František Šúlek

„My jsme sbírali tu munici a dělali si hromadu u Obecné hory. A teď už to byla hromada větší, jak tenhle ten stůl, teda rozlehlejší, rozhodně. Tak co s ní? Tak že uděláme výbuch. No odpálili jsme to. Kdybychom věděli, co to udělá, to by v životě… V té době mně bylo osm roků, dokázal jsem všechno možné, ale nedokázal jsem vědět, co to udělá. Věděl jsem, že to bude strašná rána. Od té Obecné hory, od toho výběžku, kde jsme měli tu munici, byla tak 150 metrů hlavní státní silnice a tam byl most, po kterém mohly projíždět i vozy se senem. No a tam že proběhneme a schováme se z druhé strany za náspem. No a udělali jsme si… doma jsme měli rozbušky, bleskovici, zápalnou šnůru. No a na to jsme skládali ty protitankové miny placaté, dělostřelecké granáty, které jsme unesli. Které jsme neunesli, tak jsme dokutáleli. Protože některé byly balené tak, že to byla taková bedýnka kovová, a když se otevřela, tak tam bylo přesně vidět to, že ten granát byl uloženej po celý délce ve větší ráži. To byla třeba ráže, já nevím, 150 milimetrů, ten granát byl takhle dlouhý a vážil třeba sedmdesát kilo. To jsme nemohli unést. No a odpálili... odpálili jsme to. Celkem vůči silnici to bylo bezpečné, protože tam autobus jel ráno a večer a tohle bylo tak kolem poledne. A na Látkách, kde jsme chodili do školy, tvrdili, že tam to padalo jako krupobití na střechy, ty malé střepinky. To bylo strašná rána... V lese mýtina padesát metrů vysekaná.“

„Samozřejmě jako dítě jsem všude vlezl. Když si plnili třeba zásobník, tak jsem tam vlezl. A on, jestli bych si chtěl vystřelit. Jo. Tak šel se mnou ven a kousek tam byl takový břeh, tak mi dal ten samopal do ruky a postavil se za mě. Ale on už věděl, co to udělá, protože jak jsem já to do toho břehu, a jak jsem zmáčknul, tak samopal letěl nahoru, a já bych byl spadl na záda, ale on to zezadu podržel. To dávalo strašně rychlý rány. Ono tam bylo 72 nábojů, a ty se dokázaly vystřílet za pár desítek vteřin. Mně tehdy, jak jsem o to zavadil, o tu spoušť, tak asi tři čtyři rány. A ve sněhu to byly takový ďubky, bylo to vidět, ale pak už jsem nechtěl, nebylo to nic zábavného, střílet. S Rusy se už dalo… Šlo jim trochu rozumět, takže se s nimi dalo bavit.“