Marie Volovská

* 1935

  • „Jeden z těch ruských velitelů, to si pamatuji, byla jsem zrovna… v kuchyni jsem stála, a tak jsem jenom poslouchala, a bavil se s tatínkem česky. Uměl česky, bavil se s ním česky. A říká: ‚Také mám doma takové tři malé děti.‘ A říká: ‚Měli jste velké štěstí, velké štěstí jste měli, protože kdyby ti Němci v tu noc neodešli, tak tady nezůstal kámen na kameni.‘ Že bylo připraveno na dvě stě děl. Ty lesy byly plné vojska a oni to chtěli rozmašírovat.“

  • „Za vesnicí tam ten jeden sedlák na tom poli, jak jsem tam ty husy chodila pást, hned za vesnicí, on tam nechal – nestačil odvézt – jak je rozvora, to jsou přední kola s ojem. A on to tam nechal na poli. My jsme si to potom tak vysvětlili. Jak to oje trčelo nahoru a ta kola, jim to zřejmě připadalo asi jako dělo. A oni to začali bombardovat. Dvacet metrů asi. Do hospody, do té stodoly spadly dvě bomby, takže to nespadlo kousek dál, tak jsme to měli v chalupě. To by tam z nás nezbylo nic, z těch osmi lidí.“ – „Kde jste byla zrovna v tu chvíli?" – „V posteli, to bylo brzy ráno. Maminka přišla a říká: 'Bombardují.'“

  • „Ráno kolem osmé deváté jsme měli ještě mši v kapli. Tím jsem to spletla. Ti vojáci u nás nemohli bydlet, protože nás tam bylo plno, neměli jsme místo, ale vedle u sousedů bydleli – ta rodinka. A byl tam mezi nimi jeden kněz. A on nám tam dělal mši právě v ten den, kdy tam přišli ti Rusi. A on měl tu mši zrovna u toho oltáře a najednou zvenku, protože se tam všichni nevešli, bylo slyšet: 'Rusi jsou tu! Rusi jsou tu!' Byly výstřely do vzduchu. A on jenom slyšel: ‚Rusi jsou tu,‘ tak řekl: ‚Zpívejte, zpívejte.‘ Jestli on nebyl Němec původem, nevím, ale prostě asi měl obavu, tak lidé hrozně nahlas začali zpívat. Vojsko šlo kolem kaple a přešli to v klidu. Jen ty výstřely, co byly. A šli dál přes tu dědinu a rozešli se po dědině nebo kde to všude… já nevím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Otice, 27.01.2026

    (audio)
    délka: 01:45:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Otice, 02.02.2026

    (audio)
    délka: 01:22:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Vstávej, bombardují,“ budila ji matka

Marie Volovská, cca konec první poloviny 40. let 20. století
Marie Volovská, cca konec první poloviny 40. let 20. století
zdroj: Archiv pamětníka

Marie Volovská se narodila v Jamnici 3. září 1935 rodičům Aloisii, rozené Vémolové, a Františku Kleiblovi. Otec pracoval jako dělník ve vávrovickém cukrovaru, matka se starala o dobytek a pole. Dětství prožila v době německé okupace, která zasahovala i do školního života – zdravit učitele musela zdviženou pravicí a nacistickým pozdravem. Pamatuje si německého starostu Peterka jako slušného člověka, který nikoho neudával, po příchodu Sovětů však zmizel a jeho dcera Edita jí později sdělila, že rodina obdržela pouze balík zkrvavených „hadrů“. Jamnice byla podle kronik a vzpomínek pamětnice několikrát bombardována, aniž by došlo ke zranění místních civilistů. Rodina se při poplaších ukrývala ve sklepě hospody či u sousedů, na konci války i celý týden. Kleiblovi měli připravený žebřiňák s nejnutnějšími věcmi. Těsně před osvobozením byli v obci ubytováni němečtí vojáci, kteří v noci odešli. Ráno 6. května 1945 byla Jamnice obsazena Rudou armádou bez boje, občané byli zrovna v kapli na mši, kterou sloužil uprchlý polský kněz. U Kleiblových poté přebývali sovětští vojáci, kteří spali na slámě v kuchyni. Zamýšlený lazaret nakonec vojáci namísto u Kleiblů zřídili v sále hostince. Od jednoho vojáka se dozvěděla, že měla být obec srovnána se zemí. Od roku 1952 pracovala ve výzkumné stanici obilovin v Opavě. Rodinné hospodářství postihla epidemie slintavky, poté nastoupila kolektivizace. Matka dlouho odmítala vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) a čelila psychickému tlaku. Marii Volovské bylo v zaměstnání vyhrožováno propuštěním a špatným kádrovým posudkem. V roce 1958 se provdala za Jana Volovského do Otic a vychovala dvě děti. Události roku 1968 v ní znovu vyvolaly strach. Šířily se zvěsti o možném odvážení dětí. Víra a chození do kostela pro ni zůstaly samozřejmostí, přesto kvůli tomu rodina narážela na tlak školy i zaměstnavatelů. Vstup do komunistické strany odmítla. V době natáčení v roce 2026 žila v Oticích.