„Maminka dostala vyplaceny peníze ze Slovenska. Její bratr zdědil dům, nebo ten malinký stateček, co měli, a vyplatil tetu a maminku. Teta už si nakoupila výbavu, protože byla starší. Ale mamince bylo šestnáct, tak co s těma penězi? Tak je dala na knížku. No a přišel Hitler a o peníze přišla. Zase šetřila celou válku. Přišel konec války, o peníze znovu přišla.
Pak šetřila zase do 53. V 53. byla měna a zase přišla o peníze. A pak řekla: ‚Konec.‘ Nešetřím, co mám, sežeru. To mně nikdo nevezme.”
„Tak já jsem byla jako malá holka, sedmiletá, takže jsem to nějak zvláštně… Mně se nic nedělo, že jo? Ti kolem, co byli, tak ti to měli horší. Tam třeba v Řasnici můj spolužák měl maminku, ta měla tuberkulózu a jejich táta padl. A maminka děti pozvala nahoru na půdu, aby se šly podívat na koťata, ale žádná koťata tam nebyla. Ona měla připravené tři provazy, takže chtěla pověsit jako sebe i ty děti. Jenomže kluk začal strašně křičet, tak Hausmanová odnaproti přiběhla, co se děje, no tak je zachránila.”
„Když jsem se narodila, mamince bylo dvaadvacet, jemu taky. A když jsem se narodila, tak on byl vlastně v české armádě. A když se za rok vrátil, tak já jsem byla roční dítě. A ještě maminka měla namočený prádlo ve vaničce jeho, aby to vyprala, ty jeho věci. A už dostal povolání. V roce 1938 přišel Hitler. Tak on okamžitě dostal povolání do německé armády. A maminka se tenkrát strašně rozzlobila. My jsme bydleli v nájmu v Dolní Řasnici u nějaký paní Vodičkový, to byla Češka. A maminka na celý dům zařvala: ‚Hitler byl obyčejný čalouník – a teď chce sežrat celý svět!‘ A ona nás šla udat. Tak jsme seděly čtyřicet osm hodin na výboru v Řasnici v takový studený místnosti, jako dneska to vidím. Mamka na židli a já jí na klíně. Pak nás propustili a dostala napsáno, že musí do dvaceti čtyř hodin opustit Sudety. No a jenom, že maminka, protože maminka vyrůstala pořád sama, tak ona uměla bojovat. Tak si to nenechala líbit a já jsem měla poručníka v Novém Městě. Tak za ním šla a on jí doporučil, aby šla na okres do Frýdlantu... Já nevím už, na které oddělení. A tam prostě řekla: ‚Tak dobře, já půjdu na Slovensko, ale musíte mi propustit mého druha, protože já svobodná s narozeným dítětem na Slovensko jít nemůžu.‘ No a kdo ví, co jim tam ještě řekla, protože on jí řekl, že má držku jako granát. A vyhodil ji. No ale zůstaly jsme tady.“
Sieglinde Vaňousová se narodila do slovensko-německé rodiny 29. července 1937. Její maminka pocházela ze Slovenska a otec byl německé národnosti. Padl za druhé světové války. Sieglinde Vaňousová vyrůstala v Sudetech se svou matkou a malou sestrou. Je pamětnicí událostí druhé světové války a následného odsunu Němců z pohraničí. Zažila pochody Hitlerjugend i bombardování Drážďan. Někteří její příbuzní byli nuceně odsunuti. V pohraničí prožila celý život, vyučila se zedničkou a následně pracovala v Agroprojektu v Liberci jako technická kreslička, následně ve firmě Tiba a později v raspenavské Česaně jako dílenská účetní. Pracovala i pro podnik Interiér a nakonec zakotvila v Textil kombinátu jako švadlena a později prodavačka. V padesátých letech jí režim neumožnil vdát se za muže, který měl rakouské občanství. Měla s ním dvě děti a on později emigroval do Rakouska. Na konci padesátých let se vdala a s manželem Alexandrem Vaňousem měla třetí dceru. Nikdy nevstoupila do komunistické strany. V roce 2024 žila v Raspenavě.
