Jiří Švejdar

* 1922

  • „Rusové chtěli asi devět lépe situovaných rodin z Boratína odvést na Sibiř. Byli jsme podle nich kulaci, protože jsme ve vesnici měli mlýn a lékárnu. Z našeho vesnického kostela chtěli udělat nejdřív skladiště, potom biograf. Táta byl akcionářem místního mlýna i lékárny, tak jsme mezi těmi deportovanými lidmi měli být i my. Dokonce už byly připravené tři vagóny. Ale protože přišli Němci, tak se to nakonec naštěstí nekonalo.“

  • „Chodili k nám každou neděli do kostela čtyři Němci z SS. Fara, Trzeschinka, Bochniczek a Rudolf. Ten byl Němec jako poleno a neuměl česky. Tamti tři byli ze smíšeného manželství. Po kostele se pak u nás doma vždycky najedli. Rudolfovi jsme vypálili 10 litrů kořalky a on to poslal domů do Berlína. Jednou moje sestra dostala tyfus a oni k nám zrovna přijeli. Táta jim povídá: ,Nechoďte k nám, u nás je tyfus!‘ Ten Fara se šel přesto na ní podívat. Sedl si k ní, měl s sebou teploměr, změřil jí teplotu, sed do auta, a odjel do Lucka. Přivezl nějaké injekce a dvě hodiny u ní dokázal sedět, jestli klesne teplota. Teplota klesla, tak vyšel na dvůr a volá: ,Pane Švejdar, je vyhráno.‘“

  • „Sice jsme byli zproštění služby, ale stejně nás po válce znova povolali na vojenské cvičení. Já jsem měl nějaké potíže se žaludkem, tak jsem si nechal napsat papír od doktora, abych nikam nemusel. Ukázal jsem ten papír na velitelství a oni jen, že by to mohl říct každý. A že nechci splnit svoji povinnost. Tak jsem se na jednoho naštval a začal jsem na něj řvát: ,Když já jsem byl ve válce, tak ty jsi nosil dětský kalhotky s obrázkama Nazdárečka!‘ Ženský v kanceláři se začali smát. Tak jsem tam nakonec stejně musel.“

  • „Chodili jsme do Lucku na biograf. Dávali tam taky čtyři díly Tarzana. Já jsem byl docela divoký dítě, takže mě za nějaký čas napadlo Tarzana napodobit. Vzal jsem si dlouhou špičatou kudlu a šel jsem do lesa. Vždycky jsem si vlez na slabý strom, rozhoupal se a skočil na druhý. Takže jsem prošel ten les, byl asi 380 metrů široký, jenom vrškama stromů. Samosebou, že jsem musel odpočívat. A vůbec jsem nespadnul! Ani jednou. Byl to americkej film, ale už si nepamatuju, kdo tam hrál a tak.“

  • „Do Hrušovan jsem se přestěhoval v roce 1945. Dostal jsem hospodářství, tak jsem začal hospodařit. Pak nás ale přinutili vstoupit do JZD. To bylo v roce 1952. Manželka byla totiž nemocná, a proto nemohla dělat. A oni nám nedali ani mlíko pro děti! Navíc mi v JZD utrápili koně, rozbili mi traktor. Za rok jsem z JZD vystoupil. A dva roky jsem pak ještě zkoušel hospodařit soukromě. V roce 1955 jsem utekl do Lipkovic. Prásknul jsem prostě do bot. Hrozně mě oškubali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nezjištěno, 21.04.2004

    (audio)
    délka: 01:01:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem ležel zraněný na ošetřovně, přiváželi tam lidi od Dukly Nemohl jsem poslouchat ten nářek Ukrad‘ jsem tam nějaký galoše, omotal jsem si zraněnou nohu hadrem a utekl jsem odtamtud Střepinu mi vyndali až po válce v Praze

Švejdar Jiří
Švejdar Jiří
zdroj: Archiv pamětníka

  Jiří Švejdar se narodil 24. května 1922 na Volyni v Českém Boratíně. Jeho otec Bedřich proslul jako dlouholetý boratínský starosta, odvážný diplomat, který dokázal vyjít s bolševiky i s Němci. Jiří Švejdar v dětství brzo osiřel. Když mu bylo osm let, zemřela mu maminka na tuberkulózu. Zůstali doma sami - otec, Jiří a jeho další dva sourozenci, bratr Miloslav a sestra Lýdie. Rusové chtěli jeho rodinu odvézt na Sibiř. Plán ale naštěstí nestačili realizovat. Na jaře 1944 se na Volyň zase začala tlačit sovětská armáda a boratínská mládež se rozhodla vstoupit hromadně do 1. československého armádního sboru. Sraz dobrovolníků se konal právě na dvoře starosty Švejdara. Po odvodu v Lucku a krátkém výcviku byl Jiří Švejdar přidělen k brigádním pozorovatelům. Poprvé se ocitl v boji během ofenzivy u Torčína, tehdy ještě ve svém civilním oblečení. Zúčastnil i bojů na Dukle, v Nižním Komárníku. Konec války zastihl jednotku na rozhraní Čech a Moravy. Po krátkém pobytu v Praze byl převelen na Žatecko. Tam chvíli z vlastní vůle v Děkově pomáhal německé vdově při zemědělských pracích. Zanedlouho mu byl k dosídlení přidělen zábor v Hrušovanech. Ale na statku se již zabydlel zlatokop Hyngar se svou rodinou a nehodlal jen tak snadno vyklidit pozice. Rozhodnutí úřadů se do poslední chvíle pokoušel zvrátit i pomocí úplatků, ale stejně mu to nakonec nebylo nic platné. V prvních poválečných letech Jiřímu Švejdarovi velmi pomáhal bohatý strýc Josef Opočenský z Prahy, který ho štědře finančně podporoval. S manželkou Vlastou, rozenou Víznerovou, se Jiří Švejdar seznámil v Hrušovanech, ale později se společně přestěhovali do Libkovic, odkud pocházela. Vychovali spolu dva syny a dvě dcery. Před odchodem z Hrušovan ho „jezeďáci“ pěkně oškubali a musel v Libkovicích začínat od začátku.