Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Včelař (* 1956)

• narozen 28. ledna 1956 v Gottwaldově

• otec výtvarníkem, po roce 1989 spolupracoval s OF

• pamětník vystudoval gymnázium, dálkově brněnskou konzervatoř, obory klasická kytara a klavír

• už na základní škole se zapojil mezi členy gottwaldovského undergroundu

• roku 1987 spoluzaložil kapelu Blues Station, která měla záhy zakázáno vystupovat v Gottwaldově pro své vazby na SPUSA

• přes svého přítele Bohumila Obdržálka se zapojil do přepisování a distribuce samizdatové literatury

• od roku 1986 veden jako prověřovaná osoba, absolvoval několik výslechů a nabídek spolupráce, které odmítl

• roku 1989 mu kvůli incidentu s příslušníkem StB hrozilo trestní stíhání

• po sametové revoluci v roce 1989 se spolu s Bedřichem Koutným několik let věnoval restaurování starožitného nábytku a chovu koní

• roku 2025 žil ve Zlíně, působil v kapele Včelařův jazzový kvintet

Život Jana Včelaře už od základní školy ovlivňovala a provázela hudba. Začlenil se mezi gottwaldovské máničky a disent, začal přepisovat zakázanou literaturu a brzy se dostal do hledáčku StB. V roce 1987 spoluzaložil skupinu Blues Station, se kterou hrávali také na srazech Společnosti přátel USA. Skupina záhy dostala zákaz vystupovat v Gottwaldově a Jan Včelař zde nesměl učit na hudební škole. Převrat roku 1989 jej pravděpodobně zachránil před trestním stíháním po konfliktu s příslušníkem StB v Jaroslavicích.

Vlasy si nechal narůst už na základní škole

Jan Včelař se narodil 28. ledna 1956 v Gottwaldově jako první ze dvou dětí Věry a Ladislava Včelařových. Otec Ladislav Včelař byl uznávaným výtvarníkem zaměřeným na užitou grafiku a členem Fondu výtvarných umělců. Maminka učila na hudební škole hru na klavír. Jan vyrůstal v protikomunisticky zaměřeném prostředí. Pradědeček, který bojoval za první světové války v Rusku, viděl hrůzy komunistického režimu na vlastní oči a rodině o nich vyprávěl. Rodiče mu však později zakázali před malým Janem tyto zážitky ventilovat, protože z nich míval děsivé sny. Odmala ale věděl, že s komunisty se „nekamarádí“. Na základní škole nechodil ani do Pionýra.

Na Lidové škole umění v Gottwaldově, kde učila také jeho matka, absolvoval dva cykly výuky hry na klasickou kytaru. Roku 1965 dorazil do Československa film „Perný den“ („A Hard Day’s Night“), který pro dospívajícího Jana znamenal obrat v životě. Zamiloval se do rockové hudby, nechal si narůst delší vlasy, s čímž měl pak potíže po zbytek školní docházky. „Jednou mě odmítli pustit do školy a musel to jít řešit otec,“ vzpomíná Jan Včelař.

„Jejich pravda“ nás nezajímala

V letech 1971–1975 vystudoval gottwaldovské gymnázium. Po letech mu otec přiznal, že se přimluvil u někoho ze známých, aby byl přijat. Vyučující byli většinou rozumní; s vděkem vzpomíná na profesory literatury, kteří jim dávali tipy na knihy vedené v indexu. Miloval Škvoreckého, s nímž se otec dokonce přátelil. Absolvovali spolu vojnu u tankového praporu. Tehdy napsal i báseň pro Janovu matku, která byla v době otcovy vojenské služby upoutána na lůžko. „Jedním z mých spolužáků byl Pavel Jungmann, knihomol, před kterým jsem se styděl – on nečetl knihy, ale knihovny! Zrovna takový byl Zdeněk Petrželka, dnes Jan Antonín Pitínský, režisér. Byli to takoví literáti, ale studovali přírodovědnou větev. To byli moji největší přátelé na gymplu.“

V době gymnaziálních studií už pravidelně navštěvoval vyhlášená centra „závadové mládeže“ v Gottwaldově. Chodili na Myslivnu, na Družbu či k Turečkům, kde jednu dobu pracoval i Stanislav Devátý, další zásadní postava gottwaldovského disentu a pozdější mluvčí Charty 77 (1989). „Psalo se o nás v novinách, říkali jsme tomu Jejich pravda – jmenovaly se Naše pravda. ‚Závadová mládež se schází na Družbě.‘ Družba nebyl zrovna rockový nebo undergroundový název. Mělo to patrně symbolizovat družbu se SSSR. Šlo o obrovský areál, kde byl taneční sál, kavárna, hospoda.“ U Turečků, ve staré klasické nálevně, se kromě mániček scházeli také staří pánové. „Stará hospoda z první republiky, s tradicí – i ten interiér byl takový. To bylo druhé centrum. Prakticky jste tam nepotkali nikoho, kdo neměl dlouhé vlasy nebo osmdesát let,“ popisuje pamětník. Kupodivu spolu obě skupiny velmi dobře vycházely a panovaly zde dobré vztahy.

Muž v černé bundě zmizel příslušníkům v potoce

Mezi zásadní lidi v jeho životě patřil o devět let starší Bohumil Obdržálek, přáteli zvaný Jonych či Bob. Obdržálek proslul v Gottwaldově svými neohroženými bitkami s policejními příslušníky, kteří z něj měli respekt. Věnoval se boxu a ve městě nebylo mnoho lidí, kteří by se mu silou mohli rovnat. Několikrát skončil ve vězení za napadení veřejného činitele. „Samozřejmě vám každý ve Zlíně potvrdí, že Jonych nás vychoval – včetně Standy Devátého, Vladimíra Trlidy, všechny. Velmi neohrožený, nebojácný člověk, několikrát zavřený – vždycky za stejnou věc, že zbil několik policajtů naráz. Strávil jsem s ním spoustu let u piva na Myslivně, na Družbě. Byly tam dlouhé pauzy, když byl zavřený, ale když byl venku, kamarádili jsme se.“ 

Legendární se stala Obdržálkova potyčka s příslušníky a následný útěk z akce v gottwaldovské Lesní čtvrti, kde proběhl policejní zásah. Příslušníci Obdržálka moc dobře znali a věděli, kdo před nimi utíká, nazývali jej mužem v černé bundě. „To byla velká akce, jejíž hvězdou byl Jonych, protože policajti dostali těžký náklad. Jonychovi se podařilo zdrhnout – ne všem, někteří byli zavření. Padaly tresty kolem dvou let. Jonych zdrhl, jako Zlíňák to tam znal, byl to vandrák a skaut. Znal tady každou louži. Tehdy mi říkal: ‚Já jsem šel dva dny domů potokem, aby na mě nemohli nasadit psy, proto mě nechytili.‘ Při výslechu ho nikdo nepráskl, potřebovali svědectví, aby pro něj mohli přijít. Dokonce pak lidem nabízeli snížení trestu.“

Právě přes Miroslava Obdržálka se Jan Včelař dostal k přepisování samizdatové literatury. Obdržálek spolupracoval s dalšími zásadními postavami gottwaldovského samizdatu – s Jaromírem Němcem, Pavlem Dudrem,  Stanislavem Devátým, Bedřichem Koutným či Petrem Konvalinkou. Mezi přátele, se kterými se pamětník pravidelně vídal, patřili Bedřich Koutný, Stanislav Devátý, Vladimír Trlida, Ivan Lamper, Jaroslav Spurný řečený Špína, Šufan Charuza a další. Jen komunita lidí scházejících se na Družbě čítala několik desítek osob. Zcela specifickým člověkem v jeho životě byl Osvald Hoza, filozof a legendární zlínská postava. Hoza byl kamarád a bývalý spolužák jeho otce, takže ho pamětník poznal už jako malý kluk. Přátelství jim ale vydrželo téměř třicet let, až do Hozovy smrti.

V Gottwaldově měl zákaz

Po maturitě na gymnáziu vystudoval Jan Včelař dvouletou ekonomickou nástavbu v Gottwaldově. Chtěl získat modrou knížku, čehož se mu podařilo docílit až několikaměsíčním pobytem na neuropsychiatrii olomoucké nemocnice v sedmadvaceti letech. Po studiu nástavby nastoupil do svého prvního zaměstnání v Domě mládeže, kde krátce učil hru na kytaru. Když si jej zavolal ředitel s tím, že jej vítá v ČSSM, ohradil se, že do žádné organizace nevstupoval. Odpovědí mu bylo, že členství je podmínkou jeho práce, takže se rozhodl dát výpověď. Tři roky pak strávil v Divadle pracujících jako kulisák. Kolegové byli podobného smýšlení. U opakujících se odvodů v té době tvrdil, že dlouhé vlasy potřebuje kvůli komparzním rolím v divadle, pro které by mu jinak museli dát zhotovit drahé paruky.

Později se mu podařilo získat místo učitele na hudební škole v Uherském Brodě, kam dojížděl asi deset let. „Měl jsem zákaz učit v Gottwaldově na hudební škole – nejen kvůli vlasům, ten zákaz byl od StB. Protože v Uherském Brodě nebyli schopni sehnat učitele na kytaru a museli by rozpustit třídu, tak mě vzali.“

Za hranice mě pustili jednou

V květnu 1984 směl Jan Včelař jedinkrát vyjet za hranice. Chtěli s Jonychem jet na koncert Chucka Berryho do Budapešti. Najednou dostali výjezdní doložku bez problémů – samozřejmě se pak ukázalo, že Státní bezpečnost doufala ve spolupráci. Téhož roku odešel Miroslav Obdržálek do emigrace. Jan Včelař byl jediný, kdo se s ním přišel rozloučit. Když nakládal věci do dodávky, z křoví je sledoval příslušník StB a natáčel je. První léta si psali, osobně se viděli až dlouho po sametové revoluci. Dle záznamů z Archivu bezpečnostních složek byl Jan Včelař od roku 1986 veden jako prověřovaná osoba s krycím jménem ÚL. (svazek reg. č. 37971). Později byla založena i složka kontrarozvědného rozpracování (KR): arch. č. KR-438548 BN). Jejich obsah se nedochoval. Pamětník absolvoval několik výslechů, většinou v souvislosti s Miroslavem Obdržálkem či pozdější hudební činností, odmítal spolupráci, což se mu málem stalo osudným krátce před sametovou revolucí.

Ve druhé polovině osmdesátých let probíhaly zátahy na lidi kolem gottwaldovského samizdatu. Jan Včelař si z tohoto období vybavuje příhodu, kdy pobýval na zahradě jejich domu, když náhle přibrzdilo auto, ze kterého vyběhl kamarád Karel Švéda, přes plot mu přehodil tašku s neznámým obsahem a křikl na něj, ať ji rychle schová, že za ním jede policie. Nasedl do auta a odjel. Vzápětí se kolem prohnalo policejní auto, které naštěstí Švédu nevidělo u domu zastavovat.

Roku 1987 pamětník založil s přáteli kapelu Blues Station. Absolvovali dokonce přehrávky, ale nebylo jim to nic platné. Vystupovali na akcích téhož roku vzniklé Společnosti přátel USA (SPUSA), čímž byl jejich osud zpečetěn – brzy nesměli v Gottwaldově hrát. Na koncerty tak jezdili do vzdálenějších míst. Jan Včelař si vybavuje například koncert ve Viganticích, kde se mezi lidmi podepisovalo prohlášení Charty 77. Hráli i na ustavující schůzi SPUSA v Napajedlech, která se odehrávala na pronajaté lodi. Tehdy se rákosí na břehu hemžilo tajnými, lodivod byl však rozumný člověk a rychle vypluli – takže na loď se nedostali.

Podobný Komenskému

Jan Včelař získal díky svému kamarádovi Jiřímu Severinovi práci učitele hudby v Otrokovicích. Severin zde v té době působil jako zástupce ředitele na lidové umělecké škole. Zaměstnal jej, přestože bylo jasné, že přijdou problémy. Severin, známý svým smyslem pro humor, si dokonce pověsil zvětšenou fotku dlouhovlasého Jana Včelaře na zeď – vedle portrétu Komenského. Nabádal inspektora, který přišel na školu prošetřit, že zde vyučuje hudbu vlasatá mánička, aby se podíval, jak jsou si podobní.

S rodiči celá léta bojkotovali volby. Když k nim jednou přišli členové volební komise s urnou a připomenutím, že ještě nevhodili svůj hlas, maminka suše odvětila, že přijdou, „až budou volby od slova volit“. Pak nezvanou návštěvu vyprovodila slovy: „Běžte, nebo pustím chlapce!“ Chlapci – dva velcí psi Monty a Nero – štěkali opodál. Členové komise zmizeli. Sám v době voleb pobýval většinou u kamaráda na chatě nad Zlínem, v lokalitě Na Pinduli, kde se scházeli s přáteli. Vstupenkou na akci byly volební lístky.

Kdyby nepřišla sametová revoluce, zřejmě by skončil ve vězení

Roku 1988 zemřel ve vězení politický vězeň, disident a obhájce lidských práv Pavel Wonka. Jeho pohřbu se zúčastnily stovky lidí, navzdory přísným policejním opatřením. Po Wonkově smrti sepsali Ivan Martin Jirous a publicista Jiří Tichý protestní petici s názvem „Dopis 271 čs. občanů“, jejíž text končil zvoláním: „Tak dost!“ Petice požadovala kromě okamžitého propuštění politických vězňů také novelizaci trestního práva, umožnění nezávislých kontrol věznic a přísné potrestání bachařů, kteří zneužívali svých pravomocí. Jan Včelař k ní připojil svůj podpis. Jirous i Tichý byli za tuto aktivitu zatčeni.

V listopadu 1989 se Jan Včelař zúčastnil diskotéky v Jaroslavicích, kam jezdívali. Oslovil ho zde estébák, který mu znovu začal nabízet spolupráci. Nenechal se odbýt a pamětník ho dosti vulgárně vykázal do patřičných mezí. Estébákovu ponížení přihlížel vedoucí hospody a několik okolostojících. Následujícího dne je všechny vzali k výslechu – chtěli proti němu získat svědectví. Jan Včelař se domnívá, že mu hrozil minimálně dvouletý trest odnětí svobody. Přišel však 17. listopad a během pár dní nabraly události rychlý spád. Náměstí v Gottwaldově se zaplnilo lidmi. Jan Včelař si vybavuje shromáždění; chodívali do divadelního klubu, kde vznikalo Občanské fórum, jehož členem se stal jeho otec. Jan Včelař byl těmto událostem přítomen, o vstup do politiky ale nestál. Muzice zůstal věrný po celý život. S kapelou Blues Station hrál do roku 1991, kdy se jejich hudební cesty rozešly. Jan Včelař prožil období, kdy kvůli tříštivé zlomenině prstu nemohl hrát na kytaru vůbec. Později si v truhlářské dílně tentýž prst v místě srůstu nešťastně uřízl na cirkulárce. V nemocnici mu prst zachránili a přišili, časem se k hudbě vrátil.

V roce 2009 zemřel jeho přítel Osvald Hoza. S přáteli se mu složili na hrob, rodinu neměl. „Vymyslel svůj vlastní epitaf: ‚Zde leží Oskar Hoza, nikoliv však pod vlivem alkoholu.‘ Udělala se náhrobní deska, do které se to vyleptalo. Tři nebo čtyři roky se čekalo na povolení hřbitova, že mu to tam můžeme umístit, protože správě hřbitova se to zdálo neetické. Ten hrob je vlastně sarkofág – přikrytý silným sklem, se zaobleným a vy­leptaným nápisem dokola. Uvnitř leží figura Oskara Hozy, kterou udělal náš známý keramik Filip Váp. Oskar je tam jako živý, s fíkovým listem, což mělo symbolizovat: Nahý jsem přišel, nahý odcházím.“

V roce 2025, v době natáčení, žil Jan Včelař ve Zlíně a působil v kapele Včelařův jazzový kvintet, hrající swing.