Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiřina Vítková (* 1933)

• narozena 12. září 1933 v Brně

• zažila konec války, útěk německých vojáků a osvobození

• otec vybudoval velkoobchod, po roce 1948 o všechno přišel

• byla svědkem domovní prohlídky

• v roce 1951 byl za velezradu na deset let odsouzen její nevlastní bratr Hynek Dvořák

• v roce 1958 ukončila studium medicíny

• ve stejný den měla promoci i svatbu s MUDr. Karlem Vítkem

• celý život pracovala jako obvodní lékařka na severní Moravě

• v roce 2025 žila v Boskovicích

Od svého otce slýchávala větu: „Abych nebyl nezaměstnaný, tak jsem si otevřel obchod.“ Její tatínek dokázal z ničeho vybudovat prosperující velkoobchod a po roce 1948 o všechno přišel. Jeho děti musely přihlížet potupné domovní prohlídce: „Je to strašně nepříjemná záležitost, když vám cizí chlapi vyhazují skříně.“

Jiřina Vítková se narodila 12. září 1933 v Brně rodičům Hedvice a Stanislavu Dvořákovým, později přibyl do rodiny i bratr Stanislav (1939). Rodiče vlastnili v Boskovicích na náměstí obchod se smíšeným zbožím. Otec byl nadaný obchodník a v období první republiky vybudoval velkoobchod s potravinami, provozoval plakátovací ústav, později si pronajímal několik rybníků v okolí a zásoboval rybami celou jižní Moravu. Pamětnice vzpomínala na šťastné období před válkou, kdy se scházela početná rodina, všichni se vzájemně podporovali a tatínek ji občas vzal na obchodní cestu do Prahy nebo s dalšími příbuznými dětmi na piknik k jednomu z rybníků: „Tatínek vzal svůj náklaďáček, tehdy to šlo, my děti jsme seděly na korbě a u rybníku jsme si udělali vajca v kotlíku, ta rodina držela hodně pohromadě.“

Jak se rozpadá slavná německá armáda

Rodinný život narušila okupace a začátek druhé světové války. Večer 16. března 1939 přijela do Boskovic kolona německých vojáků 13. motorizovaného pluku ze Šumperka, který patřil do obsazených Sudet. V průběhu války se do odboje zapojila sestřenice Vlasta Kameníková ze Žďárné. Tehdy patnáctiletou dívku zatklo gestapo a věznilo ji v Kounicových kolejích v Brně. Celá široká rodina se ji snažila dostat ven, nejvíc se o její záchranu zasloužil strýc František Mach, arcibiskupský nadlesní, který byl po válce kvůli tomu obviněn z kolaborace s nacisty.

V Boskovicích žila před válkou velká komunita židovských obyvatel, po uplatnění Norimberských zákonů měli mimo jiné problém s nákupem některého zboží: „Paní Tichá k nám chodila večer. Vždycky měla kabelku, aby ta hvězda nebyla vidět, a chodila si pro to, co jsme jí nemohli prodávat,“ vzpomíná Jiřina Vítková. 

Několik pamětníků popisuje zkušenosti s každodenními poplachy hlášenými městskými sirénami a následné ukrývání ve sklepě školy nebo útěk celé třídy někam za město. Pamětnice s úsměvem vzpomíná, jak seděla se spolužáky v lese Pod oborou a paní učitelka jim vysvětlovala: „Víte, ti piloti jsou dvojí, jedni jsou zlí a druzí hodní. Ti zlí ty bomby hážou na města a ti hodní do lesa.“

Otec Jiřiny Vítkové byl ve spojení s odbojovou skupinou Josefa Dřímálky operující na Boskovicku, kde působilo několik odbojových skupin a partyzánských oddílů. Ke konci války otec vybudoval pod domem sklep a nabízel Josefu Dřímálkovi možnost jeho využití, ten však nabídku odmítl z důvodu, že úkryt nemá druhý východ. Sklep využila čtyřčlenná rodina těsně před osvobozením a několik nocí v něm přespávala i teta a její dvě dcery. Boskovice byly osvobozeny 9. května, ale hromadný útěk německé armády nastal už o dva dny dříve. Rozkřikla se informace, že se blíží sovětská armáda, a dezorientovaní příslušníci wehrmachtu zmateně utíkali na všechny strany. Tehdy zavolal tatínek celou rodinu před dům a řekl větu, kterou si Jiřina Vítková pamatuje dodnes: „Teď se pojďte podívat, jak se rozpadá slavná německá armáda.“

Ještě budete rád, že máte okna zatlučená

Ráno 9. května 1945 převzal správu města revoluční národní výbor a večer jako první přišli do Boskovic příslušníci 1. československého armádního sboru, kterému velel generál Karel Klapálek. Následovali vojáci sovětské a rumunské armády, kteří zůstali ve městě několik dní. Historické doklady o pobytu generála Karla Klapálka v Boskovicích potvrzují i slova Jiřiny Vítkové: „U nás byl ubytovaný generálův pobočník. Otec byl nadšený, že je konec války, tak začal odsekávat dřevo ze zatlučených oken. Když to uviděl pobočník, řekl mu: ‚Pane Dvořáku, za námi jde ruská armáda – fronťáci, ještě budete rád, že máte ta okna zatlučená, a kdybyste svůj dům otevřel tak, jak jste otevřel nám, tak byste zaplakal.‘“ S největší pravděpodobností byl generálův pobočník, který přespával u Dvořáků, nadporučík Václav Maťátko.

Krátká doba svobody

Všichni měli radost z konce války a doufali v lepší časy. Pamětnice se šla sama zapsat na boskovické gymnázium, kde si vybrala možnost nastoupit bez zkoušky do tercie. Stanislav Dvořák začal rozšiřovat obchod a snažil se navázat na úspěšné období před okupací. Přišel únor 1948, vládu v Československu převzala Komunistická strana Československa (KSČ) a začalo systematické likvidování nepohodlných obyvatel a živnostníci byli jedni z nich. Postupně musel otec skončit s velkoobchodem i distribucí ryb a zůstal mu jen obchod na náměstí se smíšeným zbožím. Později mu hrozil i soud, dostal velkou pokutu a tím dosáhli zabavení veškerého zboží: „Jednoho krásného dne přišli pánové v kožených kabátech, zabavili všechny účetní knihy, otce jsme celý den neviděli, a pak následovala domovní prohlídka, u které jsem byla přítomná,“ popisuje události tehdy sedmnáctiletá Jiřina Vítková a pokračuje: „Je to strašně nepříjemná záležitost, když vám cizí chlapi vyhazují skříně, a co bylo zabalené, to všechno zabavovali.“ Když se pak tatínek vrátil z obchodu, něco psal na stroji, obrátil se na svou dceru a chtěl přinést ze sklepa láhev vína: „Ti pánové pravili: ‚Jestli vám to, pane Dvořák, dovolíme.‘ Otec se ohradil, že tak daleko ještě nejsme, aby si svou dceru ve svém domě nemohl poslat pro své víno,“ dodává s jistou hrdostí pamětnice.

Podle dokladů z rodinného archivu mu byla 1. října 1950 zastavena živnost a nemohl nikde sehnat práci i přesto, že byl ochoten pracovat kdekoli. Chtěl, aby ho zaměstnal třeba národní výbor, ale podle vyjádření tehdejších představitelů moci by nevypadalo dobře, kdyby chodníky zametal bývalý pan velkoobchodník. Velkým štěstím pro Dvořákovy bylo, že mohli zůstat bydlet ve svém rodinném domě a nemuseli se vystěhovat, jak se to tehdy běžně stávalo. 

Odsouzen za velezradu 

Už od dětství Jiřina Vítková věděla, že má staršího bratra Hynka, kterého měl otec z období, kdy ještě žil v Lipníku nad Bečvou. Během války se učil u svého otce v Boskovicích obchodním příručím, později ho manželé Dvořákovi adoptovali a přejmenovali z Hynka Malého na Dvořáka. S několika svými kamarády se v roce 1948 zúčastnil posledního všesokolského sletu v Praze. Skupina boskovických sokolů se připojila ke známému bojkotu odvrácením hlavy a mlčením při procházení pod tribunou, kde měli zdravit Klementa Gottwalda. Po návratu byli všichni vyloučeni ze Sokola a začali organizovat odbojovou skupinu. Hlavními představiteli byli František Libich a František Michálek (více o jeho životě v příběhu syna Petra Michálka). Po zatčení Františka Michálka se ostatní členové skupiny ukrývali a plánovali ilegální přechod hranic. Hynek Dvořák vystřídal několik úkrytů, pomohla mu i změna příjmení, ale nakonec byl v roce 1950 zatčen v Lipníku nad Bečvou. V Archivu bezpečnostních složek (ABS) se dochoval vyšetřovací spis arch. č. V-2682 BN, ze kterého vyplývá, že byl v procesu se skupinou Rotrekl a spol. v roce 1951 pravomocně odsouzen za velezradu a vyhýbání se branné povinnosti na deset let nepodmíněně, k peněžitému trestu 10 000 Kčs, konfiskaci jmění a ztrátě občanských práv. V té době mu bylo pouhých 22 let. Celkem devítiletý trest si odpykal v Jáchymově, kde ho podle pamětnice otec zřejmě někdy navštívil. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se s ním rodina běžně vídala, ale nikdy o tom, co prožil v lágrech, nechtěl mluvit. Později se oženil, ale měl psychické problémy a zemřel ve svých 60 letech na selhání ledvin. 

Tak se na mě nezlob

S takovou rodinnou historií se daly očekávat velké problémy při výběru vysoké školy. Jiřina Vítková si vybavuje, že po maturitě v roce 1952 viděla poprvé slzy v očích svého tatínka: „Na chodbě mě chytil do náruče a řekl: ‚Tak se na mě nezlob, že se kvůli mně na tu svou medicínu nedostaneš.‘“ Tehdy nestačil výborný prospěch u maturity, ale bylo potřeba doporučení od komise, kde zasedali zástupci pracujících, Lidových milicí, domovní důvěrníci a další: „Já jsem tam šla tak naštvaná, dodnes si pamatuju jejich otázky. První byla: ‚Co říká váš otec na nynější politickou situaci?‘ Odpověděla jsem: ‚Můj otec je rozumný, ale vy všichni víte, že před dvěma lety byl likvidován jako kapitalista.‘ Druhá: ‚Jaké knihy máte doma v knihovně?‘ ‚Máme doma jak Čapkovy Hovory s TGM, tak Zápotockého Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem. Já bydlím tady vedle a můžu vám je přinést,‘“ popisuje průběh pohovoru dnes už s úsměvem pamětnice. Dlouho se radili, ale nakonec doporučení dostala a mohla v roce 1952 nastoupit na studia medicíny do Brna.

Úryvek z kádrového posudku z roku 1953: „Jmenovaná pochází z rodiny bývalého obchodníka, který měl vztahy k měšťácké třídě a lepším kruhům (…) Její poměr k dnešnímu zřízení a k dělnické třídě byl falešný v zájmu osobního prospěchu. Celá rodina se nikterak nezapojila do budování socialismu a nedala najevo svůj kladný poměr.“

Jiřina Vítková se snažila přivydělávat si při studiu a postarat se sama o sebe, aby rodiče nezatěžovala. Tatínek byl v té době už invalidní důchodce, maminka těžce onemocněla a v roce 1956 zemřela. Během studia se pamětnice seznámila se spolužákem Karlem Vítkem a v den promoce, 14. července 1958, měli i svatbu. Bylo to důležité, aby dostali tzv. umístěnku do stejné nemocnice. Manželé Vítkovi prodali nějaké lékařské knihy, aby měli na vlak, a vydali se na dobrodružnou cestu do severomoravského Vítkova. 

Manželé Vítkovi ve Vítkově

Začátky byly těžké, až po narození dcery Ireny (1960) se jim podařilo získat samostatný byt. Později se jim narodil syn Jiří (1961) a dostali nabídku většího bytu v Budišově. Manžel byl pediatr, ale většinu svého profesního života pracovali oba jako obvodní lékaři: „Vždycky všichni věděli, že když u nás zazvoní třeba v osm večer, tak někdo z nás jim pomůže,“ vysvětluje pamětnice životní nastavení obou manželů. V období politického uvolnění, tzv. pražského jara, byl Karel Vítek kooptován do Okresního národního výboru v Opavě. Jak zmiňuje jeho žena Jiřina: „Manželův otec byl poslanec České agrární strany. Můj muž byl člověk politický, kdyby nebylo tohoto režimu, bylo by z něho něco úplně jiného než doktor.“ Několikrát mu nabízeli členství v komunistické straně, ale vždycky odmítl a sama pamětnice k tomu dodává: „Já jsem se nikde neangažovala, mně to nikdy nenabídli a náš ředitel mně jednou řekl: ‚Ty se svým posudkem buď ráda, že můžeš dělat obvoďáka v Budišově.‘“

Oni i komunisti byli někdy nemocní

Konec všem snahám o jakoukoli politickou reformu v tehdejším Československu udělala okupace vojsk Varšavské smlouvy. Právě onoho 21. srpna 1968 se rodina Vítkova chystala na svou první velkou dovolenou k moři do Jugoslávie: „Vím, že jsem se rozčilovala, že muž dlouho nenese nějaký kufr do auta, a on řekl: ‚Počkej, mluví prezident.‘ No tak jsme nikam neodjeli,“ vypráví Jiřina Vítková. Chtěla zavolat otci domů, že na dovolenou neodjeli, ale telefon nefungoval, tak musela použít podnikový dálnopis a vzkaz mu doručil někdo z podniku Minerva v Boskovicích. 

Během období normalizace neměla rodina větší potíže, oba pracovali jako obvodní lékaři a těch byl všude nedostatek. Nedaleko od jejich působiště byl vojenský prostor Libavá, ale ani po srpnu 1968 neměli větší problémy s přítomnými sovětskými vojáky: „Já jsem si vyžádala od svého muže slib, že kdyby byl problém, že bychom šli jinam, ale neměli jsme s nimi nic společného,“ říká Jiřina Vítková a s humorem sobě vlastním ještě dodává: „Žádné politické prověrky se nás netýkaly. Co mohli obyčejným obvoďákům? A hlavně – oni i komunisti byli někdy nemocní.“

Celým vyprávěním se nese poselství jejího velkého obdivu k rodičům. Tatínek se několikrát v životě musel postavit na vlastní nohy a z ničeho vybudoval prosperující firmu. Když mu všechno zabavili, poradil si jinak, začal pěstovat angorské králíky, stal se předsedou svazu chovatelů v Boskovicích a vysadil velký sad ovocných stromů. Jeho dcera, na svůj věk neuvěřitelně vitální dáma, to všechno shrnula slovy: „Já si jich nesmírně vážím, otec si nikdy nestěžoval a vždycky říkal: ‚Doba je taková, musíme to nějak vydržet.‘“

V roce 1994, po odchodu do penze, se s manželem vrátili do jejího rodného domu v Boskovicích, kde po jeho smrti žila i v době natáčení v roce 2025.