František Šúlek

* 1937

  • „Když bombardovali, tak i u nás bylo vidět, jak tam je záře v noci, jak to všechno hořelo. To bylo za několika kopci od nás, vzdušnou čarou takových, já nevím, dvacet až dvacet pět kilometrů. No a tam ta řada bombardérů vždycky nad těmi našimi kopci odhazovala přídavný nádrže. No a poprvé, když to ti piloti odhodili, tak jsme utíkali, protože jsme to viděli. Ale pak jsme už běželi k nim. Byly celý hliníkový, lidi si to rozebrali, protože kovy žádný nebyly a s tím se dalo spravovat. Třeba zpevňovat nářadí, protože to byl krásnej duralovej plech. Lidi z toho taky vyčerpávali takovej červenej benzin. Ale těchto nádrží tam odhodili možná pět šest. U Látek jednou odhodili bombu a dopadla do takové bažiny. A tam ještě dlouho, dlouho po válce ta díra byla. Já jsem šel v dvaapadesátém roce do učení a ještě tam byla. Průměr byl asi od zdi k tomu televizoru a hluboká byla tak, že jsme ani čtyřmetrovým klackem nedosáhli na dno. Když jsem šel z učení domů po prvním roce, už tam nebyla.“

  • „My jsme sbírali tu munici a dělali si hromadu u Obecné hory. A teď už to byla hromada větší, jak tenhle ten stůl, teda rozlehlejší, rozhodně. Tak co s ní? Tak že uděláme výbuch. No odpálili jsme to. Kdybychom věděli, co to udělá, to by v životě… V té době mně bylo osm roků, dokázal jsem všechno možné, ale nedokázal jsem vědět, co to udělá. Věděl jsem, že to bude strašná rána. Od té Obecné hory, od toho výběžku, kde jsme měli tu munici, byla tak 150 metrů hlavní státní silnice a tam byl most, po kterém mohly projíždět i vozy se senem. No a tam že proběhneme a schováme se z druhé strany za náspem. No a udělali jsme si… doma jsme měli rozbušky, bleskovici, zápalnou šnůru. No a na to jsme skládali ty protitankové miny placaté, dělostřelecké granáty, které jsme unesli. Které jsme neunesli, tak jsme dokutáleli. Protože některé byly balené tak, že to byla taková bedýnka kovová, a když se otevřela, tak tam bylo přesně vidět to, že ten granát byl uloženej po celý délce ve větší ráži. To byla třeba ráže, já nevím, 150 milimetrů, ten granát byl takhle dlouhý a vážil třeba sedmdesát kilo. To jsme nemohli unést. No a odpálili... odpálili jsme to. Celkem vůči silnici to bylo bezpečné, protože tam autobus jel ráno a večer a tohle bylo tak kolem poledne. A na Látkách, kde jsme chodili do školy, tvrdili, že tam to padalo jako krupobití na střechy, ty malé střepinky. To bylo strašná rána... V lese mýtina padesát metrů vysekaná.“

  • „Samozřejmě jako dítě jsem všude vlezl. Když si plnili třeba zásobník, tak jsem tam vlezl. A on, jestli bych si chtěl vystřelit. Jo. Tak šel se mnou ven a kousek tam byl takový břeh, tak mi dal ten samopal do ruky a postavil se za mě. Ale on už věděl, co to udělá, protože jak jsem já to do toho břehu, a jak jsem zmáčknul, tak samopal letěl nahoru, a já bych byl spadl na záda, ale on to zezadu podržel. To dávalo strašně rychlý rány. Ono tam bylo 72 nábojů, a ty se dokázaly vystřílet za pár desítek vteřin. Mně tehdy, jak jsem o to zavadil, o tu spoušť, tak asi tři čtyři rány. A ve sněhu to byly takový ďubky, bylo to vidět, ale pak už jsem nechtěl, nebylo to nic zábavného, střílet. S Rusy se už dalo… Šlo jim trochu rozumět, takže se s nimi dalo bavit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 04.11.2024

    (audio)
    délka: 01:52:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slovenského národního povstání se účastnily celé vesnice

František Šúlek v roce 2024
František Šúlek v roce 2024
zdroj: Post Bellum

František Šúlek se narodil 28. dubna 1937 ve slovenské vesnici Biele Vody. Dětství trávil ve slovenských kopcích a má spoustu vzpomínek na období fungování Slovenského státu a na Slovenské národní povstání, které vypuklo, když mu bylo sedm let. Podle pamětníkových vzpomínek se do partyzánských akcí často zapojovaly celé vesnice. Po válce se František Šúlek přestěhoval do Bratislavy, kde navštěvoval měšťanskou školu. Poté se vyučil zámečníkem v Ústí nad Labem a díky umístěnce začal pracovat v Jablonci nad Nisou. Už během svého pracovního poměru vystudoval večerní střední průmyslovou školu. V letech 1957 až 1959 absolvoval základní vojenskou službu. Po vojně pracoval ve firmách Mikrotechna, ve speciální dílně Technické správy letectva, v Liazu jako dílovedoucí a v Autobrzdách jako údržbář. Od roku 1997 je v důchodu, v roce 2024 žil v Jablonci nad Nisou.