Jan Včelař

„Byl to rodinný přítel. Osvald byl naprosto neuvěřitelný člověk, kterého prostě… on je neuchopitelný, nepopsatelný. Cokoliv vám tady řeknu, nebudete o něm vědět vlastně vůbec nic. Byl neskutečně vzdělaný, neuvěřitelně. A samozřejmě – na režim měl svůj názor, velmi negativní, což nás spojovalo. A byl to, jak to říct, prvotřídní opilec – neuvěřitelný. Dokázal týden v kuse pít, všichni už odpadali a nevím, co všechno, ale po celou dobu jeho pití byl neuvěřitelně zábavný. Ty historky, které byly z padesátých let a které nakonec vždycky nějak souvisely s tehdejším režimem, byly tak neuvěřitelné a bylo jich tolik, že se to ani nedá zapamatovat. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním strávil téměř třicet let, až do jeho smrti. Dokonce jsem měl pak čest nést jeho rakev z kostela. Říká se, že s Osvaldem zemřel starý Zlín. Jedna taková věc tomu skoro napovídá. My jsme ho uložili do hrobu, nalili mu nějaké panáky, hodili cigarety – to on všechno miloval. Odcházeli jsme od hrobu a za námi se ozval neuvěřitelný rachot. My se otočili, podívali, co se děje – a obrovský buk, mohl mít možná dvě stě let, spadl bez varování, v naprostém bezvětří, dvacet metrů za nás. Což možná vzbuzuje určité myšlenky, že třeba takoví lidé mají svůj strom. Mně se to vždycky zdálo tak neuvěřitelné, že jsem si pak myslel, že se mi to jen zdálo, že to není pravda. A nedávno jsme se o tom bavili s Petrem Bartošem – a on říká: ‚To je pravda, mám to na telefonu, natočil jsem to.‘ Takže je to potvrzený, autentický příběh z Osvaldova rozloučení se životem… nebo se světem.“

„Můžu vám říct takový hezký příběh, kdy jsme spolu byli v taneční kavárně, a protože nás to tam nebavilo, Jonek říká: ‚Jdem k nám, mám tam flašku slivovice, tady maříme čas.‘ Vyšli jsme ven, tam bylo staveniště a stěna z rolovaného plechu. My jsme na ni začali močit, za námi se samozřejmě rozsvítily reflektory a ozvalo se: ‚Stát!‘ Na povel ‚stát‘ jsme se oba samozřejmě rozběhli, každý jiným směrem. Vydali se tím autem za mnou a natlačili mě do takového výklenku pod radnicí, odkud nebylo úniku. Zatarasili to, já byl uvnitř. Říkám si: Poslední možnost je přeskočit to auto. To se mi nepovedlo, spadl jsem na kapotu. Hned mě dali do řetězů a táhli do auta. A co se nestalo – z parku přichází Jonych a říká: ‚Ale, ale, soudruzi, co se to tady děje? Ohrozili jste mého přítele na životě!‘ A velitel toho zásahu seděl za volantem auta a říkal: ‚To je Obdržálek, pusťte ho a jedem!‘ Bylo jich tam pět a báli se, že dostanou na držku. To vykresluje jeho pověst, kterou měl ve Zlíně. Pustili mě a šli jsme dopít tu slivovici.“