„Tam seděli, já nevím, kolik jich bylo, čtyři nebo šest, viděla jsem toho nešťastného otce a šla jsem tam tak naštvaná. Dnes to zní směšně, že oni určovali, jestli mě doporučí na vysokou školu. Já dodnes vím, na co se mě ptali. První jejich otázka byla: 'Co říká váš otec na nynější politickou situaci?' A já v tom rozběhu říkám: 'A proč se mě na to ptáte? Vy všichni víte, že byl před dvěma roky likvidován jako kapitalista, ale on je člověk rozumný.' Druhá otázka byla: 'jaké knihy máte ve vaší velké knihovně?' To si zase pamatuju: 'Ano, máme Čapkovy Hovory s TGM, ale i Zápotockého Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem, a já bydlím tady vedle a jestli chcete, tak já vám je donesu.' A vím, že jim to strašně dlouho trvalo, než se rozhodli, a to doporučení mně nakonec dali.“
„Jednoho krásného dne přišli pánové v kožených kabátech, vzali si všechny účetní knihy. Otce jsme neviděli celý den, ten byl s nimi v obchodě, o tom zápis žádný neexistuje. U nás doma byla domovní prohlídka, kterou jsem já zažila, a musím říct, že je to strašně nepříjemná záležitost, když vám cizí chlapi vyhazují skříně. Hledali já nevím co, a to co jsme měli – dnes je to směšné, my jsme měli velkoobchod a oni nám zabavili, já nevím, osm hrnků, šestnáct lahví vína a tak podobně. Pamatuju si z toho jeden okamžik, kdy se otec vrátil, přivedli ho z obchodu a u nás na stole ještě táta něco psal na psacím stroji. Obrátil se ke mně a říká mi: 'Jiřátko,' tak mně říkal, 'prosím tě, zajdi mi do sklepa pro láhev vína.' A ti pánové pravili: 'Jestli vám to, pane Dvořák, dovolíme.' Otec se ohradil a říkal: 'Tak daleko ještě nejsme, abych si ve svém domě svou dceru nemohl poslat pro své víno.'“
„U nás byl ubytovaný ten jeho (generála Klapálka) pobočník, Koťátko nebo Maťátko a byl u nás několik dnů. Otec nadšený z toho, že je konec války, vzal sekeru a začal odsekávat dřevo z oken a ten za ním přišel. Pane Dvořáku, za náma jde Ruská armáda, fronťáci, ještě budete rád, že máte okna zatlučená. A kdybyste otevřel dveře jako nám, protože u nás se vařilo, veselilo, to kdybyste udělal Ruské armádě, která přišla z fronty, tak byste zaplakal.“
„Byli jsme ve sklepě, já to dodneška nepochopím, byla tam s námi i teta se dvěma dcerkami, a to ještě tam byla velká káď na dešťovou vodu, ale my jsme byli opravdu schovaní v tom sklepě. Domek je nízký, tak otec ho nechal zadělat dřevěnými latěmi kvůli bombardování. Pamatuju si, že s bráchou jsme museli spávat, když byl konec války a byli jsme ještě v bytě, kde jsme měli piano, to mělo železnou desku, takže nám maminka stlávala pod to. V tom sklepě jsme byli, já nevím, jak dlouho, asi moc dlouho ne. A vím, že potom najednou, že teta byla celá rozčílená, že otec křičel, volal nás: 'Pojďte všichni!' Seděl na schodkách a strašně se smál: 'A teď se podívejte, jak se rozpadá slavná německá armáda!' A to opravdu po té Sokolské – koně, motorky, Němci utíkali.“
Jiřina Vítková se narodila 12. září 1933 v Brně rodičům Hedvice a Stanislavu Dvořákovým. Otec byl nadaný obchodník, vybudoval velkoobchod s potravinami, v Boskovicích na náměstí provozoval obchod se smíšeným zbožím. Spolupracoval s odbojem, pod rodinným domem vybudoval sklep, kde se rodina na konci války ukrývala. Všichni pozorovali zmatený rozpad německé armády i příchod osvoboditelů. U Dvořáků několik dní pobýval pobočník generála Karla Klapálka, nadporučík Václav Maťátko. Po válce Jiřina nastoupila na boskovické gymnázium a v roce 1952 úspěšně odmaturovala. V období po roce 1948 musel otec ukončit podnikání, dostal vysokou pokutu a zabavili mu veškeré zboží. Celá rodina byla svědkem ponižující domovní prohlídky. V roce 1951 byl Jiřinin nevlastní bratr Hynek odsouzen na deset let nepodmíněně za velezradu. V roce 1956 jí zemřela maminka a otec byl v invalidním důchodu. Přes všechny rodinné problémy se jí podařilo vystudovat medicínu a v roce 1958 se vdala za spolužáka ze studií Karla Vítka. Společně odešli na umístěnku do severomoravského Vítkova, kde většinu života pracovali jako obvodní lékaři. Narodily se jim dvě děti, dcera Irena (1960) a syn Jiří (1961). V roce 1994, po odchodu do penze, se s manželem vrátili do jejího rodného domu v Boskovicích, kde po jeho smrti žila i v době natáčení, v roce 2025.
