nás po skupinách přijímal ve své kanceláři, kde nám sdělil: ‚Nepozvali jsme vás, ale nepošleme vás pryč. Uvidíme, jak se vyvinou rozhovory s vládou NDR, musí se nalézt nějaké řešení.‘ Kvůli otřesným hygienickým podmínkám byla situace neúnosná, protože ve dne v noci přelézali plot další a další lidé. Řešení však bylo otevřené. V jednu chvíli nám pak nabídli, abychom odjeli zpátky do NDR a odtamtud na Západ. Na to však nikdo nechtěl přistoupit, důvěra lidí ve východoněmecký stát byla narušena. Pak jsem ale postřehla, že někteří lidé tuto nabídku přijali – byly to rodiny s malými dětmi, které po nocích plakaly ve stanech, nebo nemocní – ale většina z nás si pomyslela: ‚Ne, do NDR se nevrátím. Vyčkám, jak se to zde vyvine, a zatím zůstanu tady.‘“

„V areálu velvyslanectví panoval chaos. Překrásný park s alejí byl rozdupaný, všude byly davy lidí. Když jsme přišli my, právě se začínaly stavět stany německé armády nebo Červeného kříže. Díky Německému červenému kříži se rozdávala teplá polévka. Dostala jsem armádní teplákovku, protože jsme s sebou neměli dostatek oblečení. Manžel usiloval o to, abychom získali místo v jednom ze stanů. Uvnitř budovy velvyslanectví spali lidé i na schodech, všechno bylo přeplněné, takže nebylo možné složit hlavu uvnitř budovy. Proto jsme usilovali o jednu postel na palandě ve stanu, kde bylo dokonce vytápění pomocí olejových kamen. Podařilo se nám získat alespoň tu jednu postel a tam jste trávili dny. Hygienické podmínky byly také katastrofální, člověk stál věčně ve frontě na toaletu nebo na mytí. Situace se neustále zhoršovala, přicházelo čím dál víc lidí, ale nevnímali jsme to zase tak zle, protože jsme si uvědomovali, že jsme v bezpečí na západoněmeckém území. Prostor velvyslanectví byl kousek západního Německa v Praze.“